Otec Jeroným o eucharistii
U příležitosti Slavnosti těla a krve Páně přinášíme krátký text otce Jeronýma, trapistického mnicha ze Sept-Fons o přijímání eucharistie a adoraci.
Eucharistie je zároveň svátostným přijímáním, které postupně dává vlitou lásku, a skutečnou přítomností našeho Pána ve svatostánku.
Existují různé postoje při přijímání eucharistie. Je však jeden, který se pro kontemplativní duši hodí více: Je to postoj hlubokého pozorného pokoje. Svátostné přijímání je přísunem nových sil, přísunem, který nepochází od nás, ale zvenčí, z Nebe. Ve svatém přijímání je Ježíš darem Otce mé duši a to ostatní je darem Ježíše; to ostatní, tedy dispozice, které učiní mou duši zbožnou, kontemplativní, kněžskou. A to, co je darem, není výsledkem naší činnosti. Proto je na prvním místě pokoj. Budu se samozřejmě modlit, ale až poté, co si pokaždé uvědomím situaci, kterou uskutečňuje přijímání eucharistie. A má modlitba vyjádří můj úmysl plně vstoupit do této situace. Tím, kdo přijímá, je náš Pán; já jsem tím, kdo je přijímán.
Náš Pán by měl být přijímán pouze modlitbami inspirovanými 6. kapitolou svatého Jana. Nemůže si každá duše sama vytvořit takové formule, v nichž by se v různých podobách vracela použitá slova, která sám náš Pán použil k definování této svátosti: chléb, pokrm, dar, život?
Ježíši, ty jsi chléb, nikoliv já. Ty jsi tím, kdo dává život mně, nikoliv já sobě.
Ježíši, živ ve mně řeholníka, člověka kontemplace, kněze.
Ježíši, živ ve mně vlitou víru, naději a lásku. Ano, vlitou, neboť bez nich život není životem!
Jíme svatou hostii, pijeme předrahou krev, podle vnějšího zdání chléb a víno. Kéž si naše duše pomáhá symbolismem těchto způsobů, symbolismem, který zvolil náš Pán, aby nás osvítil: ukazuje, že nám v této svátosti přináší sílu žít, jednat, kráčet. Říkáme, že Ježíš nás přichází naplnit rozkošemi. Rozkoše není příliš křesťanské slovo. Ne, náš Pán nás přichází obdařit odvahou snášet životní zkoušky. To je skutečnější a pravdivější.
Běda! Proč se tento termín „díkůvzdání“ nešťastně používá na okamžik, který následuje po přijetí svaté hostie? Odvážím se říct, co si myslím – nikoliv abych zaváděl změnu, ale jednoduše abych načrtl postoj. Proč nenazývat „požívání“ nebo „přijetí“ Eucharistie to, co označujeme slovem přijímání, communio, a tento termín nevyhradit pro to, čemu se běžně říká díkůčinění? Slovo by tak jasně naznačovalo, co máme dělat během půlhodiny, která následuje po přijetí svaté eucharistie: sjednotit nás s naším Pánem, nebo spíše nabídnout nás ke sjednocení, k nasycení; jedním slovem: přijímat. Toto slovo je hluboké, důvěrné, svobodné jako duše, která věří a miluje. Co naopak naznačuje výraz díkůčinění? Především svírá duši do konvenční povinnosti.
Co říci o trvalé a reálné přítomnosti? Svatostánek je vším, protože je přítomností, tou přítomností, která je podmínkou přátelství. Náš Pán Ježíš Kristus je přítelem, který má největší schopnost být přítomen těm, kdo ho milují: k eucharistii se přidává přebývání skrze milost. Když se modlíme před svatostánkem, proč chtít dialog, když je zde přítomnost? Přítomnost stačí; adorace stačí.
Père Jérôme, Valeurs, Ad Solem 2025, str. 80-82. Překlad R. T. Ilustrační obrázek: Abbaye de Sept-Fons.