Katecheze papeže Lva XIV. o konstituci Sacrosanctum Concilium

Papež Lev XIV. zahájil sérii promluv o koncilní konstituci Sacrosanctum Concilium.

1. katecheze (Liturgie v tajemství církve), 20. května 

2. katecheze (Liturgická reforma: tradice a rozvoj), 27. května

3. katecheze (Liturgické obřady: znamení a symbol), 3. června

4. katecheze (Tajemství eucharistie), 24. června 

5. katecheze (Liturgie jako modlitba církve), 5. srpna

Liturgie v tajemství církve (20. května)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Dnes začínáme novou sérii katechezí o prvním dokumentu vydaném Druhým vatikánským koncilem: Konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (SC).

Při přípravě této konstituce koncilní otcové neusilovali pouze o reformu obřadů, ale chtěli vést církev k rozjímání a prohloubení onoho živého pouta, které ji utváří a sjednocuje: tajemství Krista. Liturgie se totiž dotýká samotného srdce tohoto tajemství: je zároveň prostorem, časem i prostředím, v němž církev přijímá svůj život od Krista. V liturgii se „uskutečňuje dílo našeho vykoupení“ (SC, 2), které z nás činí vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid, patřící Bohu jako vlastnictví (srov. 1Pt 2,9).

Kristovo velikonoční tajemství zpřítomněné v liturgii

Jak ukázala trojí obnova – biblická, patristická a liturgická –, kterou církev prošla v průběhu 20. století, toto tajemství neodkazuje k jakési temné skutečnosti, nýbrž k Božímu spásnému plánu, který byl skrytý od věčnosti a zjevil se v Kristu, jak říká svatý Pavel (srov. Ef 3,3-6). Křesťanské tajemství je tedy toto: velikonoční událost – Kristovo utrpení, smrt, vzkříšení a oslavení - která se nám právě v liturgii svátostně zpřítomňuje, takže pokaždé, když se účastníme shromáždění „v jeho jménu“ (Mt 18,20), jsme do tohoto Tajemství ponořeni.

Kristova přítomnost a působení v liturgii

Kristus sám je vlastním počátkem tajemství církve, svatého Božího lidu, zrozeného z jeho boku probodnutého na kříži. V posvátné liturgii mocí svého Ducha stále působí. Posvěcuje a spojuje církev, svou nevěstu, se svou obětí Otci. Vykonává své naprosto jedinečné kněžství, On, který je přítomen v hlásaném Slově, ve svátostech, v kněžích, kteří je slaví, ve shromážděném společenství a v nejvyšší míře v eucharistii (srov. SC, 7). Takto podle svatého Augustina (srov. Serm., 277) církev při slavení eucharistie „přijímá Tělo Páně a stává se tím, co přijímá“: stává se Tělem Kristovým, „Božím příbytkem skrze Ducha“ (Ef  2,22). To je „dílo našeho vykoupení“, které nás přetváří k obrazu Kristovu a buduje nás ve společenství.

Liturgie jako zjevení církve

V posvátné liturgii se toto společenství uskutečňuje „prostřednictvím obřadů a modliteb“ (SC, 48). Církevní obřady vyjadřují víru církve – podle slavného rčení lex orandi, lex credendi – a zároveň utvářejí její identitu: hlásání Slova, slavení svátostí, gesta, ticho, prostor, to vše představuje a utváří lid shromážděný Otcem, Tělo Kristovo, chrám Ducha Svatého. Každá bohoslužba se tak stává skutečným zjevením církve v modlitbě, jak připomněl sv. Jan Pavel II. (Apoštolský list Vicesimus quintus annus, 9).

Liturgie jako vrchol a pramen života církve

Jestliže je liturgie ve službě Kristova tajemství, je zřejmé, proč byla definována jako „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC, 10). Je pravda, že činnost církve se neomezuje pouze na liturgii, avšak každá její činnost (kázání, služba chudým, doprovázení lidí a jejich aktivit) směřuje k tomuto „vrcholu“. Viděno z opačné perspektivy, liturgie podpírá věřící tím, že je stále znovu ponořuje do Pánovy Paschy, a proto jsou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a společnou modlitbu posilováni, povzbuzováni a obnovováni ve své víře a ve svém poslání. Jinými slovy, účast věřících na liturgickém dění je zároveň „vnitřní“ i „vnější“.

Od slavení k životu

To také znamená, že je povolána k tomu, aby se konkrétně rozvíjela v každodenním životě, v jeho celku, v etické a duchovní dynamice, tak aby se slavená liturgie promítala do života a vyžadovala věrný život, připravený uvádět do konkrétní reality to, co bylo prožito při bohoslužbě. Právě tak se náš život stává „obětí živou, svatou a Bohu milou“, v níž se uskutečňuje naše „duchovní bohoslužba“ (Řím 12,1).

Liturgie jako znamení jednoty pro celý svět

Tímto způsobem „liturgie denně buduje ty, kdo jsou uvnitř, v svatý chrám Páně“ (SC, 2), a vytváří otevřené společenství, přijímající všechny. Je totiž naplněna Duchem Svatým, uvádí nás do života Kristova, činí nás jeho Tělem a ve všech svých dimenzích představuje znamení jednoty celého lidského rodu v Kristu. Jak říkal papež František: „Svět to ještě neví, ale všichni byli pozváni na Beránkovu svatební hostinu (Zj 19,9)“ (Apoštolský list Desiderio desideravi, 5).

Závěr: Nechat se utvářet liturgií

Drazí přátelé, dovolme, aby nás vnitřně utvářely obřady, symboly, gesta a především živá přítomnost Krista v liturgii, kterou budeme mít možnost dále zkoumat v následujících katechezích.

Papež Lev XIV. 

Liturgická reforma: tradice a rozvoj (27. května)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Ctihodný papež Pius XII. píše v encyklice Mediator Dei, že „církev je bezpochyby živý organismus, a jako organismus také ve vztahu k posvátné liturgii roste, dozrává, vyvíjí se, přizpůsobuje a uzpůsobuje časovým potřebám a okolnostem, pokud je zachována neporušenost její nauky“ (č. 59).

V plném souladu s touto zásadou uznává Druhý vatikánský koncil v úvodu konstituce Sacrosanctum Concilium jako „svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie“ (SC 1).

Cíle liturgické obnovy

Koncilní zasedání bylo skutečně sjednoceno v úsilí „neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Kristu, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve“ (tamtéž).

V onom historickém okamžiku byla silně pociťována potřeba obnovit rituální formy, jimiž církev po staletí uskutečňovala oslavu Boží a posvěcení křesťanského lidu. Díky liturgickému hnutí dozrálo přesvědčení, později vyjádřené sv. Janem Pavlem II., že „existuje velice úzké a organické spojení mezi obnovou liturgie a obnovou celého života církve. Církev nejen koná, ale sama se vyjadřuje také v liturgii a z liturgie čerpá životní sílu“ (list Dominicae cenae 13).

Aby usnadnila věřícím přístup k bohatým darům milosti, které vyvěrají z posvátné liturgie, ukazuje konstituce Sacrosanctum Concilium směr velmi vhodně formulovaným a stručným výrokem: „zachovat zdravou tradici a otevřít cestu oprávněnému pokroku“ (SC 23).

Tradice a pokrok nejsou v rozporu

Papež Benedikt XVI. v tomto programovém prohlášení koncilních otců rozpoznal „program reformy“, tedy „rovnováhu mezi velkou liturgickou tradicí minulosti a budoucnosti“, a poznamenal, že „tradice a pokrok jsou často neobratně stavěny proti sobě“, zatímco „ve skutečnosti se tyto dva pojmy spojují: tradice je živá skutečnost, která proto v sobě zahrnuje princip vývoje, pokroku. Je to, jako by řeka tradice nesla svůj pramen v sobě a směřovala k ústí“ (Promluva účastníkům kongresu pořádaného Papežským ateneem sv. Anselma k 50. výročí založení, 6. května 2011).

Koncil potvrzuje legitimitu takového pokroku, zakořeněného v autentické tradici, a rozlišuje v samotné liturgii „složku neměnnou, ustanovenou Bohem“ od „částí podléhajících změnám“, které se „postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly“ (SC 21). K takovým změnám docházelo během staletí neustále, aby se věřící mohli prostřednictvím liturgických úkonů plodně účastnit Kristova velikonočního tajemství, které je základem křesťanské víry. Bohoslužba církve tak byla „vtělena“ do kulturních forem každé epochy a dokázala je ovlivňovat, ba dokonce proměňovat. Liturgie byla po staletí hnací silou evangelizace. Dnes musí být tato energie obnovena v kontinuitě s autentickou a živou katolickou tradicí, tedy v dynamice směřující k uvádění věřících do plnosti pravdy.

Kritéria každé liturgické reformy

Chápeme tedy, proč koncilní otcové doporučovali, aby reforma obřadů vždy odpovídala jak „opravdovému a jistému užitku církve“, tak také důrazu na to, „aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“ (SC 23). Pro dobro celé církve musí každé reformě vždy „předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního“ (tamtéž). Magisterium koncilu vyzývá, aby se zabránilo zmatku mezi věřícími a odrazuje každého, aby z vlastní iniciativy něco přidával, ubíral nebo měnil (srov. SC 22). Pokrok, o němž hovoří koncilní konstituce, tedy není ohrožením společenství církve; naopak usiluje o jeho posílení a podporu.

Výzva k věrnosti liturgii

Proto vybízím všechny, kdo jsou povoláni připravovat slavení božských tajemství, zvláště kněze vykonávající službu předsedání liturgii, aby vždy zachovávali úctu k textům a předpisům liturgie, která vychází z vnitřního postoje otevřenosti a důvěry v Boha, projevuje pokoru před jeho velikostí a upřímnou věrnost církevnímu společenství.

Papež Lev XIV. 

Liturgické obřady: znamení a symbol (3. června)

Drazí bratři a sestry,

pokračujeme v katechezích na téma koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium (SC). Chceme se dnes zamyslet nad některými základními prvky posvátné liturgie, totiž nad obřadem, znamením a symbolem.

Nechat se obdarovat Bohem

II. vatikánský koncil vyšel z bohatého zdroje drahocenné práce liturgického hnutí a pomohl nám odhalit jednu pravdu, která byla velice živě přítomna v povědomí starověké církve a v učení církevních otců. Obřady křesťanské liturgie nejsou vnější obal svátostného tajemství, nahromadění náhodně zvolených obřadů, ale prostředek, jímž nám církev umožňuje dotknout se samotného Božího obdarování. Právě proto nás Koncil zve, abychom pochopili tajemství víry (mysterium fidei), které se uskutečňuje v liturgii prostřednictvím obřadů a modliteb (srv. SC 48).

Obřad dává konkrétní podobu liturgickému dění a jeho prostřednictvím také našemu životu, když v nás vytváří duchovní citlivost, jež nás uschopňuje zakoušet Boží přítomnost prostřednictvím Ježíše Krista. K tomu samozřejmě může dojít jen tehdy, nezůstává-li vůči liturgii „stranou stojícími a němými diváky“ (srv. tamtéž), nýbrž zúčastníme-li se jí celým svým „já“ – s tělem, myslí i srdcem – v poslušnosti Pánovu přikázání. Takto nás posvátné obřady formují k naslouchání Božímu slovu, ke vzdávání díků a klanění, k bratrskému sdílení a ke společenství církve. Zjišťujeme, že jsme shromážděním mnoha tváří, spojeným jednou vírou.

Střízlivé slavení dává poznat, co je podstatné

Obřad nás zapojuje do dobře uspořádané posloupnosti gest a modliteb, která může kontrastovat s naší individuální tendencí ke spontaneitě. Jeho logika však není určena k tomu, aby svobodě nasadila uzdu schémat. Naopak – střízlivá slavnostnost jejich rytmu umožňuje obřadům, aby zabrzdily horečnatou aktivitu a omezily ji na to, co je podstatné. Tak odhalujeme další rozměr činnosti, která není vypočítaná na efekt a výkon, nýbrž která poskytuje novou zkušenost s časem a prostorem. V obřadech zakoušíme logiku zdarmadanosti, nacházíme příležitost zastavit se a obnovit srdce, zjišťujeme, že Boží milost nás předchází, učíme se žít rytmem přebývání Svatého Ducha.

Gramatika obřadů je utkána z vlastních liturgických znamení a symbolů. Jak potvrzuje Koncil, „tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují“ (SC 7). Katechismus katolické církve hlouběji zdůrazňuje hodnotu těchto znamení a připomíná, že „jejich význam má své kořeny v díle stvoření a v lidské kultuře, upřesňuje se v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v Kristově osobě a díle“ (KKC 1145). Příznačné je to u znamení vody: od počátku stvoření k potopě, od přechodu Rudým mořem k Jordánu až k vodě tryskající z Kristova boku, která se stává svátostným znamením ponoření do jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Řeč gest a symbolů v liturgii

„Znamení“ a „symbol“ jsou pojmy, které jsou často užívány jako synonyma. Ve skutečnosti je znamení symbolické tehdy, je-li s to odkazovat nejen na ideu, ale na komplexní systém významů a hodnot. Například jsme-li pokropeni svěcenou vodou, ožívá v nás povědomí daru, který jsme získali ve křtu, a naše přilnutí k novému životu v Kristu. Zadruhé, symboly mají bytostně praktický charakter, jsou především úkonem, jednáním: prostým a obecně známým, jako je pokleknutí nebo pozdravení pokoje, nebo závaznějším, jako je tomu u klíčových úkonů jednotlivých svátostí. Především však mají symboly jedinečný performativní a proměňující rozměr jak ve vztahu k hmotným prvkům, z nichž sestávají, tak vůči těm, kdo s nimi přicházejí do kontaktu; činí zjevným, dotýkají se srdce i mysli a dávají vzniknout autentickým vztahům v církvi.

Pečujme o krásu slavení

V apoštolském listě Desiderio desideravi papež František citoval slova Romana Guardiniho a stanovil „první úkol liturgické formace: člověk se znovu musí stát způsobilým pro symboly“ (č. 44). Je třeba, abychom se nechali poučit liturgickými obřady, abychom decentně a bez svévole pečovali o krásu našeho slavení a věnovali se autentické mystagogii. Zkušenost živé a zbožně slavené liturgie ve spojení s přiléhavou mystagogickou katechezí je nejlepší cestou, jak ve všech vzbudit onu otevřenost vůči setkání s Bohem, které se v logice Vtělení může uskutečnit pouze tehdy, zapojí-li se celý člověk: duch, duše i tělo (srv. 1 Sol 5,23).

Papež Lev XIV. 

Tajemství eucharistie (24. června)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Pokračujeme v katechezích o dokumentech Druhého vatikánského koncilu, zvláště o konstituci Sacrosanctum Concilium (SC) o liturgii.

Když chce svatý Augustin nově pokřtěným vysvětlit tajemství Kristova těla, vychází z úryvku svatého Pavla, který jsme slyšeli: „Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,27). A dodává: „Přijímáte své vlastní tajemství. Na to, čím jste, odpovídáte: Amen, a vaše odpověď je jako váš podpis. Je vám řečeno: ‚Tělo Kristovo‘, a vy odpovídáte: ‚Amen‘. Buďte tedy údy Kristova těla, aby vaše amen bylo pravdivé. [...] Buďte tím, co vidíte, a přijímejte to, čím jste“ (Kázání 272: PL 38, 1247).

Hned poté, co připomíná Ježíšovu Poslední večeři, mluví konstituce o liturgii o eucharistii v podobném augustinovském duchu. Pro křesťany totiž účast na Pánově stole znamená „poučit se Božím slovem a posilnit se hostinou těla Páně, aby vzdávali díky Bohu.“ (srov. SC, 48). Tím, že Krista přijímáme v jeho slově a v eucharistii, stáváme se tím, co přijímáme. Stáváme se tělem, jehož hlavou je zmrtvýchvstalý Kristus, sedící po pravici Otce (srov. Kol 1,18), který nám připravuje místo v nebi (srov. Jan 14,3). Eucharistie je tak svátostí přicházejícího království. Je chlebem na cestu, který nás vede k nebeské vlasti až do onoho blaženého dne, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

Liturgické shromáždění přináší oběť „nejen rukama kněze, ale i spolu s ním“ (SC, 48). V tomto smyslu je eucharistie podobou duchovní oběti křesťanů (srov. Žid 13,16; Řím 12,1), jako cesta sjednocení s Bohem i mezi sebou navzájem. Účastí na ní se věřící učí „obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou“ (tamtéž). Tak nás eucharistie tím, že nás začleňuje do Krista, učí přijímat způsob života samotného Pána Ježíše, poznamenaný nezištným darováním sebe sama. Tento dar nás uvádí do dynamiky jednoty, která nabízí mocný lék proti silám rozdělení podkopávajícím náš svět, naše společenství, naše rodiny i naše srdce (srov. SC, 47).

Drazí, když se účastníme eucharistie, jsme zváni naslouchat Božímu slovu a živit se u Pánova stolu, kde se on sám obětuje Otci. Tyto dvě části mše svaté, bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba, „jsou tak těsně spojeny, že tvoří jediný bohoslužebný úkon“ (SC, 56).

Pokud jde o Boží slovo, je třeba připomenout, že nejde pouze o získání intelektuálních znalostí Písma, ale o přijetí slova „živého a plného síly“ (Žid 4,12), které Bůh adresuje všem a zároveň každému jednotlivě. Toto slovo nás spolu s eucharistickým chlebem živí a posiluje a vede nás od úpadku hříchu k novému životu v Kristu. „Eucharistie nám otevírá porozumění Písmu svatému, stejně jako Písmo svaté osvětluje a vysvětluje eucharistické tajemství“ (Benedikt XVI., postsynodální apoštolská exhortace Verbum Domini, 55).

Druhý vatikánský koncil žádal, aby byly poklady Bible otevřeny mnohem štědřeji, aby byl věřícím bohatěji prostřen stůl Božího slova (srov. SC, 51). Liturgická reforma tento požadavek uskutečnila v pokladu, jímž je lekcionář, tedy kniha obsahující všechna biblická čtení pro liturgické slavnosti. Tato šíře byla čerpána z nejčistšího pramene živé tradice, která spojuje věrnost tradici s otevřeností vůči oprávněnému pokroku (srov. SC, 23).

Začátek druhé kapitoly konstituce o liturgii je prostoupen odkazy na velikou řeku tradice, která sahá od církevních otců až k nám. Cituji:

„Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ (SC, 47).

Drazí bratři a sestry, čerpejme s vírou z tohoto pramene božského života a nechme se proměňovat tajemstvím, které slavíme.

Papež Lev XIV. 

Liturgie jako modlitba církve (5. srpna)

Bratři a sestry, dobré ráno!

V této katechezi se vrátíme k zamyšlením nad koncilní konstitucí o liturgii Sacrosanctum concilium (SC). Dnes se zaměříme na církevní rozměr liturgické modlitby.

Jak nám připomíná apoštol Pavel, je to Duch Svatý, kdo nás učí modlit se. Ode dne Letnic přebývá Duch v církvi a inspiruje veškerou její činnost, především pak modlitbu. Život prvního společenství, zrozeného v Jeruzalémě po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, je život v Duchu, kterého daroval zmrtvýchvstalý Pán. Jak říká Koncil, „od té doby se církev nikdy nepřestala shromažďovat ke slavení velikonočního tajemství. Přitom předčítala, »co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista« (Lk 24,27), slavila eucharistii, v níž se představuje jeho vítězství a triumf nad smrtí, a zároveň vzdávala díky »Bohu za jeho nevýslovný dar« (2 Kor 9,15) v Kristu Ježíši »ke chvále jeho slávy« (Ef 1,12), v síle Ducha Svatého.“ (SC 6)

Znovu objevit smysl modlitby

V naší době, v kontextu převládající mentality zaměřené na výkon a konzum se modlitba může jevit jako cosi zbytečného a směšného. Ve světě, kde se věda a technika tváří, jako by mohly poskytnout veškeré odpovědi, může modlitba vypadat jako nějaký druh úniku. Dokonce i v nemálo křesťanských rodinách se už nepředává zkušenost modlitby a mnozí lidé jsou vystaveni riziku, že ji budou pokládat za jednu z mnoha psychologických technik zaměřených na osobní blaho. Modlitba si však zaslouží, aby byla znovu objevena ve své pravdivosti coby základní rozměr naší lidskosti.

Liturgie – první škola modlitby

Konstituce Sacrosanctum concilium vzala tento požadavek vážně. Tím byl velice potěšen papež sv. Pavel VI., který při promulgaci tohoto prvního dokumentu, jejž II. vatikánský koncil schválil, prohlásil: „Bůh na prvním místě; modlitba coby naše první povinnost; liturgie jakožto první zdroj božského života, který nám byl dán, první škola našeho duchovního života.“ (promluva ve Svatopetrské bazilice, 4. prosince 1963)

V této konstituci se výraz „modlitba“ ve skutečnosti vztahuje k veškeré liturgii. Tento pohled je rozhodující, neboť nasměroval liturgickou reformu a dal jí jako nosnou osu aktivní účast věřících. Liturgie se představuje především jako místo setkání, místo iniciativy Boha, který se stává blízkým člověku ve svém Synu, „ve Slově, které se stalo tělem, v pomazaném Duchem Svatým“ (SC 5), Boha, kterému můžeme odpovídat „skrze Krista, s Kristem a v Kristu, v jednotě Ducha Svatého“, což znamená vzdávat díky „v modlitbě, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci“ (SC 84).

Liturgie hodin – dech života církve

Proto také velmi intenzivně toužil sv. Pavel VI., aby liturgie hodin, tj. každodenní veřejná modlitba církve, neoddělitelná od eucharistie, skrznaskrz pronikala, oživovala, vedla a byla vyjádřením veškeré křesťanské modlitby a aby účinně živila duchovní život Božího lidu (srv. apoštolská konstituce Laudis canticum).

Aby se tato touha naplnila, je nutné, aby byla liturgie hodin stále více přijímána a prožívána v běžném životě všech pokřtěných a společenství. Je tolik lidí, kteří se chtějí naučit modlit, především katechumeni – a právě jim může liturgie hodin nabídnout cestu a školu křesťanské modlitby.

Kristus se modlí ve své církvi

Každého týdne a každého dne se eucharistie a liturgie hodin stávají dechem života církve, který umožňuje kolovat Duchu Svatému v jeho těle. V této modlitbě Kristus „shromažďuje kolem sebe celé lidské společenství, aby spolu s ním zpívalo tento božský zpěv chvály“ (SC 83); takto jsme den za dnem stále více sjednocováni s velikonočním tajemstvím a připodobňováni Jemu.

Jak učí sv. Augustin: „Když mluvíme s Bohem v modlitbě, nesmíme od něho oddělovat Syna; a když se modlí Synovo tělo, ať od sebe neodděluje svou vlastní hlavu; ať je to tedy jeden a týž spasitel svého těla, náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, který se modlí za nás, který se modlí v nás a ke kterému se modlíme my. Modlí se za nás jako náš kněz; modlí se v nás jako naše hlava; modlíme se k němu jako ke svému Bohu. Poznáváme tedy svůj hlas v něm a jeho hlas v nás.“ (Výklad k 85. žalmu; PL 37,1081)

Posvěcení času a očekávání Pánova příchodu

Ve spojení s eucharistií, jejíž světlo nese dál, posvěcuje liturgie hodin čas našeho každodenního života: ráno začínáme den s vírou a vděčností; v poledne žádáme o sílu věrnosti uprostřed námahy a únavy; večer, když skončíme s prací, doprovázejí nešpory chvíli západu slunce; v noci se ukládáme ke spánku a svěřujeme se Božímu pokoji. Každá liturgická hodina je skutkem naděje: během našeho pozemského putování bdíme a s celou církví očekáváme slavný návrat našeho Pána.

Papež Lev XIV.