Tři mše na Dušičky

V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé může každý kněz celebrovat nebo koncelebrovat tři mše. Článek vysvětluje, kde má tento zvyk svůj původ.

Od mnoha mší k jedné

V ranném středověku bylo běžné, že kněz denně slavil více mší. Například opat benediktinského kláštera v Reichenau Walafrid Strabo ve svém liturgickém spise De exordiis asi z r. 840 počítá s několika bohoslužbami slavenými tím samým knězem v jednom dni:

Sám kněz, kdykoli během dne slaví mši, nevynechává přijímání.

Ještě výmluvněji to dosvědčuje synoda v porýnské císařské falci Trebur v roce 895, která odmítá kněze v počtu sloužených mších limitovat:

Stanovujeme a rozhodujeme, že žádnému knězi není dovoleno slavit během jednoho dne na jednom oltáři více než tři mše. O papeži Lvu se vypráví, že, jak sám přiznával, často slavil během jediného dne osm nebo devět mší; arcibiskup a mučedník Bonifác prý naproti tomu slavil mši pouze jednou denně. Oba však byli vynikající jak učeností, tak hodností. Ať je tedy každý přesvědčen o svém vlastním názoru, pokud se shodují ve víře. Proto kněžím neurčujeme počet mší, nýbrž předepisujeme, kolik mší je vhodné slavit na jednom oltáři.

Omezení na tři mše denně, které se na této synodě týkalo jediného oltáře, i zmínka o svatém Bonifáci jsou prvním náznakem tendence omezit počet mší celebrovaných jedním knězem v jednom dni. Na synodě v německém Seligenstadtu v roce 1023 dostalo toto omezení konkrétní podobu:

Ať kněz neslaví více než tři mše denně: Rovněž bylo stanoveno, aby se žádný kněz neodvažoval slavit během jednoho dne více než tři mše.

Papeži Alexandru II. (+ 1073) je připisováno ustanovení, které nám pomůže udělat si konkrétnější představu:

Knězi stačí slavit jednu mši denně, protože Kristus jednou trpěl a vykoupil celý svět. Slavit jednu mši není maličkost a velmi šťastný je ten, kdo dokáže důstojně slavit byť jen jednu mši. Někteří však slaví jednu mši za zemřelé a druhou ze dne, je-li to nutné. Domnívám se totiž, že ti, kdo se opovažují slavit během jednoho dne více mší kvůli penězům nebo aby se zavděčili světským lidem, neuniknou odsouzení.

Kněz měl sloužit jedinou mši denně z teologického důvodu: Kristus zemřel jednou. Druhý důvod pro zákaz více mší byl praktický, chránil kněze před hrabivostí. Jedna mše denně je tedy základní normou, jedinou výjimku představuje mše za zemřelé v případě nutnosti. Toto ustanovení se dostalo do Gratiánových právních spisů z první poloviny 12. století a cituje ho také svatý Tomáš Akvinský v Teologické sumě (III, q. 83, a. 2, ad 5). Je pravděpodobné, že tato norma nebyla vždycky a všude dodržována, ale stala se základním vodítkem.

Od jedné mše ke třem

Logika, že modlitba za zemřelé může být dostatečným důvodem pro druhou bohoslužbu v jednom dni, se pravděpodobně promítla do zvyku španělských kněží sloužit na Dušičky dvě nebo dokonce tři mše. Papež Benedikt XIV. tento zvyk zmiňuje ve svém apoštolském listě Quod expensis z roku 1748:

Praxe zachovávaná v Aragonském království – jímž se rozumí Aragonie, Valencie, Katalánsko a Mallorca –, podle níž může v den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé každý diecézní kněz slavit dvě mše a řeholní kněz tři mše.

Právě na papeže Benedikta XIV. se obrátili španělský král Ferdinand VI. a portugalský král Jan V. se žádostí, aby dovolil rozšířit tento lokální zvyk na celé území jejich království. Ve svém rozhodnutí se papež odvolává na historickou praxi:

Všímáme si totiž, že církvi nebylo nikdy cizí dovolit kněžím opakovat slavení mše v jednom dni, šlo-li o pomoc duším zemřelých, a to i poté, co zanikla stará kázeň, která dovolovala kněžím slavit bohoslužbu vícekrát denně, a po zavedení pravidla, že každý kněz slaví jen jednu mši denně, s výjimkou Narození Páně. (…) Tyto věci nepřipomínáme proto, že by dnes při přítomnosti těla bylo dovoleno jednomu knězi slavit dvě mše. Podle dnešní kázně smí kněz místo mše dne slavit zpívanou mši za zemřelého, je-li přítomno tělo, pokud to slavnost dne zcela nevylučuje. Připomínáme je proto, aby bylo patrné, jak ochotně církev připouštěla opakování mše, byť obecně zakázané, šlo-li o přímluvy za zemřelé. Ve stejném duchu jsme i my dovolili každému knězi na uvedených územích celebrovat třikrát v den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé.

Na základě tohoto dokumentu se v polovině 18. století zvyk celebrovat tři mše na Dušičky rozšířil na kněze, kteří pobývali na celém území Španělska a Portugalska i v jejich koloniích. Papež Benedikt XIV. k tomu nařídil, aby druhá mše byla sloužena za všechny zemřelé, a zakázal za druhou a třetí mši přijmout mešní stipendium:

Přísně nařizujeme, aby zvláštní plod mešní oběti, přivlastňovaný na konkrétní úmysl (fructus medius) těchto mší nepřivlastňovali jednotlivému zemřelému, nýbrž výhradně na přímluvu za všechny věrné zemřelé. Výslovně prohlašujeme, že to je naše vůle a že bychom bez této podmínky privilegium vůbec neudělili. (…) Stejně kněžím na ostatních územích, kteří budou slavit druhou a třetí mši, přikazujeme, aby přijali pouze jedno stipendium, totiž za první mši, a to jen ve výši určené synodálními předpisy nebo místním zvykem.

V roce 1897 papež Lev XIII. apoštolským listem Trans oceanum rozšířil toto privilegium na všechny země Latinské Ameriky a v roce 1915 papež Benedikt XV. apoštolskou konstitucí Incruentum altaris na všechny kněze celé církve. Jako důvod uvedl zanikání záduší i množství zemřelých ve světové válce:

Zbožné nadace a odkazy věřících, kteří nějakým způsobem ustanovili nebo závětí odkázali slavení mší za úlevu zemřelým, byly zčásti zrušeny a zčásti zanedbávány právě těmi, kdo by je měli zanedbávat ze všech nejméně. (…) Plameny nejtruchlivější války se rozšířily téměř po celé Evropě a před našima očima vidíme tak veliké množství lidí v rozkvětu života, kteří předčasně umírají v boji. Ačkoli jejich duším jistě nebude chybět zbožnost příbuzných, kdo by mohl říci, že tato zbožnost postačí jejich potřebám? Protože jsme se z Božího ustanovení stali společným otcem všech, chceme, aby naši nejdražší a tolik oplakávaní zesnulí synové v hojnosti, s otcovskou štědrostí, čerpali z pokladu nahromaděného zásluhami Ježíše Krista.

Dnešní praxe a její smysl

Podle současného kanonického práva mohou kněží slavit pouze jednu mši denně (CIC, kán 905). Výjimky – kromě dovolení ordináře z nedostatku kněží – jsou vyjmenovány ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu (č. 204): Zelený čtvrtek, Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, Narození Páně, synoda a Dušičky:

V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé mohou všichni kněží slavit nebo koncelebrovat tři mše, pokud je to v rozdílnou dobu a dodrží, co je stanoveno ohledně intence při druhé a třetí mši.

Zvyk slavit na Dušičky tři mše vznikl v jiném duchovním prostředí, než je to dnešní, a současnému člověku nemusí být jeho smysl na první pohled zřejmý. Liturgie se však, stejně jako víra, neřídí pouze tím, co je bezprostředně rozumově pochopitelné.

Každé slavení eucharistie má nekonečnou hodnotu a každá mše se obětuje za všechny živé i zemřelé věřící. Tři mše tedy nejsou třikrát účinnější než jedna a nepřinášejí trojnásobné duchovní dobro. Vyjadřují však, že církev znovu a znovu vstupuje do tajemství jediné Kristovy oběti a že opakování nemusí být projevem nedostatečnosti, nýbrž lásky. Tři mešní formuláře a tři soubory biblických čtení navíc umožňují hlouběji a z různých pohledů rozjímat o tajemství smrti a vzkříšení. Možnost trojího slavení eucharistie na Dušičky tak neslouží pouze jako přímluva za zemřelé, jak zdůrazňují papežské historické dokumenty. Má význam také pro nás živé: výrazným liturgickým způsobem nám připomíná naši odpovědnost za zemřelé a pomáhá nám vytrvat v modlitbě za ně.

Radek Tichý

Latinské citace a odkazy

W. Strabo, De exordiis: "Ipse sacerdos, quoties in die missas facit, communicare non omittit." (kap. 22, PL 114, 950)

Treburská synoda: "Nihilominus statuimus et iudicamus nulli sacerdoti esse licitum una die uno altari plus quam tres superponere missas. Leo papa, sicut ipse fatebatur, una die VIII vel IX missarum sollemnia saepius celebrasse legitur; Bonifacius vero archiepiscopus et martyr semel tantum per diem missas fecisse dicitur; sed ambo scientia tam quam gradu praecipui. Itaque unusquisque in suo sensu abundet, dum fides concordet. Ideo sacerdotibus missarum numerum non inponimus, sed quantas celebrari in uno conveniat altari, praecipimus." (Concilium Triburiense, Additamenta ad capitularia, kap. 19, MGH, Capitularia regum Francorum 2, str. 224)

Synoda v Seligenstadt: "Ut presbyter non amplius quam tres missas in die celebret. Item decretum est, ut unusquisque presbyter in die non amplius quam tres missas celebrare praesumat." (Seligenstadt, MGH Concilia 8, str. 38)

Papež Alexander: "Sufficit sacerdoti missam unam in die celebrare, quia Christus semel passus est et totum mundum redemit. Non modica res est unam missam facere, et valde felix est qui unam digne celebrare potest. Quidam tamen pro defunctis unam faciunt et alteram de die, si necesse sit. Nam quicunque pro pecuniis aut adulationibus saecularium una die praesumunt plures facere missas, non existimo evadere condemnationem. (PL 146, 1410)

Ilustrace

Papež Řehoř slaví mši, Kniha hodinek, Údolí Loiry, kol. r. 1460, The Morgan Library Museum, MS M.1067 fol. 9r.

Sloužení mše, Modlitební kniha, Paříž kol. r. 1490, The Morgan Library Museum, MS H.3 fol. 197v.

Duše v očistci, Kniha hodinek, Paříž kol. r. 1500, The Morgan Library Museum, MS H.5 fol. 102r.

Benedikt XIV.: Quod expensis (1748)

Litterae apostolicae in forma brevis Benedicti papae XIV. (AI překlad z latinského originálu.)

Benedikt XIV. – Na trvalou památku

Co jsme již dříve rozhodli po zvážení všech důvodů a za přispění velmi závažných stanovisek mužů vynikajících důstojností, zbožností a učeností, chceme nyní opatřit novou záštitou svého apoštolského potvrzení. Tak bude naše rozhodnutí, potvrzené slavnostnějšími doklady apoštolské autority, s náležitou úctou vykonáno, jak je obvyklé a jak doporučuje chvályhodná praxe našich předchůdců, římských papežů. Nedávno jsme totiž vydali dekret následujícího znění:

BENEDIKT, PAPEŽ XIV. Když nám náš nejmilejší syn v Kristu Ferdinand VI., katolický král Španělska, předložil naléhavou a zbožnou žádost, aby praxe zachovávaná v jeho Aragonském království – jímž se rozumí Aragonie, Valencie, Katalánsko a Mallorca –, podle níž může v den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé každý diecézní kněz slavit dvě mše a řeholní kněz tři mše, byla naší autoritou rozšířena na ostatní království a državy podřízené Ferdinandovi; a když přibližně ve stejné době také náš nejmilejší syn v Kristu Jan V., slavný král Portugalska a Algarve, požádal, abychom všem diecézním i řeholním kněžím ve všech jeho královstvích a državách udělili oprávnění slavit v tento den tři mše, považovali jsme vzhledem k závažnosti obou žádostí a s vědomím, že podobné prosby byly našim předchůdcům předkládány s malým úspěchem, za nezbytné podrobit věc důkladnému přezkoumání.

Nemohli jsme se přitom považovat za neznalé této záležitosti: již dříve jsme ji museli zkoumat jako sekretář kongregace kardinálů Svaté římské církve ustanovené k provádění a výkladu Tridentského koncilu. Pojednali jsme o ní také ve spise De festis Domini, část I, str. 247, v traktátu De sacrificio Missae, oddíl II, str. 169 padovského vydání, v pastorační instrukci XXXVI pro boloňské duchovenstvo a lid, v římském latinském vydání na str. 185 a následujících, a konečně v listu biskupovi v Huesce ze 16. března 1746, který byl nedávno vytištěn a má být zařazen do druhého svazku našich listů.

Když jsme byli sekretářem řečené Kongregace, byla předložena žádost jménem zesnulého španělského krále Filipa V., která usilovala právě o to, oč nyní opět žádá jeho syn Ferdinand. Pokládali jsme za svou povinnost předložit ji kongregaci s důkladností odpovídající důstojnosti katolického krále. Vypracovali jsme proto zvláštní pojednání, vložené do obvyklé zprávy o projednávaných záležitostech, kterou sekretář předává jednotlivým kardinálům. V něm jsme co nejpřesněji vyložili záležitost, zkoumali původ aragonské praxe, uvedli dřívější zamítavá rozhodnutí a připomněli podobnou portugalskou žádost předloženou Klementu IX., aby bylo na Dušičky dovoleno slavit tři mše.

O této poslední žádosti nebylo nic rozhodnuto, protože papež předčasně zemřel. Připojili jsme i to, že obdobné privilegium žádal nebo hodlal žádat již španělský král Filip IV. pro všechny světské i řeholní kněze svých království. Věděli jsme o tom, avšak nepodařilo se nám tehdy nalézt shromážděné doklady, důvody a skutečnosti, které byly k podpoře takové žádosti připraveny. To lze vidět ve zprávě, kterou jsme vypracovali pro kongregaci dne 11. května 1722 a která je nyní otištěna v šestnáctém svazku Thesaurus resolutionum téže kongregace.
Vzpomínáme, že zbožné paměti kardinál Ludvík Belluga, přítomný na uvedeném zasedání, se o našem pojednání vyjádřil příznivě, ale považoval za nezbytné prozkoumat i důvody připravené za Filipa IV.; sám se zavázal, že je dá pečlivě vyhledat. Proto byla vydána odpověď: „Prozatím se nevyhovuje.“ Za daných okolností to neznamenalo, že žádost byla navždy odmítnuta, nýbrž zůstala otevřena možnost dalšího zkoumání, objeví-li se nové důvody a skutečnosti.

Když nyní byly tyto dávné žádosti znovu předloženy nám, kteří jsme byli nevyzpytatelným Božím rozhodnutím povoláni na Apoštolský stolec, nařídili jsme shromáždit vše, co může přispět k úplnému poznání věci, a předložit také dříve postrádané doklady. Abychom nic nerozhodli bez moudré rady jiných, ustanovili jsme zvláštní komisi vybraných mužů. Do ní jsme jmenovali kardinála Antonia Saveria Gentiliho, biskupa palestrinského a prefekta Kongregace koncilu; kardinála Silvia Valentiho, prefekta Kongregace pro šíření víry; kardinála Carla Alberta Guidobona Cavalchiniho, prefekta kongregace pro záležitosti biskupů a řeholníků; kardinála Fortunata Tamburiniho, prefekta Kongregace obřadů; kardinála Gioacchina Besozziho, velkého penitenciáře; a biskupa Silvestra Meraniho, prefekta apoštolské sakristie, kterého jsme ustanovili sekretářem této zvláštní komise. Připojili jsme také Ludovica Valentiho, referendáře obou signatur, apoštolského protonotáře a promotora víry; Michaela od sv. Josefa, generálního představeného bosých trinitářů; Celestina Orlandiho, generálního prokurátora celestinských mnichů; Giovanniho Andreu Onofriho, generálního prokurátora augustiniánů; Tommasa Sergia, kněze kongregace Pii Operarii a konzultora inkvizice, který vyučoval v koleji Propagandy; dominikána Gioacchina Aucciho, mistra teologie a examinátora biskupů a římského kléru; jezuitu Domenica Turu, konzultora Apoštolské penitenciárie; a jezuitu Egidia Giuliho, examinátora biskupů a profesora kanonického práva v Německo-uherské koleji u sv. Apolináře. Nařídili jsme jim předložit všechny podklady, zvláště nově nalezené, které v předchozích jednáních nebyly dostupné. Ty byly shromážděny a roku 1748 v Římě vytištěny ve svazku. Po několika měsících určených k důkladnému zkoumání jsme požádali každého člena o písemné a zapečetěné stanovisko.

Když jsme k jejich práci připojili vlastní studium a soukromé úvahy, z předložených dokumentů i stanovisek konzultorů jsme shledali, že ze čtrnácti členů pouze dva považovali žádost za zamítnutelnou, kdežto zbývajících dvanáct soudilo, že lze udělit indult. Po zralém zvážení všech okolností a po vzývání Boží pomoci jsme rádi vyhověli zbožným prosbám králů Ferdinanda VI. a Jana V.

Všem jednotlivým diecézním i řeholním kněžím, kteří nyní nebo v budoucnu pobývají v královstvích a državách obou panovníků, udělujeme na trvalo, avšak pouze po dobu jejich pobytu na těchto územích, oprávnění slavit každý rok 2. listopadu, anebo v den následující podle rubrik Římského misálu, kdy všeobecná církev koná Vzpomínku na všechny věrné zemřelé, po třech mších, bez ohledu na opačná ustanovení, listiny, pravidla, obřady a zvyklosti.

Víme, že mezi autory morální teologie nepanuje úplná shoda, zda kněží, kteří v tento den podle rubrik slaví mši za zemřelé, mohou její takzvaný prostřední plod přivlastnit určitému zemřelému, anebo jej musí přivlastnit všem věrným zemřelým. Bez ohledu na tuto rozepři povzbuzujeme v Pánu ty, kteří již před tímto indultem mohli v Aragonském království slavit dvě nebo tři mše, aby jejich prostřední plod přivlastňovali všem, kteří zesnuli v Kristu. Těm však, kdo budou napříště na základě tohoto indultu slavit třetí mši v témže království, nebo druhou a třetí mši na ostatních územích, na něž se indult rozšiřuje, přísně nařizujeme, aby prostřední plod těchto mší nepřivlastňovali jednotlivému zemřelému, nýbrž výhradně na přímluvu za všechny věrné zemřelé. Výslovně prohlašujeme, že to je naše vůle a že bychom bez této podmínky privilegium vůbec neudělili.

Víme také, že přijímání almužny za slavení nebo aplikaci mše podle úmyslu dárce spočívá na starobylých a spravedlivých základech. O tom jsme pojednali v Ecclesiastica institutio LVI a podrobněji v De synodo dioecesana, kniha V, kapitola 8. Nevíme, zda kněží v Aragonském království, kteří v minulosti slavili dvě nebo tři mše, také přijímali dvě nebo tři stipendia; domníváme se však, že to bylo běžné, neboť na mnoha místech se přijímají tři stipendia za tři vánoční mše. Proto nechceme nic měnit v postavení těch, kteří v Aragonském království dosud oprávněně slavili dvě či tři mše a přijímali dvě či tři almužny. Těm, kdo však budou napříště na základě tohoto indultu slavit třetí mši v Aragonském království, výslovně zakazujeme přijímat za ni jakoukoli almužnu. Stejně kněžím na ostatních územích, kteří budou slavit druhou a třetí mši, přikazujeme, aby přijali pouze jedno stipendium, totiž za první mši, a to jen ve výši určené synodálními předpisy nebo místním zvykem.

Prohlašujeme, že žádná výsada, získaná nebo teprve získávaná, ani žádný předpis nemůže sloužit k obcházení tohoto příkazu. Zakazujeme dokonce přijmout cokoli, co by věřící nabídli dobrovolně. Nelze se vymlouvat, že almužna je dávána pouze za samotné slavení, a nikoli za přivlastnění plodů mše, ani že aplikace má být vykonána za všechny zemřelé či za zemřelé, které si dárce zvláště přeje podpořit. Věřící jim mohou pomoci jinými zbožnými skutky nebo almužnami pro jiné účely, zejména pro potřeby zemřelých [tj. přímluvy za ně], nikoli však tímto způsobem.
Nelze namítat ani tíživou nouzi či chudobu kněze, kostela nebo kláštera: těm je třeba pomoci jinými prostředky. Stejně tak nelze argumentovat velkým množstvím přijatých mešních stipendií, jejichž závazkům prý jinak nelze vyhovět. Není totiž dovoleno přijímat stipendia za mše, které nelze slavit ve lhůtě určené dárci nebo zákonem, ani ponechat nesplněné mešní závazky, za něž již byla stipendia přijata nebo výnosy přidělených fundací pobrány. Nechceme, aby se závazky tohoto druhu plnily prostřednictvím mší dovolených naším indultem. Rovněž nelze ustanovit fundaci, starou ani novou, která by ukládala za druhou nebo třetí mši zvláštní zvýšenou almužnu: taková ustanovení v tomto ohledu prohlašujeme za neplatná.

Zkrátka chceme a stanovíme, aby nově povolené mše byly bez jakéhokoli stipendia přivlastněny společně všem duším věrných zemřelých. Kdo by jednal proti tomuto zákazu, upadá samotným činem do suspenze od posvátných úkonů; její prominutí si vyhrazujeme sobě a svým nástupcům.

Arcibiskupům, biskupům a ostatním místním ordinářům nicméně udělujeme jako delegátům Apoštolského stolce pravomoc tuto suspenzi podle uvážení prominout, když se k nim viník pokorně obrátí, a to i řeholníkům nebo osobám jinak vyňatým z jejich jurisdikce. Smějí to však učinit teprve tehdy, když od provinilce skutečně převezmou neoprávněně přijaté almužny. Ordináři je mají podle svého uvážení rozdělit na jiné zbožné účely, nikdy však ve prospěch provinilého kněze, jeho příbuzných nebo blízkých osob, ani ve prospěch jeho kláštera, domu či kostela, třebaže by byly velmi chudé. Tato delegovaná pravomoc se nevztahuje na dispens od irregularity, do níž by upadl kněz, který by po vzniku suspenze přesto přistoupil ke službě u oltáře; tuto dispens si vyhrazujeme výhradně sobě a svým nástupcům.

Jediným cílem tohoto oprávnění je, aby rozmnožením přímluv bojující církve byly podpořeny zbožné duše zadržované v očistci. Proto všem diecézním a řeholním kněžím na uvedených územích povolujeme, aby každý slavil tři mše. Přitom se domníváme, že nejen následujeme téměř jednomyslné rady konzultorů, ale také nikterak neodcházíme od ducha naší zbožné matky církve.

Když Inocenc III. uvedl slova „s výjimkou dne Narození Páně, ledaže by radila příčina nutnosti“, kanonická glosa vysvětlovala, že taková nutnost nastává při mši za někoho, kdo právě zemřel: „Jestliže již slavil mši dne a poté někdo zemře.“ Také oxfordská synoda konaná po smrti Inocence III., za pontifikátu Honoria III., stanovila, že je-li třeba pohřbít tělo zemřelého, má kněz v témže dni slavit dvě mše, jednu podle dne a druhou za zemřelé; viz sbírka anglických koncilů vydaná v Londýně roku 1737, svazek I, str. 585, č. 7.

Ještě přesněji se to stanoví na jiných koncilech, kde se přikazuje, aby kněz při první mši nevykonal purifikaci a druhou mši za zemřelé slavil jen tehdy, když je tělo přítomno v neděli nebo jiný sváteční den a není jiný kněz, který by ji mohl slavit. Tak to obsahují sodorské konstituce z roku 1291, kapitola 36, v téže anglické sbírce, svazek II, a také rouenský koncil roku 1231, č. 14, v Harduinově sbírce, svazek VII, str. 186 a následující.

Tyto věci nepřipomínáme proto, že by dnes při přítomnosti těla bylo dovoleno jednomu knězi slavit dvě mše. Podle dnešní kázně smí kněz místo mše dne slavit zpívanou mši za zemřelého, je-li přítomno tělo, pokud to slavnost dne zcela nevylučuje. Připomínáme je proto, aby bylo patrné, jak ochotně církev připouštěla opakování mše, byť obecně zakázané, šlo-li o přímluvy za zemřelé. Ve stejném duchu jsme i my dovolili každému knězi na uvedených územích celebrovat třikrát v den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé.

Vedly nás k tomu ještě dva jiné, dosti závažné důvody. První: v Aragonském království je prastarým zvykem, že řeholní kněží slaví v tento den tři mše a světští dvě. Tento zvyk nejen nebyl nikdy zavržen, nýbrž se tvrdí, že jej náš předchůdce Julius III. nebo Pavel III. potvrdil ústním výrokem, jak jsme již poznamenali v dřívějším podkladu pro Kongregaci koncilu. Není totiž proti božskému ani přirozenému právu, nýbrž pouze proti obecnému církevnímu právu. Je známo, že zvyk platil a platí nejen ve vlastní Aragonii, ale také ve Valencii, Katalánsku a na vzdálenější Mallorce, která je s Aragonií spojena. Když tedy tento zvyk nebo obřad rozšiřujeme na ostatní království a državy španělského krále a také na sousední portugalské země, nezavádíme něco zcela nového ani příklad, který by měl být bez dalšího přenášen jinam.

Kanonickým pravidlem je, aby se v sousedních a vzájemně blízkých královstvích zachovávala jednota obřadů a kázně. Tak náš předchůdce sv. Siricius, když odpovídal Himeriovi, biskupovi v Tarragoně, na otázky o církevní kázni, které Himerius předtím položil papeži Damasovi, nařídil, aby apoštolské odpovědi sdělil nejen biskupům své provincie, ale také sousedním biskupům v kartaginské oblasti. [...]

Druhý důvod, pro nás velmi závažný a přinášející otcovskou radost, je naléhavá horlivost obou našich nejmilejších synů v Kristu, králů Španělska a Portugalska, kteří se tolik zasloužili o církev. Vedeni upřímnou zbožností a neodrazeni neúspěchem dřívějších žádostí svých předchůdců, ukázali se jako dědicové jejich zbožnosti vůči duším věrných trpícím očistcovým ohněm a usilovali, aby se každoročně při všeobecné vzpomínce na zemřelé v jejich královstvích a državách rozmnožily přímluvy za jejich úlevu.

Právem na ně vztahujeme slova sv. Řehoře Velikého královně Brunhildě (list 59, kniha VI), která chválí zbožný úmysl jejího dopisu a ochotu papeže vyhovět žádosti; podobně slova Inocence III. kastilskému králi (list 154, kniha XIV) o zvláštní lásce k němu mezi katolickými králi a o ochotě udělit apoštolskou přízeň; a slova téhož papeže portugalskému králi (list 24, kniha XV), že Apoštolský stolec má s upřímnou náklonností vycházet vstříc těm, které nebeská prozřetelnost vyvolila k vládě a blahu národů, a účinně vyslyšet jejich spravedlivé prosby. Totéž platí pro zbožnost dnešních králů a jejich úsilí šířit křesťanskou víru i v nejvzdálenějších zemích. Připomínáme také slova Lva Velikého císaři Theodosiovi (list 21), že jeho dopisy ukazují, jakou oporu Bůh připravil církvi ve víře císaře, jehož mysl není jen královská, ale také kněžská, protože vedle veřejných povinností pečuje o křesťanské náboženství.
Ačkoli v Aragonském království dosud řeholní kněží slavili tři mše a světští pouze dvě, pokládali jsme za spravedlivé obě skupiny zcela zrovnoprávnit, aby mezi nimi byla jednota obřadu. Z podobných důvodů byly v katolické církvi odstraňovány i jiné rozdíly, byť samy o sobě snesitelné. Když byl za Karla Velikého v Galii s římským řádem zaveden zvyk slavit o Narození Páně tři mše, zatímco předtím se slavily jen dvě, nejprve si jej osvojili pouze biskupové jako výsadu vlastní důstojnosti, později však byla pro zachování jednoty tato možnost rozšířena na všechny kněze nižšího řádu. To jsme vyložili v De festis Domini, část I, str. 448.

Stejně tak byla všeobecná Vzpomínka na všechny věrné zemřelé podle některých zpráv navržena v 9. století Amaláriem Fortunatem, v 11. století přijata blahoslaveným opatem Odilem pro všechny kláštery jemu podřízené a nakonec rozšířena na celou církev autoritou našeho předchůdce Jana XIX. Důvodem bylo zejména to, aby po slavnosti všech svatých, kteří s Kristem kralují, byly všeobecnými přímluvami církve podporovány i duše spravedlivých zadržované v očistci a čekající na účast na nebeské slávě. O této věci jsme pojednali šířeji v díle O svátcích svatých slavených v naší boloňské diecézi, padovské vydání, kapitola 22. Z toho je dostatečně zřejmé, proč jsme chtěli, aby uvedené mše nebyly přivlastněny jednotlivým zemřelým, nýbrž společně všem, kteří zesnuli v Kristu.

Vždy nám záleželo na tom, aby se podle posvátných kánonů při slavení nejsvětější mešní oběti co nejdůsledněji vyloučilo každé zdání lakoty a každá záminka k hanebnému zisku. O tom svědčí naše jednání v boloňské arcidiecézi i za nynějšího pontifikátu. Vedle pastorační instrukce LVI, v níž jsme vyložili pravidla církevní kázně v této věci a přikázali jejich zachovávání, je tu také instrukce XCII, v níž jsme podle dekretů Apoštolského stolce odsoudili špatný zvyk těch, kdo pokládali za dovolené slavit mše a jejich prostřední plod předem přivlastnit osobám, které by teprve později poskytly stipendium a žádaly tuto aplikaci.

V našich apoštolských konstitucích otištěných v prvním svazku buly jsou také konstituce XXII a XXIII, jimiž jsme přísně zakročili proti vybírání mešních stipendií v místech s vyšší synodální taxou a jejich následnému předávání ke slavení tam, kde je taxa nižší. V nedávném spise De synodo dioecesana, kniha V, kapitola 8, čísla 8 a 10, jsme shromáždili další předpisy. Nechceme se od této cesty odchýlit, a proto jsme stanovili, že za slavení nebo aplikaci mší povolených tímto indultem se nesmí pod žádnou záminkou přijímat stipendium.

Kromě obecných důvodů nás k tomuto zákazu vede i zvláštní a naléhavá okolnost. Každý, kdo jen trochu zná církevní dějiny, ví, že kdysi existovalo více dnů označovaných jako polyliturgické, kdy jednotliví kněží slavili více než jednu mši. Vedle Narození Páně to byl první den ledna, Zelený čtvrtek, vigilie Nanebevstoupení Páně, tři postní dny v oktávu Letnic a některé svátky svatých, například Narození sv. Jana Křtitele a svátek apoštolů Petra a Pavla. Doklady jsme uvedli v De festis Domini nostri Jesu Christi, část I, str. 247.

Důvodem, proč byla tato praxe obecně odstraněna a možnost slavit více mší v jednom dni omezena na Narození Páně, nebylo nic jiného než odnětí příležitosti k lakotě a hanebnému zisku nebo alespoň zamezení pomluvám, které mohly vznikat z almužen rozmnožených podle počtu mší. Že to je vlastní smysl kánonu Sufficit (De consecratione, distinkce I), jsme již ukázali v listu biskupovi v Huesce. Na své dřívější spisy se zde odvoláváme proto, abychom nemuseli znovu dokazovat to, co jsme již jinde vyložili.

Totéž tvrdí dva významní znalci církevních dějin. Thomassin v De veteri et nova Ecclesiae disciplina, část III, kniha II, kapitola 74, č. 6, cituje ustanovení pařížského biskupa Oda: „Nikdo ať se neodvažuje slavit mši dvakrát denně ani s dvojím introitem, leda ve veliké nutnosti.“ A dodává, že protože se tehdy při mši často obětovaly peníze, opakované slavení budilo zdání nebo podezření z lakoty. Vicecomes v De antiquis Missae ritibus, kniha III, kapitola 28, po vylíčení starší kázně, která dovolovala knězi více mší denně, soudí, že příčinou jejího zrušení byli obchodníci se svatými věcmi, kteří větší zbožnost k hanebnému zisku, takže alespoň v těchto krajích byla stará svoboda odňata a zanikla.

Jestliže tedy byla možnost slavit více mší v různých dnech roku odstraněna, aby se zabránilo lakotě a podezření, museli jsme tím spíše náš indult dovolující tři mše na Dušičky opatřit výslovným a přísným zákazem přijímat za nově povolené mše jakékoli stipendium z jakéhokoli důvodu a pod jakoukoli záminkou.

K tomu přistupuje, že jsme prozkoumali starší žádosti jednotlivých biskupů o možnost slavit dvě nebo tři mše na Dušičky i odpovědi, které jim byly dány. Zjistili jsme, že žádosti byly nejčastěji odůvodňovány velikým množstvím almužen, které věřící toho dne přinášeli na mše, takže prý nebylo možné všem závazkům dostát, pokud by kněží nesměli slavit více mší. Naproti tomu při zamítání těchto žádostí se především hledělo na to, aby kněžský stav nebyl vystaven podezření z hrabivosti a špatné pověsti. Právě proto jsme k našemu povolení připojili zákaz, který takovému podezření nedává žádný prostor.

To je vše, co jsme pokládali za vhodné povolit a co jsme po poradě a svou apoštolskou autoritou povolili. Toto byly důvody, které jsme měli na zřeteli při udělení indultu a které jsme chtěli v tomto dekretu vyložit. Dekret jsme vlastnoručně podepsali dne 21. srpna 1748, ve výroční den naší korunovace, v devátém roce našeho pontifikátu.

Benedikt, papež XIV.

Benedikt XV.: Incruentum altaris (1915)

BENEDIKT, BISKUP, SLUŽEBNÍK SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, NA VĚČNOU PAMĚŤ

Nekrvavá oběť oltáře, která se svou vlastní podstatou nijak neliší od oběti kříže, nejen přináší slávu obyvatelům nebes a prospívá jako pomoc a spása těm, kdo se nacházejí v útrapách tohoto života, ale má také nesmírnou účinnost pro očištění duší věřících, kteří zesnuli v Kristu. To bylo vždy stálým učením svaté církve. Stopy a doklady tohoto učení, které během staletí poskytovalo celému křesťanstvu znamenitou útěchu a každého zvlášť ušlechtilého člověka naplňovalo úžasem nad nekonečnou Kristovou láskou, lze jasně a zřetelně nalézt v nejstarších liturgiích latinské i východní církve, ve spisech svatých otců a konečně v četných ustanoveních starobylých synod. Totéž předložil ekumenický Tridentský koncil k víře slavnostnějším vymezením, když učil, že „duším zadržovaným v očistci pomáhají přímluvy věřících, především však Bohu milá oběť oltáře“, a odsoudil anatématem ty, kdo by tvrdili, že se svatá oběť nemá přinášet „za živé a zemřelé, za hříchy, tresty, zadostiučinění a jiné potřeby“. Zbožná matka církev se nikdy nechovala jinak, než jak učila; v žádné době nepřestala naléhavě vybízet věřící, aby nedopustili, že duše zemřelých budou postrádat dobrodiní, která tak hojně plynou z téže mešní oběti. V této věci je třeba křesťanskému lidu přičíst ke cti, že mu nikdy nechyběla horlivost a úsilí ve prospěch zemřelých. Církevní dějiny dosvědčují, že čím hlouběji byly v srdcích zakořeněny ctnosti víry a lásky, tím usilovněji králové i národy všude, kam sahalo katolické jméno, přispívali k očištění duší v očistci.

Právě tak vroucí zbožnost předků způsobila, že se před mnoha staletími v Aragonském království postupně ustálil zvyk, podle něhož světští kněží v den slavné vzpomínky na všechny zemřelé slavili dvě mše a řeholní kněží tři. Toto privilegium náš předchůdce nesmrtelné paměti Benedikt XIV. nejen z oprávněných důvodů potvrdil, ale na žádost katolického krále Španělska Ferdinanda VI. a portugalského krále Jana V. je také apoštolským listem ze dne 26. srpna 1748 rozšířil tak, že každému knězi z území podřízených oběma panovníkům udělil možnost slavit v den této vzpomínky tři mše.

Postupem času se mnozí biskupové i lidé všech stavů opakovaně obraceli na Apoštolský stolec s naléhavými prosbami, aby bylo možné tohoto privilegia užívat všude na světě. O totéž byli opakovaně žádáni naši bezprostřední předchůdci i my sami na počátku svého pontifikátu. Nelze přitom tvrdit, že důvody, které se kdysi pro takové opatření uváděly, již pominuly; naopak trvají a den ode dne se stávají naléhavějšími. Je totiž politováníhodné, že zbožné nadace a odkazy věřících, kteří nějakým způsobem ustanovili nebo závětí odkázali slavení mší za úlevu zemřelým, byly zčásti zrušeny a zčásti zanedbávány právě těmi, kdo by je měli zanedbávat ze všech nejméně. K tomu přistupuje, že nemálo lidí, o jejichž zbožnosti není pochyb, je kvůli poklesu příjmů nuceno obracet se na Apoštolský stolec s prosbou o snížení počtu mší, které mají být slouženy.
Proto znovu důrazně připomínáme tíhu svědomí těm, kdo v této věci neplní svou povinnost, a láska k duším zemřelých, která nás provází již od dětství, nás mocně pobízí, abychom podle svých možností nějak nahradili opomenuté přímluvy, jejichž nedostatek těmto duším způsobuje velikou újmu. Tento soucit nás dnes zasahuje ještě silněji, když se plameny nejtruchlivější války rozšířily téměř po celé Evropě a před našima očima vidíme tak veliké množství lidí v rozkvětu života, kteří předčasně umírají v boji. Ačkoli jejich duším jistě nebude chybět zbožnost příbuzných, kdo by mohl říci, že tato zbožnost postačí jejich potřebám? Protože jsme se z Božího ustanovení stali společným otcem všech, chceme, aby naši nejdražší a tolik oplakávaní zesnulí synové v hojnosti, s otcovskou štědrostí, čerpali z pokladu nahromaděného zásluhami Ježíše Krista.

Proto jsme vzývali světlo nebeské Moudrosti a vyslechli některé kardinály svaté římské církve z posvátných kongregací pro kázeň svátostí a pro posvátné obřady. Následující ustanovení vydáváme s trvalou platností.

I. Všem kněžím v celé církvi je dovoleno v den slavné vzpomínky na všechny věrné zemřelé slavit třikrát mši, avšak za této podmínky: jednu ze tří mší mohou obětovat na úmysl kohokoli podle své volby a přijmout za ni mešní stipendium; druhou mši jsou povinni bez přijetí stipendia obětovat za všechny věrné zemřelé a třetí na úmysl nejvyššího pontifika, který jsme dostatečně a více než dostatečně vyjádřili.

II. To, co náš předchůdce Klement XIII. povolil listem ze dne 19. května 1761, totiž aby všechny oltáře byly právě v den této slavné vzpomínky privilegovanými oltáři, svou autoritou, nakolik je to potřebné, potvrzujeme.

III. Tři mše, o nichž jsme výše mluvili, se mají slavit tak, jak to náš předchůdce blahé paměti Benedikt XIV. předepsal pro království Španělska a Portugalska. Kdo chce slavit pouze jednu mši, ať slaví tu, která je v misálu určena pro Vzpomínku na všechny věrné zemřelé; tutéž mši ať použije ten, kdo bude slavit zpívanou mši, přičemž se mu dává možnost předřadit druhou a třetí mši.

IV. Jestliže je někde Nejsvětější svátost vystavena ke čtyřicetihodinové pobožnosti, zádušní mše, které se nutně mají slavit ve fialových kněžských rouchách (všeobecné dekrety Posvátné kongregace obřadů 3177 a 3864, ad 4), se nemají slavit u oltáře výstavu.

Pokud jde o ostatní, jsme přesvědčeni, že všichni kněží katolického světa, ačkoli jim bude dovoleno slavit v den slavné vzpomínky na všechny věrné zemřelé pouze jednou, budou chtít ochotně a horlivě využít významného privilegia, které jsme udělili. Všechny syny církve pak naléhavě vybízíme, aby pamatovali na povinnost, kterou mají z více důvodů vůči svým bratřím trpícím očistcovým ohněm, a aby se toho dne v hojném počtu a s největší zbožností účastnili mší. Tak se jistě stane, že z tolika spásných smírných obětí poplyne do očistce nesmírný proud občerstvení a že každoročně bude veliké množství duší zemřelých šťastně připojeno k blaženým obyvatelům nebe, k vítězné církvi.
Prohlašujeme, že vše, co jsme tímto apoštolským listem ustanovili, má navždy zůstat platné a pevné, bez ohledu na jakýkoli zákon dříve vydaný našimi předchůdci o neopakování mší.

Dáno v Římě u svatého Petra dne 10. srpna roku 1915, v prvním roce našeho pontifikátu.

P. kardinál Gasparri, státní sekretář
Ph. kardinál Giustini, prefekt Posvátné kongregace pro disciplínu svátostí