Katecheze papeže Lva XIV. o konstituci Sacrosanctum Concilium

Papež Lev XIV. zahájil sérii promluv o koncilní konstituci Sacrosanctum Concilium.

1. katecheze (Liturgie v tajemství církve), 20. května 

2. katecheze (Liturgická reforma: tradice a rozvoj), 27. května

3. katecheze (Liturgické obřady: znamení a symbol), 3. června

Liturgie v tajemství církve (20. května)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Dnes začínáme novou sérii katechezí o prvním dokumentu vydaném Druhým vatikánským koncilem: Konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (SC).

Při přípravě této konstituce koncilní otcové neusilovali pouze o reformu obřadů, ale chtěli vést církev k rozjímání a prohloubení onoho živého pouta, které ji utváří a sjednocuje: tajemství Krista. Liturgie se totiž dotýká samotného srdce tohoto tajemství: je zároveň prostorem, časem i prostředím, v němž církev přijímá svůj život od Krista. V liturgii se „uskutečňuje dílo našeho vykoupení“ (SC, 2), které z nás činí vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid, patřící Bohu jako vlastnictví (srov. 1Pt 2,9).

Kristovo velikonoční tajemství zpřítomněné v liturgii

Jak ukázala trojí obnova – biblická, patristická a liturgická –, kterou církev prošla v průběhu 20. století, toto tajemství neodkazuje k jakési temné skutečnosti, nýbrž k Božímu spásnému plánu, který byl skrytý od věčnosti a zjevil se v Kristu, jak říká svatý Pavel (srov. Ef 3,3-6). Křesťanské tajemství je tedy toto: velikonoční událost – Kristovo utrpení, smrt, vzkříšení a oslavení - která se nám právě v liturgii svátostně zpřítomňuje, takže pokaždé, když se účastníme shromáždění „v jeho jménu“ (Mt 18,20), jsme do tohoto Tajemství ponořeni.

Kristova přítomnost a působení v liturgii

Kristus sám je vlastním počátkem tajemství církve, svatého Božího lidu, zrozeného z jeho boku probodnutého na kříži. V posvátné liturgii mocí svého Ducha stále působí. Posvěcuje a spojuje církev, svou nevěstu, se svou obětí Otci. Vykonává své naprosto jedinečné kněžství, On, který je přítomen v hlásaném Slově, ve svátostech, v kněžích, kteří je slaví, ve shromážděném společenství a v nejvyšší míře v eucharistii (srov. SC, 7). Takto podle svatého Augustina (srov. Serm., 277) církev při slavení eucharistie „přijímá Tělo Páně a stává se tím, co přijímá“: stává se Tělem Kristovým, „Božím příbytkem skrze Ducha“ (Ef  2,22). To je „dílo našeho vykoupení“, které nás přetváří k obrazu Kristovu a buduje nás ve společenství.

Liturgie jako zjevení církve

V posvátné liturgii se toto společenství uskutečňuje „prostřednictvím obřadů a modliteb“ (SC, 48). Církevní obřady vyjadřují víru církve – podle slavného rčení lex orandi, lex credendi – a zároveň utvářejí její identitu: hlásání Slova, slavení svátostí, gesta, ticho, prostor, to vše představuje a utváří lid shromážděný Otcem, Tělo Kristovo, chrám Ducha Svatého. Každá bohoslužba se tak stává skutečným zjevením církve v modlitbě, jak připomněl sv. Jan Pavel II. (Apoštolský list Vicesimus quintus annus, 9).

Liturgie jako vrchol a pramen života církve

Jestliže je liturgie ve službě Kristova tajemství, je zřejmé, proč byla definována jako „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC, 10). Je pravda, že činnost církve se neomezuje pouze na liturgii, avšak každá její činnost (kázání, služba chudým, doprovázení lidí a jejich aktivit) směřuje k tomuto „vrcholu“. Viděno z opačné perspektivy, liturgie podpírá věřící tím, že je stále znovu ponořuje do Pánovy Paschy, a proto jsou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a společnou modlitbu posilováni, povzbuzováni a obnovováni ve své víře a ve svém poslání. Jinými slovy, účast věřících na liturgickém dění je zároveň „vnitřní“ i „vnější“.

Od slavení k životu

To také znamená, že je povolána k tomu, aby se konkrétně rozvíjela v každodenním životě, v jeho celku, v etické a duchovní dynamice, tak aby se slavená liturgie promítala do života a vyžadovala věrný život, připravený uvádět do konkrétní reality to, co bylo prožito při bohoslužbě. Právě tak se náš život stává „obětí živou, svatou a Bohu milou“, v níž se uskutečňuje naše „duchovní bohoslužba“ (Řím 12,1).

Liturgie jako znamení jednoty pro celý svět

Tímto způsobem „liturgie denně buduje ty, kdo jsou uvnitř, v svatý chrám Páně“ (SC, 2), a vytváří otevřené společenství, přijímající všechny. Je totiž naplněna Duchem Svatým, uvádí nás do života Kristova, činí nás jeho Tělem a ve všech svých dimenzích představuje znamení jednoty celého lidského rodu v Kristu. Jak říkal papež František: „Svět to ještě neví, ale všichni byli pozváni na Beránkovu svatební hostinu (Zj 19,9)“ (Apoštolský list Desiderio desideravi, 5).

Závěr: Nechat se utvářet liturgií

Drazí přátelé, dovolme, aby nás vnitřně utvářely obřady, symboly, gesta a především živá přítomnost Krista v liturgii, kterou budeme mít možnost dále zkoumat v následujících katechezích.

Papež Lev XIV. 

Liturgická reforma: tradice a rozvoj (27. května)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Ctihodný papež Pius XII. píše v encyklice Mediator Dei, že „církev je bezpochyby živý organismus, a jako organismus také ve vztahu k posvátné liturgii roste, dozrává, vyvíjí se, přizpůsobuje a uzpůsobuje časovým potřebám a okolnostem, pokud je zachována neporušenost její nauky“ (č. 59).

V plném souladu s touto zásadou uznává Druhý vatikánský koncil v úvodu konstituce Sacrosanctum Concilium jako „svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie“ (SC 1).

Cíle liturgické obnovy

Koncilní zasedání bylo skutečně sjednoceno v úsilí „neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Kristu, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve“ (tamtéž).

V onom historickém okamžiku byla silně pociťována potřeba obnovit rituální formy, jimiž církev po staletí uskutečňovala oslavu Boží a posvěcení křesťanského lidu. Díky liturgickému hnutí dozrálo přesvědčení, později vyjádřené sv. Janem Pavlem II., že „existuje velice úzké a organické spojení mezi obnovou liturgie a obnovou celého života církve. Církev nejen koná, ale sama se vyjadřuje také v liturgii a z liturgie čerpá životní sílu“ (list Dominicae cenae 13).

Aby usnadnila věřícím přístup k bohatým darům milosti, které vyvěrají z posvátné liturgie, ukazuje konstituce Sacrosanctum Concilium směr velmi vhodně formulovaným a stručným výrokem: „zachovat zdravou tradici a otevřít cestu oprávněnému pokroku“ (SC 23).

Tradice a pokrok nejsou v rozporu

Papež Benedikt XVI. v tomto programovém prohlášení koncilních otců rozpoznal „program reformy“, tedy „rovnováhu mezi velkou liturgickou tradicí minulosti a budoucnosti“, a poznamenal, že „tradice a pokrok jsou často neobratně stavěny proti sobě“, zatímco „ve skutečnosti se tyto dva pojmy spojují: tradice je živá skutečnost, která proto v sobě zahrnuje princip vývoje, pokroku. Je to, jako by řeka tradice nesla svůj pramen v sobě a směřovala k ústí“ (Promluva účastníkům kongresu pořádaného Papežským ateneem sv. Anselma k 50. výročí založení, 6. května 2011).

Koncil potvrzuje legitimitu takového pokroku, zakořeněného v autentické tradici, a rozlišuje v samotné liturgii „složku neměnnou, ustanovenou Bohem“ od „částí podléhajících změnám“, které se „postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly“ (SC 21). K takovým změnám docházelo během staletí neustále, aby se věřící mohli prostřednictvím liturgických úkonů plodně účastnit Kristova velikonočního tajemství, které je základem křesťanské víry. Bohoslužba církve tak byla „vtělena“ do kulturních forem každé epochy a dokázala je ovlivňovat, ba dokonce proměňovat. Liturgie byla po staletí hnací silou evangelizace. Dnes musí být tato energie obnovena v kontinuitě s autentickou a živou katolickou tradicí, tedy v dynamice směřující k uvádění věřících do plnosti pravdy.

Kritéria každé liturgické reformy

Chápeme tedy, proč koncilní otcové doporučovali, aby reforma obřadů vždy odpovídala jak „opravdovému a jistému užitku církve“, tak také důrazu na to, „aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“ (SC 23). Pro dobro celé církve musí každé reformě vždy „předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního“ (tamtéž). Magisterium koncilu vyzývá, aby se zabránilo zmatku mezi věřícími a odrazuje každého, aby z vlastní iniciativy něco přidával, ubíral nebo měnil (srov. SC 22). Pokrok, o němž hovoří koncilní konstituce, tedy není ohrožením společenství církve; naopak usiluje o jeho posílení a podporu.

Výzva k věrnosti liturgii

Proto vybízím všechny, kdo jsou povoláni připravovat slavení božských tajemství, zvláště kněze vykonávající službu předsedání liturgii, aby vždy zachovávali úctu k textům a předpisům liturgie, která vychází z vnitřního postoje otevřenosti a důvěry v Boha, projevuje pokoru před jeho velikostí a upřímnou věrnost církevnímu společenství.

Papež Lev XIV. 

Liturgické obřady: znamení a symbol (3. června)

Drazí bratři a sestry,

pokračujeme v katechezích na téma koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium (SC). Chceme se dnes zamyslet nad některými základními prvky posvátné liturgie, totiž nad obřadem, znamením a symbolem.

Nechat se obdarovat Bohem

II. vatikánský koncil vyšel z bohatého zdroje drahocenné práce liturgického hnutí a pomohl nám odhalit jednu pravdu, která byla velice živě přítomna v povědomí starověké církve a v učení církevních otců. Obřady křesťanské liturgie nejsou vnější obal svátostného tajemství, nahromadění náhodně zvolených obřadů, ale prostředek, jímž nám církev umožňuje dotknout se samotného Božího obdarování. Právě proto nás Koncil zve, abychom pochopili tajemství víry (mysterium fidei), které se uskutečňuje v liturgii prostřednictvím obřadů a modliteb (srv. SC 48).

Obřad dává konkrétní podobu liturgickému dění a jeho prostřednictvím také našemu životu, když v nás vytváří duchovní citlivost, jež nás uschopňuje zakoušet Boží přítomnost prostřednictvím Ježíše Krista. K tomu samozřejmě může dojít jen tehdy, nezůstává-li vůči liturgii „stranou stojícími a němými diváky“ (srv. tamtéž), nýbrž zúčastníme-li se jí celým svým „já“ – s tělem, myslí i srdcem – v poslušnosti Pánovu přikázání. Takto nás posvátné obřady formují k naslouchání Božímu slovu, ke vzdávání díků a klanění, k bratrskému sdílení a ke společenství církve. Zjišťujeme, že jsme shromážděním mnoha tváří, spojeným jednou vírou.

Střízlivé slavení dává poznat, co je podstatné

Obřad nás zapojuje do dobře uspořádané posloupnosti gest a modliteb, která může kontrastovat s naší individuální tendencí ke spontaneitě. Jeho logika však není určena k tomu, aby svobodě nasadila uzdu schémat. Naopak – střízlivá slavnostnost jejich rytmu umožňuje obřadům, aby zabrzdily horečnatou aktivitu a omezily ji na to, co je podstatné. Tak odhalujeme další rozměr činnosti, která není vypočítaná na efekt a výkon, nýbrž která poskytuje novou zkušenost s časem a prostorem. V obřadech zakoušíme logiku zdarmadanosti, nacházíme příležitost zastavit se a obnovit srdce, zjišťujeme, že Boží milost nás předchází, učíme se žít rytmem přebývání Svatého Ducha.

Gramatika obřadů je utkána z vlastních liturgických znamení a symbolů. Jak potvrzuje Koncil, „tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují“ (SC 7). Katechismus katolické církve hlouběji zdůrazňuje hodnotu těchto znamení a připomíná, že „jejich význam má své kořeny v díle stvoření a v lidské kultuře, upřesňuje se v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v Kristově osobě a díle“ (KKC 1145). Příznačné je to u znamení vody: od počátku stvoření k potopě, od přechodu Rudým mořem k Jordánu až k vodě tryskající z Kristova boku, která se stává svátostným znamením ponoření do jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Řeč gest a symbolů v liturgii

„Znamení“ a „symbol“ jsou pojmy, které jsou často užívány jako synonyma. Ve skutečnosti je znamení symbolické tehdy, je-li s to odkazovat nejen na ideu, ale na komplexní systém významů a hodnot. Například jsme-li pokropeni svěcenou vodou, ožívá v nás povědomí daru, který jsme získali ve křtu, a naše přilnutí k novému životu v Kristu. Zadruhé, symboly mají bytostně praktický charakter, jsou především úkonem, jednáním: prostým a obecně známým, jako je pokleknutí nebo pozdravení pokoje, nebo závaznějším, jako je tomu u klíčových úkonů jednotlivých svátostí. Především však mají symboly jedinečný performativní a proměňující rozměr jak ve vztahu k hmotným prvkům, z nichž sestávají, tak vůči těm, kdo s nimi přicházejí do kontaktu; činí zjevným, dotýkají se srdce i mysli a dávají vzniknout autentickým vztahům v církvi.

Pečujme o krásu slavení

V apoštolském listě Desiderio desideravi papež František citoval slova Romana Guardiniho a stanovil „první úkol liturgické formace: člověk se znovu musí stát způsobilým pro symboly“ (č. 44). Je třeba, abychom se nechali poučit liturgickými obřady, abychom decentně a bez svévole pečovali o krásu našeho slavení a věnovali se autentické mystagogii. Zkušenost živé a zbožně slavené liturgie ve spojení s přiléhavou mystagogickou katechezí je nejlepší cestou, jak ve všech vzbudit onu otevřenost vůči setkání s Bohem, které se v logice Vtělení může uskutečnit pouze tehdy, zapojí-li se celý člověk: duch, duše i tělo (srv. 1 Sol 5,23).

Papež Lev XIV.