Katecheze papeže Lva XIV. o konstituci Sacrosanctum Concilium

Papež Lev XIV. zahájil sérii promluv o koncilní konstituci Sacrosanctum Concilium.

1. katecheze (Liturgie v tajemství církve), 20. května 

2. katecheze (Liturgická reforma: tradice a rozvoj), 27. května

3. katecheze (Liturgické obřady: znamení a symbol), 3. června

4. katecheze (Tajemství eucharistie), 24. června 

5. katecheze (Liturgie jako modlitba církve), 5. srpna

6. katecheze (Neděle jako smysl času), 12. srpna 

7. katecheze (Duchovní zpěv), 19. srpna

8. katecheze (Pastýři a liturgie), 26. srpna 

Liturgie v tajemství církve (20. května)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Dnes začínáme novou sérii katechezí o prvním dokumentu vydaném Druhým vatikánským koncilem: Konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (SC).

Při přípravě této konstituce koncilní otcové neusilovali pouze o reformu obřadů, ale chtěli vést církev k rozjímání a prohloubení onoho živého pouta, které ji utváří a sjednocuje: tajemství Krista. Liturgie se totiž dotýká samotného srdce tohoto tajemství: je zároveň prostorem, časem i prostředím, v němž církev přijímá svůj život od Krista. V liturgii se „uskutečňuje dílo našeho vykoupení“ (SC, 2), které z nás činí vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid, patřící Bohu jako vlastnictví (srov. 1Pt 2,9).

Kristovo velikonoční tajemství zpřítomněné v liturgii

Jak ukázala trojí obnova – biblická, patristická a liturgická –, kterou církev prošla v průběhu 20. století, toto tajemství neodkazuje k jakési temné skutečnosti, nýbrž k Božímu spásnému plánu, který byl skrytý od věčnosti a zjevil se v Kristu, jak říká svatý Pavel (srov. Ef 3,3-6). Křesťanské tajemství je tedy toto: velikonoční událost – Kristovo utrpení, smrt, vzkříšení a oslavení - která se nám právě v liturgii svátostně zpřítomňuje, takže pokaždé, když se účastníme shromáždění „v jeho jménu“ (Mt 18,20), jsme do tohoto Tajemství ponořeni.

Kristova přítomnost a působení v liturgii

Kristus sám je vlastním počátkem tajemství církve, svatého Božího lidu, zrozeného z jeho boku probodnutého na kříži. V posvátné liturgii mocí svého Ducha stále působí. Posvěcuje a spojuje církev, svou nevěstu, se svou obětí Otci. Vykonává své naprosto jedinečné kněžství, On, který je přítomen v hlásaném Slově, ve svátostech, v kněžích, kteří je slaví, ve shromážděném společenství a v nejvyšší míře v eucharistii (srov. SC, 7). Takto podle svatého Augustina (srov. Serm., 277) církev při slavení eucharistie „přijímá Tělo Páně a stává se tím, co přijímá“: stává se Tělem Kristovým, „Božím příbytkem skrze Ducha“ (Ef  2,22). To je „dílo našeho vykoupení“, které nás přetváří k obrazu Kristovu a buduje nás ve společenství.

Liturgie jako zjevení církve

V posvátné liturgii se toto společenství uskutečňuje „prostřednictvím obřadů a modliteb“ (SC, 48). Církevní obřady vyjadřují víru církve – podle slavného rčení lex orandi, lex credendi – a zároveň utvářejí její identitu: hlásání Slova, slavení svátostí, gesta, ticho, prostor, to vše představuje a utváří lid shromážděný Otcem, Tělo Kristovo, chrám Ducha Svatého. Každá bohoslužba se tak stává skutečným zjevením církve v modlitbě, jak připomněl sv. Jan Pavel II. (Apoštolský list Vicesimus quintus annus, 9).

Liturgie jako vrchol a pramen života církve

Jestliže je liturgie ve službě Kristova tajemství, je zřejmé, proč byla definována jako „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC, 10). Je pravda, že činnost církve se neomezuje pouze na liturgii, avšak každá její činnost (kázání, služba chudým, doprovázení lidí a jejich aktivit) směřuje k tomuto „vrcholu“. Viděno z opačné perspektivy, liturgie podpírá věřící tím, že je stále znovu ponořuje do Pánovy Paschy, a proto jsou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a společnou modlitbu posilováni, povzbuzováni a obnovováni ve své víře a ve svém poslání. Jinými slovy, účast věřících na liturgickém dění je zároveň „vnitřní“ i „vnější“.

Od slavení k životu

To také znamená, že je povolána k tomu, aby se konkrétně rozvíjela v každodenním životě, v jeho celku, v etické a duchovní dynamice, tak aby se slavená liturgie promítala do života a vyžadovala věrný život, připravený uvádět do konkrétní reality to, co bylo prožito při bohoslužbě. Právě tak se náš život stává „obětí živou, svatou a Bohu milou“, v níž se uskutečňuje naše „duchovní bohoslužba“ (Řím 12,1).

Liturgie jako znamení jednoty pro celý svět

Tímto způsobem „liturgie denně buduje ty, kdo jsou uvnitř, v svatý chrám Páně“ (SC, 2), a vytváří otevřené společenství, přijímající všechny. Je totiž naplněna Duchem Svatým, uvádí nás do života Kristova, činí nás jeho Tělem a ve všech svých dimenzích představuje znamení jednoty celého lidského rodu v Kristu. Jak říkal papež František: „Svět to ještě neví, ale všichni byli pozváni na Beránkovu svatební hostinu (Zj 19,9)“ (Apoštolský list Desiderio desideravi, 5).

Závěr: Nechat se utvářet liturgií

Drazí přátelé, dovolme, aby nás vnitřně utvářely obřady, symboly, gesta a především živá přítomnost Krista v liturgii, kterou budeme mít možnost dále zkoumat v následujících katechezích.

Papež Lev XIV. 

Liturgická reforma: tradice a rozvoj (27. května)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Ctihodný papež Pius XII. píše v encyklice Mediator Dei, že „církev je bezpochyby živý organismus, a jako organismus také ve vztahu k posvátné liturgii roste, dozrává, vyvíjí se, přizpůsobuje a uzpůsobuje časovým potřebám a okolnostem, pokud je zachována neporušenost její nauky“ (č. 59).

V plném souladu s touto zásadou uznává Druhý vatikánský koncil v úvodu konstituce Sacrosanctum Concilium jako „svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie“ (SC 1).

Cíle liturgické obnovy

Koncilní zasedání bylo skutečně sjednoceno v úsilí „neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Kristu, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve“ (tamtéž).

V onom historickém okamžiku byla silně pociťována potřeba obnovit rituální formy, jimiž církev po staletí uskutečňovala oslavu Boží a posvěcení křesťanského lidu. Díky liturgickému hnutí dozrálo přesvědčení, později vyjádřené sv. Janem Pavlem II., že „existuje velice úzké a organické spojení mezi obnovou liturgie a obnovou celého života církve. Církev nejen koná, ale sama se vyjadřuje také v liturgii a z liturgie čerpá životní sílu“ (list Dominicae cenae 13).

Aby usnadnila věřícím přístup k bohatým darům milosti, které vyvěrají z posvátné liturgie, ukazuje konstituce Sacrosanctum Concilium směr velmi vhodně formulovaným a stručným výrokem: „zachovat zdravou tradici a otevřít cestu oprávněnému pokroku“ (SC 23).

Tradice a pokrok nejsou v rozporu

Papež Benedikt XVI. v tomto programovém prohlášení koncilních otců rozpoznal „program reformy“, tedy „rovnováhu mezi velkou liturgickou tradicí minulosti a budoucnosti“, a poznamenal, že „tradice a pokrok jsou často neobratně stavěny proti sobě“, zatímco „ve skutečnosti se tyto dva pojmy spojují: tradice je živá skutečnost, která proto v sobě zahrnuje princip vývoje, pokroku. Je to, jako by řeka tradice nesla svůj pramen v sobě a směřovala k ústí“ (Promluva účastníkům kongresu pořádaného Papežským ateneem sv. Anselma k 50. výročí založení, 6. května 2011).

Koncil potvrzuje legitimitu takového pokroku, zakořeněného v autentické tradici, a rozlišuje v samotné liturgii „složku neměnnou, ustanovenou Bohem“ od „částí podléhajících změnám“, které se „postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly“ (SC 21). K takovým změnám docházelo během staletí neustále, aby se věřící mohli prostřednictvím liturgických úkonů plodně účastnit Kristova velikonočního tajemství, které je základem křesťanské víry. Bohoslužba církve tak byla „vtělena“ do kulturních forem každé epochy a dokázala je ovlivňovat, ba dokonce proměňovat. Liturgie byla po staletí hnací silou evangelizace. Dnes musí být tato energie obnovena v kontinuitě s autentickou a živou katolickou tradicí, tedy v dynamice směřující k uvádění věřících do plnosti pravdy.

Kritéria každé liturgické reformy

Chápeme tedy, proč koncilní otcové doporučovali, aby reforma obřadů vždy odpovídala jak „opravdovému a jistému užitku církve“, tak také důrazu na to, „aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“ (SC 23). Pro dobro celé církve musí každé reformě vždy „předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního“ (tamtéž). Magisterium koncilu vyzývá, aby se zabránilo zmatku mezi věřícími a odrazuje každého, aby z vlastní iniciativy něco přidával, ubíral nebo měnil (srov. SC 22). Pokrok, o němž hovoří koncilní konstituce, tedy není ohrožením společenství církve; naopak usiluje o jeho posílení a podporu.

Výzva k věrnosti liturgii

Proto vybízím všechny, kdo jsou povoláni připravovat slavení božských tajemství, zvláště kněze vykonávající službu předsedání liturgii, aby vždy zachovávali úctu k textům a předpisům liturgie, která vychází z vnitřního postoje otevřenosti a důvěry v Boha, projevuje pokoru před jeho velikostí a upřímnou věrnost církevnímu společenství.

Papež Lev XIV. 

Liturgické obřady: znamení a symbol (3. června)

Drazí bratři a sestry,

pokračujeme v katechezích na téma koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium (SC). Chceme se dnes zamyslet nad některými základními prvky posvátné liturgie, totiž nad obřadem, znamením a symbolem.

Nechat se obdarovat Bohem

II. vatikánský koncil vyšel z bohatého zdroje drahocenné práce liturgického hnutí a pomohl nám odhalit jednu pravdu, která byla velice živě přítomna v povědomí starověké církve a v učení církevních otců. Obřady křesťanské liturgie nejsou vnější obal svátostného tajemství, nahromadění náhodně zvolených obřadů, ale prostředek, jímž nám církev umožňuje dotknout se samotného Božího obdarování. Právě proto nás Koncil zve, abychom pochopili tajemství víry (mysterium fidei), které se uskutečňuje v liturgii prostřednictvím obřadů a modliteb (srv. SC 48).

Obřad dává konkrétní podobu liturgickému dění a jeho prostřednictvím také našemu životu, když v nás vytváří duchovní citlivost, jež nás uschopňuje zakoušet Boží přítomnost prostřednictvím Ježíše Krista. K tomu samozřejmě může dojít jen tehdy, nezůstává-li vůči liturgii „stranou stojícími a němými diváky“ (srv. tamtéž), nýbrž zúčastníme-li se jí celým svým „já“ – s tělem, myslí i srdcem – v poslušnosti Pánovu přikázání. Takto nás posvátné obřady formují k naslouchání Božímu slovu, ke vzdávání díků a klanění, k bratrskému sdílení a ke společenství církve. Zjišťujeme, že jsme shromážděním mnoha tváří, spojeným jednou vírou.

Střízlivé slavení dává poznat, co je podstatné

Obřad nás zapojuje do dobře uspořádané posloupnosti gest a modliteb, která může kontrastovat s naší individuální tendencí ke spontaneitě. Jeho logika však není určena k tomu, aby svobodě nasadila uzdu schémat. Naopak – střízlivá slavnostnost jejich rytmu umožňuje obřadům, aby zabrzdily horečnatou aktivitu a omezily ji na to, co je podstatné. Tak odhalujeme další rozměr činnosti, která není vypočítaná na efekt a výkon, nýbrž která poskytuje novou zkušenost s časem a prostorem. V obřadech zakoušíme logiku zdarmadanosti, nacházíme příležitost zastavit se a obnovit srdce, zjišťujeme, že Boží milost nás předchází, učíme se žít rytmem přebývání Svatého Ducha.

Gramatika obřadů je utkána z vlastních liturgických znamení a symbolů. Jak potvrzuje Koncil, „tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují“ (SC 7). Katechismus katolické církve hlouběji zdůrazňuje hodnotu těchto znamení a připomíná, že „jejich význam má své kořeny v díle stvoření a v lidské kultuře, upřesňuje se v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v Kristově osobě a díle“ (KKC 1145). Příznačné je to u znamení vody: od počátku stvoření k potopě, od přechodu Rudým mořem k Jordánu až k vodě tryskající z Kristova boku, která se stává svátostným znamením ponoření do jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Řeč gest a symbolů v liturgii

„Znamení“ a „symbol“ jsou pojmy, které jsou často užívány jako synonyma. Ve skutečnosti je znamení symbolické tehdy, je-li s to odkazovat nejen na ideu, ale na komplexní systém významů a hodnot. Například jsme-li pokropeni svěcenou vodou, ožívá v nás povědomí daru, který jsme získali ve křtu, a naše přilnutí k novému životu v Kristu. Zadruhé, symboly mají bytostně praktický charakter, jsou především úkonem, jednáním: prostým a obecně známým, jako je pokleknutí nebo pozdravení pokoje, nebo závaznějším, jako je tomu u klíčových úkonů jednotlivých svátostí. Především však mají symboly jedinečný performativní a proměňující rozměr jak ve vztahu k hmotným prvkům, z nichž sestávají, tak vůči těm, kdo s nimi přicházejí do kontaktu; činí zjevným, dotýkají se srdce i mysli a dávají vzniknout autentickým vztahům v církvi.

Pečujme o krásu slavení

V apoštolském listě Desiderio desideravi papež František citoval slova Romana Guardiniho a stanovil „první úkol liturgické formace: člověk se znovu musí stát způsobilým pro symboly“ (č. 44). Je třeba, abychom se nechali poučit liturgickými obřady, abychom decentně a bez svévole pečovali o krásu našeho slavení a věnovali se autentické mystagogii. Zkušenost živé a zbožně slavené liturgie ve spojení s přiléhavou mystagogickou katechezí je nejlepší cestou, jak ve všech vzbudit onu otevřenost vůči setkání s Bohem, které se v logice Vtělení může uskutečnit pouze tehdy, zapojí-li se celý člověk: duch, duše i tělo (srv. 1 Sol 5,23).

Papež Lev XIV. 

Tajemství eucharistie (24. června)

Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Pokračujeme v katechezích o dokumentech Druhého vatikánského koncilu, zvláště o konstituci Sacrosanctum Concilium (SC) o liturgii.

Když chce svatý Augustin nově pokřtěným vysvětlit tajemství Kristova těla, vychází z úryvku svatého Pavla, který jsme slyšeli: „Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,27). A dodává: „Přijímáte své vlastní tajemství. Na to, čím jste, odpovídáte: Amen, a vaše odpověď je jako váš podpis. Je vám řečeno: ‚Tělo Kristovo‘, a vy odpovídáte: ‚Amen‘. Buďte tedy údy Kristova těla, aby vaše amen bylo pravdivé. [...] Buďte tím, co vidíte, a přijímejte to, čím jste“ (Kázání 272: PL 38, 1247).

Hned poté, co připomíná Ježíšovu Poslední večeři, mluví konstituce o liturgii o eucharistii v podobném augustinovském duchu. Pro křesťany totiž účast na Pánově stole znamená „poučit se Božím slovem a posilnit se hostinou těla Páně, aby vzdávali díky Bohu.“ (srov. SC, 48). Tím, že Krista přijímáme v jeho slově a v eucharistii, stáváme se tím, co přijímáme. Stáváme se tělem, jehož hlavou je zmrtvýchvstalý Kristus, sedící po pravici Otce (srov. Kol 1,18), který nám připravuje místo v nebi (srov. Jan 14,3). Eucharistie je tak svátostí přicházejícího království. Je chlebem na cestu, který nás vede k nebeské vlasti až do onoho blaženého dne, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

Liturgické shromáždění přináší oběť „nejen rukama kněze, ale i spolu s ním“ (SC, 48). V tomto smyslu je eucharistie podobou duchovní oběti křesťanů (srov. Žid 13,16; Řím 12,1), jako cesta sjednocení s Bohem i mezi sebou navzájem. Účastí na ní se věřící učí „obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou“ (tamtéž). Tak nás eucharistie tím, že nás začleňuje do Krista, učí přijímat způsob života samotného Pána Ježíše, poznamenaný nezištným darováním sebe sama. Tento dar nás uvádí do dynamiky jednoty, která nabízí mocný lék proti silám rozdělení podkopávajícím náš svět, naše společenství, naše rodiny i naše srdce (srov. SC, 47).

Drazí, když se účastníme eucharistie, jsme zváni naslouchat Božímu slovu a živit se u Pánova stolu, kde se on sám obětuje Otci. Tyto dvě části mše svaté, bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba, „jsou tak těsně spojeny, že tvoří jediný bohoslužebný úkon“ (SC, 56).

Pokud jde o Boží slovo, je třeba připomenout, že nejde pouze o získání intelektuálních znalostí Písma, ale o přijetí slova „živého a plného síly“ (Žid 4,12), které Bůh adresuje všem a zároveň každému jednotlivě. Toto slovo nás spolu s eucharistickým chlebem živí a posiluje a vede nás od úpadku hříchu k novému životu v Kristu. „Eucharistie nám otevírá porozumění Písmu svatému, stejně jako Písmo svaté osvětluje a vysvětluje eucharistické tajemství“ (Benedikt XVI., postsynodální apoštolská exhortace Verbum Domini, 55).

Druhý vatikánský koncil žádal, aby byly poklady Bible otevřeny mnohem štědřeji, aby byl věřícím bohatěji prostřen stůl Božího slova (srov. SC, 51). Liturgická reforma tento požadavek uskutečnila v pokladu, jímž je lekcionář, tedy kniha obsahující všechna biblická čtení pro liturgické slavnosti. Tato šíře byla čerpána z nejčistšího pramene živé tradice, která spojuje věrnost tradici s otevřeností vůči oprávněnému pokroku (srov. SC, 23).

Začátek druhé kapitoly konstituce o liturgii je prostoupen odkazy na velikou řeku tradice, která sahá od církevních otců až k nám. Cituji:

„Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ (SC, 47).

Drazí bratři a sestry, čerpejme s vírou z tohoto pramene božského života a nechme se proměňovat tajemstvím, které slavíme.

Papež Lev XIV. 

Liturgie jako modlitba církve (5. srpna)

Bratři a sestry, dobré ráno!

V této katechezi se vrátíme k zamyšlením nad koncilní konstitucí o liturgii Sacrosanctum concilium (SC). Dnes se zaměříme na církevní rozměr liturgické modlitby.

Jak nám připomíná apoštol Pavel, je to Duch Svatý, kdo nás učí modlit se. Ode dne Letnic přebývá Duch v církvi a inspiruje veškerou její činnost, především pak modlitbu. Život prvního společenství, zrozeného v Jeruzalémě po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, je život v Duchu, kterého daroval zmrtvýchvstalý Pán. Jak říká Koncil, „od té doby se církev nikdy nepřestala shromažďovat ke slavení velikonočního tajemství. Přitom předčítala, »co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista« (Lk 24,27), slavila eucharistii, v níž se představuje jeho vítězství a triumf nad smrtí, a zároveň vzdávala díky »Bohu za jeho nevýslovný dar« (2 Kor 9,15) v Kristu Ježíši »ke chvále jeho slávy« (Ef 1,12), v síle Ducha Svatého.“ (SC 6)

Znovu objevit smysl modlitby

V naší době, v kontextu převládající mentality zaměřené na výkon a konzum se modlitba může jevit jako cosi zbytečného a směšného. Ve světě, kde se věda a technika tváří, jako by mohly poskytnout veškeré odpovědi, může modlitba vypadat jako nějaký druh úniku. Dokonce i v nemálo křesťanských rodinách se už nepředává zkušenost modlitby a mnozí lidé jsou vystaveni riziku, že ji budou pokládat za jednu z mnoha psychologických technik zaměřených na osobní blaho. Modlitba si však zaslouží, aby byla znovu objevena ve své pravdivosti coby základní rozměr naší lidskosti.

Liturgie – první škola modlitby

Konstituce Sacrosanctum concilium vzala tento požadavek vážně. Tím byl velice potěšen papež sv. Pavel VI., který při promulgaci tohoto prvního dokumentu, jejž II. vatikánský koncil schválil, prohlásil: „Bůh na prvním místě; modlitba coby naše první povinnost; liturgie jakožto první zdroj božského života, který nám byl dán, první škola našeho duchovního života.“ (promluva ve Svatopetrské bazilice, 4. prosince 1963)

V této konstituci se výraz „modlitba“ ve skutečnosti vztahuje k veškeré liturgii. Tento pohled je rozhodující, neboť nasměroval liturgickou reformu a dal jí jako nosnou osu aktivní účast věřících. Liturgie se představuje především jako místo setkání, místo iniciativy Boha, který se stává blízkým člověku ve svém Synu, „ve Slově, které se stalo tělem, v pomazaném Duchem Svatým“ (SC 5), Boha, kterému můžeme odpovídat „skrze Krista, s Kristem a v Kristu, v jednotě Ducha Svatého“, což znamená vzdávat díky „v modlitbě, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci“ (SC 84).

Liturgie hodin – dech života církve

Proto také velmi intenzivně toužil sv. Pavel VI., aby liturgie hodin, tj. každodenní veřejná modlitba církve, neoddělitelná od eucharistie, skrznaskrz pronikala, oživovala, vedla a byla vyjádřením veškeré křesťanské modlitby a aby účinně živila duchovní život Božího lidu (srv. apoštolská konstituce Laudis canticum).

Aby se tato touha naplnila, je nutné, aby byla liturgie hodin stále více přijímána a prožívána v běžném životě všech pokřtěných a společenství. Je tolik lidí, kteří se chtějí naučit modlit, především katechumeni – a právě jim může liturgie hodin nabídnout cestu a školu křesťanské modlitby.

Kristus se modlí ve své církvi

Každého týdne a každého dne se eucharistie a liturgie hodin stávají dechem života církve, který umožňuje kolovat Duchu Svatému v jeho těle. V této modlitbě Kristus „shromažďuje kolem sebe celé lidské společenství, aby spolu s ním zpívalo tento božský zpěv chvály“ (SC 83); takto jsme den za dnem stále více sjednocováni s velikonočním tajemstvím a připodobňováni Jemu.

Jak učí sv. Augustin: „Když mluvíme s Bohem v modlitbě, nesmíme od něho oddělovat Syna; a když se modlí Synovo tělo, ať od sebe neodděluje svou vlastní hlavu; ať je to tedy jeden a týž spasitel svého těla, náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, který se modlí za nás, který se modlí v nás a ke kterému se modlíme my. Modlí se za nás jako náš kněz; modlí se v nás jako naše hlava; modlíme se k němu jako ke svému Bohu. Poznáváme tedy svůj hlas v něm a jeho hlas v nás.“ (Výklad k 85. žalmu; PL 37,1081)

Posvěcení času a očekávání Pánova příchodu

Ve spojení s eucharistií, jejíž světlo nese dál, posvěcuje liturgie hodin čas našeho každodenního života: ráno začínáme den s vírou a vděčností; v poledne žádáme o sílu věrnosti uprostřed námahy a únavy; večer, když skončíme s prací, doprovázejí nešpory chvíli západu slunce; v noci se ukládáme ke spánku a svěřujeme se Božímu pokoji. Každá liturgická hodina je skutkem naděje: během našeho pozemského putování bdíme a s celou církví očekáváme slavný návrat našeho Pána.

Papež Lev XIV. 

Neděle, den Páně, naplnění času (12. srpna)

Liturgický rok jako zpřítomnění Kristova tajemství 

Drazí bratři a sestry,

pátá kapitola koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium (SC) je věnována liturgickému roku, tématu, jímž se dnes chceme zabývat, abychom vysvětlili jeho význam v životě každého věřícího.

Nejprve je třeba připomenout, že tento způsob označení cyklu křesťanských svátků jako „liturgický rok“ se v církevním jazyce rozšířil díky dílu Božího služebníka opata Prospera Guérangera (1805–1875).

V encyklice Mediator Dei papež Pius XII. uvádí, že nejde o „chladné a netečné znázornění událostí, které patří do minulosti, ani o pouhé […] připomenutí skutečností z dávných dob. Liturgický rok je spíše sám Kristus, který stále žije ve své církvi a pokračuje v cestě nekonečného milosrdenství, kterou započal […] v tom smrtelném životě […], s cílem přivést lidské duše do spojení s jeho tajemstvími a přimět je, aby pro ně žily; tajemství, která jsou věčně přítomná a působící“. Liturgický rok je tedy třeba chápat jako neustálé oživování díla spásy, které Kristus uskutečňuje v dějinách. Procházením tohoto časového cyklu zůstává církev v kontaktu s Pánovým vykupitelským působením, takže všichni věřící jsou naplňováni jeho milostí (srov. SC, 102c). Setkání s Ježíšem, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, je cílem, o který církev neustále usiluje, přičemž do středu každého okamžiku klade oslavu velikonočních událostí.

Neděle - srdce liturgického roku

Proto koncilní otcové považují právě neděli, „prvotní sváteční den“, za „základ a jádro liturgického roku“ (srov. SC, 106). V různých moderních jazycích její název dosvědčuje, že se jedná o „dies Domini“, „den Páně“. I v těch jazycích, v nichž převládl odkaz na „den slunce“ (Sunday, Sonntag), lze tušit spojitost s Kristem: On je totiž pravé „slunce spravedlnosti“, které osvěcuje každého člověka!

Svatý Jan Pavel II. v apoštolském listu Dies Domini (31. května 1998) učí, že neděle je dnem Páně, dnem Církve, dnem člověka a konečně „dnem všech dnů“: „Jelikož je neděle Paschou týdne, v níž se připomíná a zviditelňuje den, kdy Kristus vstal z mrtvých, je také dnem, který odhaluje smysl času. […] Vycházející ze Vzkříšení protíná lidské časy, měsíce, roky, staletí jako směrová šipka, která jimi prochází a nasměrovává je k cíli, jímž je druhý příchod Krista. Neděle předznamenává den poslední, den Parusie“ (č. 75), kdy všichni vstaneme z mrtvých.

Nedělní eucharistie a shromáždění místní církve 

K posvěcení neděle je nezbytné slavit eucharistii. Naslouchání Slovu a účast na Kristově Těle s sebou podle otců koncilu přinášejí convenire in unum (srov. SC, 106), tedy slavnostní shromáždění věřících. V tomto shromáždění křesťanská komunita zviditelňuje své společenství s Pánem a vydává svědectví o své příslušnosti ke Kristu a své věrnosti Církvi. Toto shromáždění nelze nahradit pouze virtuální přítomností, ani se nesmí omezovat na pouhé pasivní setkání. Liturgické shromáždění se totiž uskutečňuje v aktivní účasti bratří a sester, kteří jsou svoláni, aby „vzdali díky Bohu, který je znovu zrodil ‚skrze vzkříšení Krista z mrtvých k živé naději‘ (1Pt 1,3)“ (tamtéž).

V této souvislosti vyzývám všechny, aby se snažili zajistit co nejlepší podmínky, aby se mše svaté mohli účastnit i ti, kteří v neděli nemají možnost zanechat práci.

Od nedělních Velikonoc k liturgickému roku

Drazí, liturgický rok, rytmovaný nedělemi, má zajímavou historii, v níž se prolíná víra a zbožnost církve. Již od 2. století po Kristu se totiž k oslavě týdenních Velikonoc přidala oslava Velikonoc ročních, „největšího svátku“ (SC, 102), rozprostírajícího se na „nejradostnější období“ padesáti dnů, vrcholícího Letnicemi a připravovaného postním obdobím s kajícím charakterem (srov. SC, 109). Rozvoj vánočního cyklu, k němuž došlo později podle vzoru velikonočního cyklu, umožnil znovu prožívat tajemství vtělení Božího Slova, jeho narození a jeho zjevení světu. Církev poté do jednotlivých období zařadila úctu k blahoslavené Panně Marii, „nerozlučně spojené se spásným dílem svého Syna“ (SC, 103), a „památku mučedníků a ostatních svatých, kteří […] v nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás“ (SC, 104).

Liturgický rok jako cesta dějinami spásy

Liturgický rok tak ve svátostné podobě znovu předkládá pedagogiku dějin spásy a vede věřící od očekávání Mesiáše k plnosti velikonočního tajemství a k očekávání budoucí slávy. V něm církev slaví spásnou aktuálnost Kristova tajemství a umožňuje věřícím, aby se na něm stále hlouběji podíleli. Proto je liturgický rok inspirujícím principem a základním rámcem každé pastorační činnosti.

Papež Lev XIV.

Duchovní zpěv pomáhá ke sjednocení duše (19. srpna)

Drazí bratři a sestry,

šestá kapitola konstituce Sacrosanctum concilium (SC) II. vatikánského koncilu je věnována posvátné hudbě. Uvádí: „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie,“ (SC, 112) a upřesňuje: „Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodá slavnostnější ráz.“ (tamtéž)

Posvátná hudba jako součást liturgie

Zde nacházíme jádro koncilního učení, které potvrzuje a prohlubuje služebnou funkci hudby v liturgii, již zdůraznil svatý Pius X. v motu proprio Inter sollicitudines (22. listopadu 1903). Hudba je totiž součástí liturgického dění a není pouhou ozdobou slavnosti. V liturgii zpívat a hrát znamená modlit se, naladit své srdce na srdce sester a bratří i na Boha, a to v aktivní účasti na slaveném tajemství. Hudba zejména vyjadřuje citovou dimenzi modlitby, jak uvádí svatý Augustin: „Cantare amantis est“, tj. „Zpívat přísluší tomu, kdo miluje“ (Sermo 336, 1). To je velmi důležité, protože pomáhá otevřít srdce Božímu působení v milosti a nechat se jím formovat.

Zpěv navíc podporuje společenství. Prostřednictvím symfonie hlasů přispívá ke sjednocení duší, překonává rozdíly mezi lidmi a spojuje všechny ve chvále Bohu. Stává se tak zjevením církve, hmatatelným projevem společenství, které patří k její samotné podstatě.

Požadavky na liturgický zpěv

Z hlubokého teologického významu posvátného zpěvu jako nedílné součásti liturgického dění vyplývají určité požadavky. Prvním z nich je, že bez ohledu na módní trendy či konkrétní vkus autorů musí zpěv na všech úrovních odpovídat tomu, co je pro daný slavnostní okamžik nejvhodnější. Forma, zejména ve svém melodickém aspektu, musí být zároveň vznešená a jednoduchá, vysoké hudební kvality a snadno proveditelná, zejména pokud je určena ke zpěvu celým shromážděním (srov. SC 121).

Ze stejného důvodu koncil doporučuje, aby i texty byly přiměřené, hluboké a zároveň snadno srozumitelné, inspirované především Písmem svatým, liturgickými knihami a duchovní tradicí církve. Na to je třeba dbát, aby zůstala živá a rostla dynamika vyjádřená ve starobylém principu „lex orandi, lex credendi“, tedy že zákon modlitby je také zákonem víry.

Činná účast a liturgický zpěv

Sacrosanctum concilium věnuje značný prostor tématu činné účasti věřících (srov. č. 114). Ta „musí být chápána […] na základě většího uvědomění si slaveného tajemství a jeho vztahu ke každodennímu životu“ (Benedikt XVI., apoštolská exhortace Sacramentum caritatis 52) v „duchu trvalého obrácení, které má vyznačovat život všech věřících“ (tamtéž, 55). Pokud jde o konkrétní způsob, jakým se to může uskutečnit prostřednictvím specifické role posvátné hudby, konstituce nabízí jasnou odpověď: „K podpoření činné účasti se mají pěstovat aklamace věřících, odpovědi, zpěv žalmů, antifony, písně“ a „posvátné ticho“ (SC 30) a vybízí každého, ať už je to služebník nebo věřící, aby činil „jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“ (SC 28), a to v harmonické rovnováze mezi různými službami, jednotlivými příspěvky a okamžiky ticha.

Koncil dále přikládá velký význam gregoriánskému chorálu, aniž by však z bohoslužby vylučoval jiné druhy posvátné hudby. Zvláštní pozornost je věnována také píšťalovým varhanám (srov. SC 120), zatímco použití jiných nástrojů je povoleno, „pokud se hodí k posvátné službě nebo se pro ni dají přizpůsobit, pokud jsou ve shodě s důstojností chrámu a pokud skutečně přispívají k duchovnímu povznesení věřících“ (SC 120).

Hudební tradice církve a inkulturace

Tématem, které je koncilní reformě velmi blízké, je inkulturace, a to i v oblasti posvátné hudby. Zejména v souvislosti s hudebními tradicemi různých kultur se zdůrazňuje, jak je důležité brát je vážně v úvahu jako součást náboženského a společenského života lidí. Doporučuje se proto na jedné straně zavést u všech odpovídající „výchovu k náboženskému cítění“ (srov. SC 119) a na druhé straně „v míře možností […] podporovat tradiční hudbu těchto národů jak ve školách, tak při bohoslužbě“ (srov. tamtéž).

Služba scholy a hudebníků

Zvláštní úloha je v liturgickém kontextu přiznána schole cantorum, pastoračnímu nástroji, jehož podpora se doporučuje, s úkolem „dbát o správné provádění jim vyhrazených částí podle různých druhů zpěvu a napomáhat činné účasti věřících“ (Posvátná kongregace pro obřady, instrukce Musicam sacram, 19).

Za tímto účelem je skladatel posvátné hudby povolán znát a chránit hudební dědictví církve a nechat se jím inspirovat k tvorbě nových skladeb ve službě liturgii, s ohledem na současnou emocionalitu a různé kulturní tradice, aby tak „očistil bohoslužbu od nevkusných slohových forem, od nedbalých způsobů vyjadřování, od laických hudebních i textových adaptací, které málo odpovídají vznešenosti slaveného úkonu, a zajistil tak důstojnost a kvalitu forem liturgické hudby“ (svatý Jan Pavel II., Chirograf o duchovní hudbě, 22. listopadu 2003, 3).

Ze všech těchto důvodů doporučují otcové Koncilu podporovat vzdělávání a provozování posvátné hudby „v seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách“ (SC 115) a zajistit hudebníkům a zpěvákům pevnou liturgickou přípravu (srov. tamtéž).

Jeden sbor, jeden Boží tón

Drazí bratři a sestry, církevní otcové přikládali liturgickému zpěvu, který je symbolem církevního společenství, velkou důležitost. Můžeme proto zakončit těmito krásnými slovy svatého Ignáce z Antiochie: „A vy všichni, jeden jako druhý, se staňte jedním sborem! Tak budete ve své svornosti sladěni, v jednotě přijmete Boží tóninu a jedním hlasem budete skrze Ježíše Krista zpívat Otci, aby vás vyslyšel a podle vašich dobrých skutků poznal, že jste údy jeho Syna.“ (List Efezanům 4,2)

Papež Lev XIV.

Odpovědnost pastýřů za slavení liturgie (26. srpna)

Liturgie jako živý vztah s Bohem

Drazí bratři a sestry,

v této poslední katechezi o konstituci Sacrosanctum Concilium se chci dnes zastavit u důvodů, které otce koncilu vedly k prosazování reformy liturgie. V tomto ohledu je osvětlující třetí dopis z koncilu, který tehdejší arcibiskup milánský, kardinál Giovanni Battista Montini, zaslal 28. října 1962 věřícím své diecéze. Liturgie – psal – „je upřímným projevem jak toho, co je božské, tak toho, co je lidské. Je to jazyk. Na jedné straně je nástrojem božského vyučování, na druhé straně je hlasem rozhovoru s Bohem. Je zřejmé, že se nemůže zříci své vyučovací funkce a musí víře i zbožnosti nabízet možnost vyjadřovat se se spontánní srozumitelností.“[1] Veden tímto přesvědčením budoucí papež svatý Pavel VI. tvrdil, že věřící „již nemohou a nesmějí zůstávat němě a pasivní. Jejich hmotná přítomnost nemůže být v souladu s jejich duchovní nepřítomností.“[2]

Souzvuk těchto prohlášení s tím, co se pak objevilo v článku 48 koncilní konstituce, je zjevný: „Proto církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou.“ V těchto slovech sledujeme obnovené vědomí hodnoty liturgie. Prostřednictvím obřadních úkonů církve se při uskutečňování památky díla spásy dává možnost prožívat skutečný vztah s Bohem a vstupovat do kontaktu se spasitelnou událostí. Jelikož jsou gesta a slova posvátné liturgie pro uskutečnění této zkušenosti rozhodující, účast věřících nemůže být pasivní.

Obnova liturgie ve službě věřícím

Koncilní reforma tím, že postavila do středu to, co tvoří srdce zkušenosti církve, chtěla nechat liturgii zazářit jako „prvořadý pramen onoho božského sdílení, v němž se nám sděluje Boží život“[3]. Z tohoto přesvědčení se zrodila potřeba více všem věřícím zpřístupnit bohatství biblických textů i modliteb a učinit uspořádání bohoslužby přehlednější ve srovnání s tím, co předvídaly tehdy platné liturgické knihy.

Liturgie totiž jakožto živá skutečnost podléhala v průběhu století vždy vývoji a změnám. Učitelský úřad církve přizpůsoboval její formy potřebám různých dob. Nepřekvapuje tedy, že i II. vatikánský koncil s nejvyšší úctou k pokladu tradice, a to právě s cílem učinit jej lépe využitelným, považoval za potřebnou revizi liturgických knih.

Cíl, který ležel otcům na srdci, je vysvětlen v článku 21 konstituce Sacrosanctum Concilium: „Aby se křesťanskému lidu jistěji dostávalo v posvátné liturgii mnoha milostí, touží svatá matka církev po uskutečnění celkové obnovy liturgie. Liturgie totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly. Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství.“ Z encykliky Mediator Dei papeže Pia XII. vyplývá rozlišování v liturgii mezi božskými – neměnnými prvky a prvky lidskými, které naopak mohou dojít různých změn „schválených posvátnou hierarchií pod ochranou Ducha Svatého, jak si toho vyžadují poměry časů, věcí i duší“ (Acta Apostolicae Sedis 39, 1947, 541–542).

Reforma jako součást živé tradice

Ostatně touha po „celkové obnově“ nevznikla zničehonic, ale projevovala se v činnosti papežů již od počátku 20. století, v souladu s požadavky liturgického hnutí. Tvrzení o nutnosti, aby věřící nebyli přítomni na bohoslužbách „jako stranou stojící a němí diváci“, vyjádřila již apoštolská konstituce Divini Cultus Pia XI. Dále je možné připomenout zásahy Pia XII. ohledně uspořádání obřadů Svatého týdne, které znovu umístil do hodin odpovídajících velikonočním událostem, zatímco byly po staletí posunuty na ranní hodiny. Nelze pak zapomínat, že svatý Jan XXIII. považoval za nutné zjednodušení rubrik breviáře a misálu, což schválil prostřednictvím motu proprio Rubricarum instructum ze dne 25. července 1960, v němž odkazoval na oznámený ekumenický koncil s návrhem základních principů pro reformu liturgie.

Liturgická reforma prosazená II. vatikánským koncilem se tedy staví do linie živé tradice církve. Její správné pochopení umožňuje také odmítnout zneužití, k nimž docházelo v některých oblastech církve v období po koncilu a k nimž bohužel někdy dochází i dnes absolutizací či špatným pochopením některých principů, které stály v základě samotné reformy.

Liturgie jako dílo celé církve

V tom ohledu stojí za to připomenout, jak koncilní konstituce uvádí, že „liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev však je ‚svátost jednoty‘. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí.“ (Sacrosanctum Concilium, č. 26).

Je proto prvořadou odpovědností pastýřů, biskupů, ale i každého jednotlivého kněze opatrovat a rozvíjet liturgii, která se při zachovávání liturgických norem vyznačuje vznešenou jednoduchostí (srov. č. 34) a projevuje tak církev jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Taková liturgie bude rovněž základním nástrojem evangelizace, prostředkem milosti, skrze který – jak učí koncil – se budeme moci učit obětovat sami sebe a skrze Krista budeme zdokonalováni v jednotě s Bohem i mezi sebou (srov. č. 48).

Papež Lev XIV.