Opat ze Solesmes navrhuje mix starého a nového misálu
Opat benediktinského opatství ze Solesmes v severní Francii napsal list papeži Lvu XIV. s návrhem, aby se do současného misálu vložil starý mešní řád, a tak se ukončilo liturgické napětí. Překlad rozhovoru s dom Geoffroy Kemlinem je v tomto článku.
Rozhovor s opatem Geoffroyem
Napětí mezi katolíky lpícími na starém latinském ritu a stoupenci nového misálu Druhého vatikánského koncilu sahá až na začátek 70. let… Proč jste nyní psal papeži?
Loni v listopadu jsem měl možnost koncelebrovat s papežem Lvem v benediktinském opatství sv. Anselma v Římě. Otec opat primas pozval Svatého otce při příležitosti 125. výročí posvěcení kostela – a on pozvání přijal. Po mši mě papeži představili jako opata ze Solesmes. Tehdy zvolal: „Ach, Solesmes!“, čímž dal najevo, že naše opatství zná. Hned nato jsem pocítil potřebu mu napsat a svěřit se mu s některými věcmi, které mi už dlouho ležely na srdci, zejména pokud jde o liturgickou situaci ve Francii i v celé církvi.
Proč se vás otázka liturgické jednoty tolik dotýká?
V naší solesmeské kongregaci máme kláštery, které slaví podle obou ritů – starého i nového. Sám jsem to prožil na vlastní cestě… Vstoupil jsem ve dvaceti letech do opatství ve Fontgombault, kde se slaví podle starého misálu sv. Pia V., a pak jsem přestoupil do Solesmes, kde mniši slouží mši latinsky podle reformy Druhého vatikánského koncilu. Tuto otázku jsem tedy zakusil velmi osobně a niterně.
Když pak vidím rozdělení kvůli liturgii, trpím! Liturgie má přece sloužit k růstu jednoty v církvi, ne k tomu, aby nás rozdělovala. Právě proto jsem chtěl Svatému otci – skromně – předložit určitý návrh, jak se v této věci pokusit posunout dál…
V tomto dopise píšete: „Nastal čas usilovat o skutečný návrat k jednotě“. Myslíte si, že rozpory zašly příliš daleko?
Jakékoli napětí v církvi nám způsobuje utrpení. Jsme přece údy Kristova těla. Naším svědectvím světu má být, že jsme jednotní. Často to zdůrazňoval papež František.
Konkrétně: váš návrh spočívá v úpravě Ordo Missae Pavla VI., tedy mešního řádu, který obsahuje celek modliteb a neměnných částí římského ritu. Proč?
Domnívám se, že každá ze stran by měla být ochotna udělat krok směrem k té druhé. Tak by bylo možné zmírnit rozdělení a znovu nalézt tak důležitou jednotu. To, co navrhuji, je inkluzivní přístup: začlenit Vetus Ordo [tj. mešní řád latinského misálu před Druhým vatikánským koncilem] do současného římského misálu. Umožnilo by to sjednotit různé způsoby slavení v jeden celek…
Které konkrétní části mše by mohly být upraveny?
Kněz by mohl jednoduše zvolit, že do bohoslužby zařadí prvky ze starého misálu, které se v misálu Pavla VI. nenacházejí. Mám na mysli například modlitby u paty oltáře nebo staré ofertorium, které bylo upraveno.
Nehrozí, že to mezi věřící vnese ještě větší zmatek?
Bude jistě třeba stanovit určitý rámec. Liturgie patří církvi, a proto je na Apoštolském stolci, aby rozhodl, jak se věci mají. Přesto se domnívám, že toto řešení je možné, protože liturgická reforma zachovala mnoho společných prvků se starým misálem. Šlo by jen o to přidat některé možnosti.
Starý misál svatého Pia V., k němuž tradiční komunity zůstaly připoutány, by tedy byl také poněkud upraven?
Ano. Pokud by byl Vetus Ordo začleněn do současného misálu, otevřelo by to nové možnosti. Například by bylo možné slavit mši podle starého ritu, ale v národním jazyce, a ne pouze latinsky. Kněz by také mohl používat nové eucharistické modlitby a nové preface. Dále mám na mysli cyklus čtení: současný lekcionář, jak jej chtěl Druhý vatikánský koncil, je mnohem bohatší než ten starý. Pro věřící by to znamenalo skutečné obohacení z Písma. To vše by mohlo Vetus Ordo obohatit a rozvinout.
Jaké výhody by tento scénář přinesl pro každodenní život církve a katolíků?
Tento návrh ve velké míře vychází vstříc oprávněným očekáváním věřících i kněží, aniž by jakkoli oslaboval autoritu papeže či biskupů. Umožnil by tak respektovat pravomoci každého. Nevidím důvod, proč by přetrvávalo napětí, když by každý mohl slavit podle svého zaměření a zároveň v souladu s tím, co žádá církev. Navíc by se sjednotil i liturgický kalendář.
Váš návrh vyrůstá z určitého podhoubí, totiž z tradice solesmeské kongregace. V čem vás doprovází dědictví Doma Guérangera [tj. obnovitele benediktinského řádu v 19. století]?
Dom Guéranger usiloval o návrat francouzských diecézí k římskému misálu, a tedy o liturgickou jednotu. Právě v návaznosti na jeho odkaz jsem psal Svatému otci. V Solesmes jsme navíc uskutečnili reformu Druhého vatikánského koncilu způsobem pevně zakotveným v tradici, se zachováním latiny a gregoriánského chorálu. Liturgickou reformu lze totiž uskutečňovat tak, aby nebyla chápána jako přerušení, ale naopak jako pokračování.
V čem se tedy váš návrh liší od motu proprio Benedikta XVI., které rozšířilo možnosti slavení podle starého misálu?
Cílem Benedikta XVI. bylo ukázat význam staré liturgie pro církev: jde o posvátné dědictví, které nesmí být opuštěno. Motu proprio z roku 2007 však umožňovalo užívání starého misálu vedle nového, což rozdíly neumenšovalo. Naopak zde by šlo o jediný misál pro jediný okruh věřících.
Nejde váš návrh proti motu proprio Traditionis custodes, které vydal papež František v roce 2021?
Nemyslím si. Cílem papeže Františka bylo v tomto textu právě ukončit rozdělení. Ta situace ho zjevně bolela. Tento návrh by naopak mohl umožnit dosáhnout jednoty, po níž všichni touží, a zároveň přijmout rozmanitost církve.
Myslíte si, že dnešní mladí katolíci pohlížejí na tuto „liturgickou spor“ jinak? Generace 18–35 let a například nově pokřtění se zdají být v této otázce mnohem méně zatížení…
Ano, to jistě! Dnes vidíme, jak snadno přecházejí z jednoho ritu do druhého, bez obtíží se navzájem přijímají. Většina z nich se také bez problémů modlí jak v Paray-le-Monial, tak v Taizé nebo na pouti do Chartres. Je to krásný příklad, který nás učí větší otevřenosti srdce. Dodávám, že i uvnitř solesmeské kongregace tuto liturgickou rozmanitost už žijeme. Je prožívána v pokoji a jednotě. Když opati z Fontgombault nebo Triors přijedou do Solesmes, slaví podle misálu Druhého vatikánského koncilu. A naopak – když jedu já tam, slavím mši podle starého ritu. Tato jednota už v naší kongregaci existuje jako zárodek. Máme se o tuto milost podělit, aby se stala milostí pro celou církev.
Co nyní očekáváte od církve, od Dikasteria pro bohoslužbu nebo od biskupů?
Můj dopis papeži je samozřejmě jen návrhem. Uvědomuji si, že je třeba jej ještě dále promyslet a upřesnit. Doufám, že se biskupové budou tomuto tématu nadále věnovat a sami předloží návrhy, aby církev znovu nalezla tolik touženou jednotu.
Zdroj: Agnes Millot, RCF Radio Sarthe, článek ze dne 16. 3. 2026. Překlad z francouzštiny R. T.
Geoffroy Kemlin (* 1979) vstoupil do kláštera v Fontgombault, kde se používá tradiční liturgie, ale kvůli touze po liturgické jednotě přešel do kláštera v Solesmes. Slavnou mnišskou profesi složil v r. 2006. V roce 2015 se stal převorem opatství, v r. 2022 opatem.
Opatství Solesmes bylo obnoveno v r. 1833 dom. Prosperem Guérangerem jako místo návratu k římské podobě liturgie, a stalo se tak počátkem novodobého liturgického hnutí, které vedlo až k obnově liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Opatství vydává liturgické knihy pro liturgický zpěv v gregoriánském chorálu.
Dopis opata Geoffroyem papeži Lvu XIV.
Svatý Otče,
jako opat ze Solesmes a předseda solesmeské benediktinské kongregace si dovoluji napsat Vám, abych se s Vámi s úctou podělil o několik úvah s cílem ukončit liturgické napětí, které znepokojuje věřící ve Francii, ale také ve Spojených státech, v Anglii, v Německu i jinde.
Dom Guéranger, obnovitel Solesmes v 19. století, byl jedním z hlavních tvůrců návratu francouzských diecézí k římské liturgii. Skrze své dílo obnovy mnišského života, ale i svými spisy, dal svým způsobem vzniknout liturgickému hnutí, které vedlo ke konstituci Sacrosanctum Concilium Druhého vatikánského koncilu a k následné liturgické reformě. Ta byla v Solesmes přijata s vděčností. Byla zde uskutečněna bez váhání, a přitom s péčí zůstat zakořeněni v tradici, zejména zachováním latiny a gregoriánského chorálu.
Jiné kláštery naší kongregace, zejména opatství ve Fontgombault a jeho následné fundace, se rozhodly znovu zavést užívání starého misálu, s určitými úpravami. Tento rozdíl v zaměření byl zpočátku zdrojem napětí uvnitř naší kongregace. Postupně jsme se však naučili respektovat, a dokonce oceňovat, různé přístupy jedněch i druhých.
Abychom se lépe poznali a lépe si porozuměli, zřídili jsme v rámci kongregace „Komisi pro liturgickou jednotu“, která se schází každé dva měsíce. Rozhodli jsme se také rozšířit naše příští setkání přizváním zástupců augustiniánské tradice. […]
Svatý Otče, často se říká, že lidé připoutaní ke starému ritu instrumentalizují mši a používají ji jako znak své identity. I když se takové případy skutečně vyskytují, zdaleka nejsou většinové. Jako horlivý zastánce ritu Pavla VI. mohu dosvědčit, že většina těch, kdo jsou připoutáni ke starému ritu, v něm prožívá silnou a autentickou duchovní zkušenost, kterou se jim nedaří prožívat s novým misálem. Domnívám se, že nadešla chvíle, abychom – chceme-li pracovat na skutečném návratu k jednotě – tuto skutečnost jasně uznali a chápali ji jako znamení Ducha. Jsem přesvědčen, že v samotném Ordo Missae misálu Pavla VI. se věřící připoutaní ke starému ritu nenaleznou. Je totiž nesporné, že oba Ordo (sv. Pavla VI. a sv. Pia V.) vykazují výrazné rozdíly v liturgickém „pomazání“, ve způsobu vstupu do modlitby a vycházejí z odlišných antropologických předpokladů. Proto se nedomnívám, že se podaří přivést osoby připoutané k Vetus Ordo k tomu, aby svobodně přijaly Novus Ordo. Upravit tak či onak misál Pavla VI. se mi tedy jeví jako nevyhnutelné, chceme-li znovu najít cestu k jednotě.
Jedno řešení, které někteří navrhují, spočívá v úpravě Ordo Missae misálu Pavla VI., aby se více podobal starému Ordo Missae. Nemyslím si však, že je to dobré řešení. Ve skutečnosti by to neuspokojilo nikoho a vedlo by to jen k novým rozdělením, s rizikem, že bychom neměli dva, ale tři misály.
Proto bych Vám chtěl s úctou navrhnout jiné řešení, které by podle mého názoru mohlo přinést tolik vytoužený liturgický mír.
Spočívalo by jednoduše v tom, že by se do Missale Romanum vložil starý Ordo Missae (případně jen minimálně upravený, aby odpovídal Druhému vatikánskému koncilu, zejména tím, že by se otevřela možnost užívání národního jazyka, koncelebrace a čtyř eucharistických modliteb), přičemž nový Ordo Missae by zůstal beze změny. Oba Ordo Missae by tak tvořily součást jediného římského misálu. Namísto rozdělování a vylučování by toto řešení umožnilo zahrnout a přijmout věřící připoutané ke starému misálu, aniž by to zároveň zraňovalo či odcizovalo ty, kdo jsou připoutáni k novému Ordo.
To by umožnilo obnovit liturgickou jednotu, protože celá latinská církev by užívala jediný Missale Romanum s jedním kalendářem. Jsem přesvědčen, že věřící připoutaní k Vetus Ordo by byli s takovým řešením spokojeni a mohli by čerpat ze všech nesporných přínosů liturgické reformy (nové preface a eucharistické modlitby, revidované modlitby, sanctorál, cyklus čtení atd.); stejně tak by věřící připoutaní k liturgické reformě nepocítili žádnou změnu.
Prosím, odpusťte smělost, s jakou Vám takto píši a předkládám své návrhy. Opatství v Solesmes bylo vždy ve službě Apoštolského stolce a papeže. Od dob Doma Guérangera se neustále zasazuje o liturgii a jednotu církve. Rád bych Vás jen znovu ujistil o naší ochotě přispět k uzdravení liturgických rozdělení, která zraňují naši Matku, svatou církev.
Svěřuji tento návrh do Vašich rukou a ujišťuji Vás, Svatý Otče, o své plné oddanosti i o své každodenní modlitbě, stejně jako o modlitbě celé solesmeské kongregace, za Vaši službu ve prospěch všeobecné církve.
+ bratr Geoffroy Kemlin