Vatikán: Laici nemohou mít homilii při mši
Německá biskupská konference požádala Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti o dovolení, aby ve výjimečných případech mohli mít laici homilii při mši. Odpověď Dikasteria ze dne 17. června 2026 přinášíme ve vlastním pracovním překladu.
Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti
Prot. N. 276/26
Vatikán, 17. června 2026
Vaše Excelence,
obdržel jsem dopis ze dne 30. března 2026, jímž Vaše Excelence jménem Německé biskupské konference předložila tomuto Dikasteriu žádost o udělení indultu, který by ve výjimečných případech umožnil, aby po přečtení evangelia při slavení eucharistie přednesl homiletický vstup věřící laik.
Především bych rád vyjádřil své upřímné poděkování za pastorační starost, která je základem této žádosti, i za snahu zajistit přiměřenou duchovní péči společenstvím, která jsou Vám svěřena.
Požadovaný indult se týká ustanovení kán. 767 § 1 Kodexu kanonického práva, podle něhož je homilie jako nedílná součást liturgie vyhrazena knězi nebo jáhnovi. Tato norma byla opakovaně potvrzena učitelským úřadem církve, zejména instrukcí Redemptionis Sacramentum (čl. 64–66), která výslovně vylučuje možnost, aby homilii – i kdyby se nazvala jinak – při slavení mše pronášeli věřící laici.
Tato norma nemá pouze disciplinární povahu, ale odráží skutečnost úzce spojenou s teologickou a liturgickou povahou homilie. Jako vlastní úkon bohoslužby slova je homilie neoddělitelně spojena s hlásáním evangelia a s předsedáním liturgickému slavení a představuje zvláštní výkon munus docendi svěřený svěcenému služebníkovi.
Tato odpovědnost svěceného služebníka je zakořeněna v samotné povaze posvátné liturgie, která není pouze příležitostí k poučování, nýbrž výsadním místem, kde jsou věřící vtaženi do tajemství vykoupení. Jak nedávno prohlásil papež Lev XIV. při generální audienci dne 20. května 2026: „Liturgie podpírá věřící tím, že je stále znovu ponořuje do Pánovy Paschy, a proto jsou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a společnou modlitbu posilováni, povzbuzováni a obnovováni ve své víře a ve svém poslání.“
Protože vyhrazení homilie svěcenému služebníkovi náleží k samotné svátostné a liturgické struktuře slavení eucharistie, nelze od normy stanovené v kán. 767 § 1 udělit žádnou výjimku formou indultu, a to ani z vážných pastoračních důvodů.
Hlásání Božího slova v liturgickém shromáždění je neoddělitelně spojeno s posláním, které se přijímá v církvi (Katechismus katolické církve, čl. 875). Toto církevní poslání se svátostně vyjadřuje skrze svátost svěcení. Kánon 1009 § 3, upravený motu proprio Omnium in mentem papeže Benedikta XVI., stanoví: „Ti, kdo jsou ustanoveni do biskupského nebo kněžského stavu, přijímají poslání a pravomoc jednat v osobě Krista Hlavy, zatímco jáhni dostávají sílu sloužit Božímu lidu v diakonii liturgie, slova a lásky.“
Toto rozlišení nezakládá žádnou nerovnost mezi pokřtěnými, nýbrž odráží rozmanitost darů a služeb v jediném Kristově těle (srov. 1 Kor 12,18–19).
Boží slovo a svátost jsou při slavení eucharistie neoddělitelně spojeny. Z toho vyplývá, že hlásání Božího slova v rámci liturgického úkonu, a zejména homilie, náleží na základě svátosti svěcení svěcenému služebníkovi a nemůže být delegována na jiného. Proto Všeobecné pokyny k Římskému misálu stanoví: „Homilii má mít obvykle sám celebrující kněz, může ji svěřit koncelebrujícímu knězi, nebo někdy podle vhodnosti i jáhnovi, nikdy však laikovi.“ (IGMR, čl. 66).
Z toho plyne, že kritéria, jako je lepší teologická příprava nebo lepší řečnické schopnosti věřících laiků, jakkoli jsou sama o sobě cenná, nemohou odůvodnit svěření homilie laikům, aniž by tím bylo dotčeno ustanovení kán. 766. Nejde totiž pouze o otázku teologické kompetence. Pro kněze je příprava a přednes homilie nedílnou součástí jeho kněžské služby i jeho spirituality a nelze je od sebe oddělit.
V této souvislosti je významné, že papež František v listu Desiderio desideravi (čl. 36) popisuje službu svěcených pastýřů právě jako uvádění věřících „neděli za nedělí“ do tajemství slaveného v liturgii: „Když svěcení služebníci berou za ruku pokřtěné věřící a uvádějí je do opakující se zkušenosti Velikonoc, konají pastorační činnost prvořadého významu.“
Zároveň je třeba uznat skutečné obtíže, které často snižují kvalitu homiletického kázání. Ty by měly podnítit obnovené úsilí o počáteční i trvalou formaci, aby homilie mohla plně rozvinout svou „téměř svátostnou povahu“ (srov. Evangelii gaudium, čl. 142).
Ve světle těchto úvah se navrhované rozlišení mezi „homilií“, vyhrazenou svěcenému služebníkovi, a případným „kázáním“, svěřeným laikovi, nejeví jako přijatelné, protože navrhované místo – bezprostředně po evangeliu – i vykonávaná funkce se v podstatě shodují s homilií samotnou.
Bez ohledu na to nelze konstatovat, že by současná situace představovala stav nouze nebo skutečně závažnou pastorační mimořádnou situaci, která by odůvodňovala výjimku z normy tak úzce spojené s povahou liturgického úkonu. Vždyť tam, kde je přítomen kněz, aby slavil eucharistii, je zároveň přítomen i k výkonu služby homilie, která mu přísluší na základě přijatého svěcení. Situace, kdy je služba celebranta z nějakého důvodu omezena – například dočasnou tělesnou indispozicí – představují pouze ojedinělé a časově omezené případy, které nelze považovat za základ trvalé pastorační potřeby. Platí to i opačně: tam, kde není k dispozici kněz, neslaví se eucharistie; místo toho se podle norem církve konají bohoslužby slova, při nichž mohou být laikům svěřeny vhodné formy hlásání nebo výkladu Písma svatého, aniž by k tomu byl zapotřebí zvláštní indult.
Je třeba také připomenout, že platná právní úprava již nyní předpokládá formy kázání, které mohou být svěřeny laikům mimo homilii a mimo slavení eucharistie (srov. kán. 766 CIC), a které mohou být rozvíjeny podle potřeb jednotlivých partikulárních církví.
V této souvislosti je užitečné připomenout, že ačkoli Kodex kanonického práva neobsahuje úplný výčet těchto forem kázání, jeho struktura i církevní praxe jasně předpokládají širokou škálu možností, které již dnes plodně existují v životě církve. Patří mezi ně například katecheze (srov. kán. 774 § 1), výuka náboženství, duchovní přednášky a teologické konference, dny duchovní obnovy a exercicie, stejně jako svědectví a různá pastorační setkání. Stejně tak formy kázání, jako jsou biblické úvahy, povzbuzení nebo katechetické instrukce pronášené při bohoslužbách, které se skládají pouze z liturgie slova (například při nedělních bohoslužbách za nepřítomnosti kněze, při bohoslužbách slova, kajících bohoslužbách nebo podobných shromážděních), nepředstavují výjimku z platné disciplíny týkající se homilie, nýbrž jsou uplatněním širších kanonických ustanovení o hlásání Božího slova.
V tomto rámci může diecézní biskup podle kán. 772 § 1 stanovit vhodné okolnosti pro tyto formy kázání. Nemůže však udělit výjimku z normy, která vyhrazuje homilii svěceným služebníkům (srov. kán. 767 § 1; Papežská komise pro autentický výklad Kodexu kanonického práva, 26. května 1987, AAS 79 [1987], 1249). Věřící laici nemohou během slavení eucharistie kázat na místě určeném pro homilii.
Laici mohou mnoha způsoby významně přispívat k životu církve a k hlásání evangelia, mimo jiné spoluprací při přípravě homilií a v dalších formách katecheze a evangelizace. Taková spolupráce, je-li vhodně podporována, obohacuje samotné vysvěcené služebníky, a zároveň respektuje příslušné role vlastní jednotlivým stavům života.
Výše uvedené úvahy potvrzují, že vyhrazení homilie v rámci slavení eucharistie svěcenému služebníku vyplývá ze svátostné a liturgické povahy samotného úkonu, jakož i ze zvláštní odpovědnosti za hlásání Božího slova v posvátné liturgii, která je udělena prostřednictvím svátosti svěcení. Z tohoto důvodu nelze udělit žádný dispenz formou indultu od normy stanovené v kán. 767 § 1.
S ujištěním o své nejhlubší úctě zůstávám
Váš oddaný v Pánu
Arthur kardinál Roche
prefekt
Vittorio Francesco Viola, OFM
sekretář
Pracovní překlad: R. T.
Originální text: pdf Silere non possum.
Ilustrační obrázek: Silere non possum.