Nadřazené téma

Bohoslužba slova - střípky z historických pramenů

Střípky z církevních Otců

Již v prvních staletích se objevují všechny výrazné prvky bohoslužby slova, které pak nalezneme ucelené v pozdějších staletích: čtení z různých knih Písma, jejich výklad, návazující modlitba, zapalování světel jako symbolů radosti (kadidlo je pozdější), čtení vyhrazené lektorovi a evangelium jáhnovi, ambon jako vlastní místo bohoslužby slova, zpěv žalmu po čtení a aleluja před evangeliem. Zde uvádíme jen některé úryvky:

 

pol. 2. stol. - sv. Justin Mučedník, Apologie

 

V den nazývaný "Den slunce" se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak města, tak venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby] jak za sebe …, tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, si zasloužili být shledáni spravedlivými v našem životě a v našich skutcích a věrni přikázáním a dosáhli tak věčné spásy.

 V den nazývaný "Den slunce" se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak města, tak venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby] jak za sebe …, tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, si zasloužili být shledáni spravedlivými v našem životě a v našich skutcích a věrni přikázáním a dosáhli tak věčné spásy.

3. stol. - Sv. Cyprián z Kartága

 

Svědectví a zázrak toho, kdo se pronásledován stal slavným, kam jinam by měl být postaven než na ambon (pulpitum) v kostele, tj. na tribunál, aby 

Testimonio et miraculo eius ipsius qui se persecutus fuert inlustrem, quid aliud quam super pulpitum id est super tribunal ecclesiae oportebat inponi, ut loci altioris celsitate subnixus et plebi unuersae pro honoris sui claritatem conspicius legat praecepta euangelium Domini que fortitur ac fideliter sequitur?

4. stol. - Sv. Jeroným, list

 

U všech východních církví, když se čte evangelium, zapalují se světla zářící jako slunce, ne aby zahnala temnoty, ale jako znamení radosti.

Per totas Orientis Ecclesias, quando legendum est Evangelium, accenduntur luminaria, jam sole rutilante: non utique ad fugandas tenebras: sed ad signum laetitiae demonstrandum

6. stol. - Sv. Řehoř Veliký, akta synody

 

V Římě, sídle římského biskupa, jáhni nesmí zpívat žalmy, ať pouze vykonávají službu čtení evangelia během mše. 

In hac sede sacri altaris ministri [diaconi] cantare [psalmos] non debeant solumque evangelicae lectionis officium inter missarum solemnia exsolvant

 

7. stol. - Ordo romanus I.

Za papeže Řehoře Velikého na konci 6. století byla římská liturgie významně reformována a její stav víceméně zachycuje nestarší z římských ucelených popisů papežské mše. V následující ukázce je verze z manuskriptu, který obsahuje tzv. zkrácenou variantu. Některé prvky jsou tedy věrnější původnímu originálnímu rukopisu, některé ovšem méně. 

V této době kadidlo již doprovází průvod s evangeliářem (zatím ještě kadidlo biskup ještě nesype ani nežehná), ale okuřování bylo zavedeno až později, pod vlivem galikánské liturgie (stejně jako například okuřování obětních darů či oltáře), stejně tak zde zatím nejsou pozdější aklamace či znamení křížů na knize a na čele, atd. Po přečtení evangelia líbá knihu veškerý klérus, možná i někteří věřící. To, že je evangeliář na konci dán do zapečetěné schrány (přede mší byl naopak "odpečetěn") ukazuje na jeho vysokou hodnotu, která svědečí o úctě, s níž církev přistupuje k Božímu slovu. 

 

Když podjáhen, který máš číst, vidí, že biskupové a kněží za papežem sedí, vystoupá na ambon a čte. 

Subdiaconus vero qui lecturus est, mox ut viderit post pontificem episcopos et presbyteros residentes, ascendit in ambonem, et legit.

Pak vystoupá jiný se zpěvníkem a zpívá responsoriální žalm. Pak ještě jiný aleluja.

Deinde adcendit alius cum cantatori, dicit responsu. Deinde alius Alleluia.

Pak jáhen políbí papežovy nohy a jde před oltář, políbí evangeliář a rukama jej pozdvihne. A před ním jdou dva podjáhni ze čtvrti, na kterou ten den připadá služba, a vhazují kadidlo do kadidelnice, kterou nese doprovázející podjáhen, a kadidlový dým rukama rozdmýchávají. Před nimi jdou dva akolyté nesoucí dva svícny. Když přijdou k ambonu, rozdělí se akolyté před ambonem, aby středem prošli podjáhni a jáhen s evangeliářem.

Deinde diaconus osculans pedes pontificis venit ante altare, et osculatis Evangeliis levat in manus suas Codicem; et procedunt ante ipsum duo subdiaconi regionarii, levantes thymiamaterium de manu subdiaconi sequentis, mittentes incensum. Et ante se habent duos acolythos portantes duo cereostata. Venientes ad ambonem, dividuntur ipsi acolythi ante ambonem ut per medium subdiaconi et diaconi cum evangelio transeant.

Podjáhen, který nenese kadidelnici se otočí k jáhnovi a napřáhne levou ruku, na kterou položí evangeliář, aby ji druhý podjáhen otevřel na místě, kam byla umístěna záložka. A položíce svůj prst, jáhen vystoupá na místo čtení, aby četl, a dva podjáhni se vrátí dolů a stojí pod posledním stupněm ambonu.

Ille vero subdiaconus qui absque thymiamaterio est, vertens se ad diaconem, porrigit ei brachium suum sinistrum, in quo ponit Evangelium, ut manu subdiaconi aperiatur ei locus, in quo signum lectionis positum fuerit. Et interposito digito suo diaconus in loco lectionis ascendit ad legendum, et illi duo subdiaconi redeunt stare ante gradum descensionis ambonis.

Když je evangelium skončeno, řekne papež Pokoj tobě. Pak řekne Pán s vámi. Odpověď: I s tebou. A řekne Modleme se. Ale jáhen sestoupí a jáhen, který evangeliář předtím otvíral, jej nyní vezme a podá ho doprovázejícímu podjáhnovi, který ho drží na prsou ve velu a podává k políbení všem, tak jak stojí podle své hodnosti. Pak je evangeliář dán do schrány, aby byl zapečetěn a akolyta čtvrti, která má ten den službu odnesena na své místo.

Finito Evangelio dicit pontifex Pax tibi. Deinde dicit Dominus vobiscum. Respondetur Et cum spiritu tuo; et dicit Oremus. Descendente autem diacono, subdiaconus, qui prius aperuerat, recipit Evangelium, et porrigit eum subdiacono sequenti, qui in filo stat; quod tenens ante pectus suum super planetam, porrigit osculandum omnibus per ordinem graduum qui steterint. Deinde ponitur in capsa, ut sigilletur, et ab acolito eiusdem regionis cuius subdiaconus reportatur ad locum suum.

 

Středověké modlitby požehnání kadidla

Od 9. století se do liturgie v zemích na sever od Alp začínají dostávat soukromé modlitby kněze, kterými je doprovázena jeho každá činnost: chození, políbení, žehnání, okuřování, ale též liturgické zpěvy aj.. Jejich smyslem bylo pomoci knězi k jeho osobní zbožnosti, zároveň jej ale také zaměstnat, zatímco čekal, než schola dokončí patřičný zpěv. Tyto modlitby svědčí o počínajícím rozklížení liturgie na činnost kněze, který se modlí soukromě, scholy, který zpívá tak náročný chorál, že se jej nikdo krom specialistů nemůže účastnit, a konečně lidu, jehož účast se stává stále více pasivní. 

Zde uvedené některé modlitby požehnání kadidla ukazují na poetičnost středověké liturgie, nejrozšířenější byla ve své době poslední uvedená v níž kněz vlastně prosil za lid, který má být evangelium zvěstováno. Trvalo poměrně dlouho, než podobné modlitby pronikly do liturgie také v Římě, ovšem již v podobě, která původní poetičnost ztratila.  

 

Vkládám toto kadidlo pro vůni sladkosti a ve jménu svaté a nerozdílené Trojice.

Mitto incensum in odorem suavitatis et in nomine sanctae et individuae Trinitatis. (Codex Ratoldi, X. stol.)

Ať je požehnání toto kadidlo ve jménu Páně, a ať je přijato jako vůně sladkosti.

In nomine Domini benedicatur incensum istud, & acceptabile fiat in odorem suavitatis.(Ordo ze Saint-Denis, X. stol.)

Ať Pán vůní nebeské inspirace zapálí a naplní naše srdce, abychom slyšeli a plnili příkazy jeho evangelia. Neboť on žije a kraluje...  

Odore celestis inspirationis sue accendat et impleat Dominus corda nostra, ad audienda et implenda sui euangelii precepta. Qui uiuit et regnat. (Ordo z Reichenau, 1. pol. XI. stol.)

 

Středověké modlitby požehnání jáhnovi

Několik úryvků ze středověkých liturgických knih ukazuje postupnou kristalizaci žehnací modlitby jáhnovi před čtením evangelia, která začala být později doprovázena gestem kříže. Variabilita podobných modliteb byla ovšem ve středověku značná. 

Pravděpodobně, aby se připodobnili jáhnům, začali kněží, kteří četli evangelium na místo chybějících jáhnů, používat soukromou modlitbu podobnou požehnání dávenému jáhnovi. V dalším kroku si jáhni přivlastnili také jejich přípravnou modlitbu a kněží naopak zdvojili své přípravné prosby. Došlo tak k jisté duplikaci, podobně jako u jiných prvků liturgie, která byla odstraněna až na příkaz Druhého vatikánského koncilu.

 

Ať je Pán ve tvém srdci a na tvých rtech.

Dominus sit in corde tuo, et in labiis tuis. (Ordo Romanus I, VIIIe s.)

Ať je Pán ve tvém srdci a ve tvých ústech, abys mohl číst evangelium.

Dominus sit in corde tuo, et in ore ad proferendam Evangelii lectionem. (Codex Ratoldi, X. stol.) 

Ať je Pán ve tvém srdci a na tvých rtech, abys kompetentně zvěstoval evangelium pokoje. Pokoj s tebou.

Dominus sit in corde et in labiis tuis ut nunties competenter euangelium pacis. Pax tibi. (Ordo de Reichenau, XI. stol.) 

Ať na tebe sestoupí požehnání Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Ať Ti Kristus otevře ústa, abys řádně a důstojně hlásal jeho svaté evangelium a ať od tebe odvrátí ducha pýchy.

Benedictio Dei Patris, & Filii, & Spiritus Sancti descendat super te, & aperiat Christus os tuum ad pronuntiandum digne idoneeque sanctum Evangelium suum, & avertat spiritum elationis a te. (Codex ze Saint-Denis, X. stol.)

 

Orientace hlásání evangelia

Několik úryvků ze středověkých komentářů k mešní bohoslužby ukazuje, že lze jen těžko mluvit o nějakém pevném pravidlu orientace hlásání evangelia při mši. Existují různé teorie pro vysvětlení této různosti, ale zvyk číst evangelium směrem k severní stěně kostela se prosadil teprve postupně (podobně jako číst epištolu směrem k oltáři) a to až pod vlivem alegorických výkladů bohoslužby z vrcholného středověku. Povinnost číst biblická čtení směrem k lidem byla obnovena v roce 1964.

 

Jáhen stojí obrácen k jihu, je zvykem, že na této straně stojí muži.

Diaconus vero stat versus ad meridiem. Ad quam partem viri solent confluere. (Amalarius, IX stol.)

Jáhen stojí obrácen k jihu, na stranu, kde ovykle stojí muži, ovšem jinde stojí jáhen obrácen k severu.

Ipse vero diaconus stat versus ad meridiem, ad quam partem viri solent confluere, alias autem ad semptemtrionem. (Ordo Romanus V, konec IX. stol.) 

Jáhen, který má hlásat slova evagelia, obrací tvář k severu, aby ukázal, že Boží Slovo a kázání Ducha Svatého směřuje proti tomu, kdo je vždy proti Duchu svatému a nic s ním nesdílí.

Verba Evangelii levita pronuntiaturus, contra septentrionem faciem vertit, ut ostendat Verbum Dei et annuntiationem Spiritus sancti contra eum dirigi, qui semper Spiritui sancto contrarius existit, et in nullo ei communicat (Remigius z Auxerre, počátek X. stol.) 

Když jáhen čte evangelium podle římského způsobu, na ambonu se obrací k jihu, kde se shromažďují muži, nikoli k severu, kde stojí ženy. [...] Ale je vidět, že se objevuje taková nepravost, že se také jáhni na ambonu oproti římskému řádu obracejí k severu, nestydí se otáčet se spíše na stranu žen než na stranu mužů. Tento nešvar se již tak rozšířil, že je některými považován za normální. Ale protože je víc než jistě proti řádu a hanebný, je těmi, kdo řád zachovávají oprávněně odmítán.

Diaconus cum legit evangelium, juxta Romanum Ordinem, in ambone vertitur ad meridiem, ubi et masculi conveniunt; non ad aquilonem, ubi feminae consistunt. [...] Hinc itaque illa usurpatio emersisse videtur, ut etiam diacones in ambone, contra Romanum Ordinem, se vertant ad aquilonem, potiusque se ad partem feminarum quam masculorum vertere non vereantur. Quae usurpatio jam adeo inolevit, ut apud plerosque quasi pro ordine teneatur. Sed quia certissime contra ordinem est et inhonesta, a diligentioribus ordinis servatoribus merito refutatur. (Bernold z Kostnice, 1089) 

 

16. století - Ritus servandus in caelebratione missae 

Ritus servandus z misálu sv. Pia V., připravený z největší části podle misálu papežského ceremonáře Jana Burkharda z počátku 16. století, shrnuje všechny podstatné prvky vývoje první poloviny druhého tisíciletí (úryvek se týká slavnostní mše): zdvojení četby (knězi nestačí biblický text pouze slyšet, musí ho také sám přečíst), modliteb (modlí se jáhen i kněz, oba se modlí dvojí modlitbu), procesí s knihou evangelních textů (je přenášen evangeliář i misál s texty pro celebranta, tím se napodobuje průvod s evangeliářem), jáhnova průvodu (jáhen jde nejprve s evangeliářem k oltáři, pak s evangeliářem ke knězi, pak s evangeliářem na místo čtení). Úryvek svědčí také o vymizení typických míst pro Boží slovo - nemluví se o ambonu, a jestliže byl kdysi evangeliář v úvodu bohoslužby slavnostně položen na oltář, kde zůstával až do okamžiku hlásání, podle tohoto misálu je pouze odložen na stolek a na oltář zanesen jen na malou chvilku.

 

Ke konci poslední modlitby podjáhen vezme oběma rukama knihu lekcí a nese ji na prsou. Poklekne před oltářem na jeho prostředku a jde na epištolní stranu proti oltáři a zpívá epištolu, kterou také celebrant čte potichu, majíce přitom jáhna po své pravici. Podobně graduale, trakt až k modlitbě "Očisti, Bože, mé srdce i ústa". Když je přezpívána epištola, jáhen poklekne před oltářem v jeho středu a vrací se k celebrantovi, poklekne a políbí mu ruku a dostane od něj požehnání, kromě ve mši za zemřelé. 

Subdiaconus circa finem ultimae Orationis accipit ambabus manibus librum Epistolarum, deferens illum supra pectus, et facta Altari genuftexione in medio, vadit ad partem Epistolae contra Altare, et cantat Epistolam, quam etiam Celebrans interim submissa voce legit, assistente sibi Diacono a dexteris, et item Graduale, Tractum etc. usque ad Munda cor meum. Epistola cantata, Subdiaconus facit iterum genuflexionem Altari in medio, ac redit ad Celebrantem, et genuflectens osculatur ejus manum, et ab eo benedicitur, praeterquam in Missis Defunctorum.

Po té tentýž podjáhen vezme od celebranta misál a donese ho na evangelní roh oltáře, kde slouží celebrantovi. Ten na prostředku oltáře potichu říká očisti Bože, mé srdce atd., přečte evangelium aniž by na konci líbal knihu nasype kadidlo do kadidelnice, zatímco jáhen přenese knihu evangelií na oltář. Po té jáhen poklekne před oltářem a říká: "Očisti Bože mé srdce" a vezme evangeliář z oltáře a žádá od celebranta požehnání. Poklekne při tom na nejvyšším stupni oláře. Políbí ruku celebranta a s podjáhnem po své levé ruce a s turiferářem a dvěma akolyty s hořícími svícemi, které vzali z abaku, před sebou jde na místo hlásání evangelia proti oltáři obrácen k lidem, kde podjáhen drží knihu uprostřed dvou akolytů nesoucích hořící svíce.

Postea idem Subdiaconus accipit Missale Celebrantis, defert ad cornu Evangelii in Altari, et ibi ministrat Celebranti, qui in medio Altaris submissa voce dicto Munda cor meum etc., et deinde lecto Evangelio, quod in fine non osculatur, delato etiam per Diaconum libro Evangeliorum ad Altare, imponit incensum in thuribulum. Postea Diaconus genuflexus ante Altare dicit: Munda cor meum, et accipiens librum Evangeliorum de Altari, petit benedictionem a Celebrante similiter genuflexus in superiori gradu Altaris; et osculata illius manu, praecedentibus Thuriferario, et duobus Acolythis cum candelabris accensis de Credentia sumptis, vadit cum Subdiacono a sinistris ad locum Evangelii contra Altare versus populum, ubi Subdiacono librum tenente medio inter duos Acolythos tenentes candelabra accensa, 

Říká: Pán s vámi se sepjatýma rukama. Když říká Slova svatého evangelia, atd., označuje knihu na počátku evangelia, čelo, ústa a prsa. Po té knihu třikrát okouří, tj. uprostřed, zprava a zleva a pokračuje v evangeliu se sepjatýma rukama. Mezitím celebrant, po té, co dal jáhnovi požehnání, přesune se na epištolní stranu ke stojí se sepjatýma rukama. A když jáhen říká Slova svatého evangelia, také kněz se označuje. A když je jmenován Ježíš, uklání hlavu směrem k oltáři. Když je skončeno evangelium, kněz políbí knihu, kterou mu přinesl podjáhen a říká: Radostná zvěst... a je jáhnem třikrát okouřen. [...] Po té stojí na prostředku oltáře otočen ke kříži a začne, pokud se říká, vyznání víry. Za ním stojí jáhen a podjáhen, kteří přijdou k celebrantovi a vyznání víry pokračují spolu s ním, podobně jako při Sláva na výsostech. 

dicit: Dominus vobiscum, junctis manibus. Cum dicit: Sequentia, etc. signat librum in principio Evangelii, frontem, os et pectus: postea ter librum incensat, hoc est, in medio, a dexteris, et a sinistris, et prosequitur Evangelium, junctis manibus. Interim Celebrans post datam Diacono benedictionem retrahens se ad cornu Epistolae, ibi stat, junctis manibus. Et cum Diaconus dicit: Sequentia sancti Evangelii, Sacerdos etiam signat se: et cum nominatur JESUS, caput inclinat versus Altare. Finito Evangelio Sacerdos osculatur librum a Subdiacono sibi delatum, dicens: Per Evangelica dicta, etc., et a Diacono ter incensatur. [...] Postea stans in medio Altaris versus ad Crucem, incipit, si dicendum sit, Credo, stantibus post eum Diacono et Subdiacono, deinde ad Altare accedentibus et cum eo prosequentibus, ut dictum est ad Gloria in excelsis.

Jestliže se ale má kázat, kazatel po evangeliu káže a když kázání skončí, následuje vyznání víry, nebo pokud se toto neříká, zpívá se ofertorium. 

Si autem sit praedicandum, Contionator, finito Evangelio, praedicet, et sermone, sive contione expleta, dicatur Credo, vel, si non sit dicendum, cantetur Offertorium.