Nicejský koncil a liturgie
V letošním roce si připomínáme 1700 let od koncilu, který v roce 325 proběhl v Niceji na území dnešního Turecka. Z koncilních textů se nám zachovalo dvacet kánonů a vyznání víry, které bylo v Konstantinopoli později mírně upraveno a doplněno. Přinášíme několik bodů, ve kterých se tento první ekumenický koncil vyjádřil ke slavení liturgie.
První koncil svolaný císařem
Často se říká, že koncil byl svolán proto, aby zastavil ariánskou herezi. Henryk Pietras, profesor Papežské gregoriánské univerzity ovšem přesvědčivě argumentuje ve prospěch jiného pohledu na věc: koncil byl svolán císařem na začátku oslav vicennalia, tedy dvacátého výročí jeho vlády.1 Věroučné spory císaře nezajímaly a znesvářeným stranám vyčítal, že se hádají „jako děti“2. Císař věci viděl prismatem římského pojetí religio. Rozhodující byla vnější jednota kultu, jinak si mohl v soukromí, podle Konstantina, každý věřit čemu chtěl.
Pontifex Maximus
Konstantin Veliký nesl jako Pontifex Maximus zodpovědnost za soulad mezi náboženstvími v Římské říši. Jeho úkolem bylo uchovávat pontifikální knihy a dbát na přesné vykonávání kultu tak, aby byla všechna božstva spokojena. Problém nastal po roce 313 s křesťanstvím, které nemohlo císaři nabídnout více než modlitbu Otče náš, neboť každé ze společenství mělo své vlastní vyznání víry používané při křtu a modlitby při slavení eucharistie byly pronášeny spontánně. Není tedy náhoda, že poprvé v dějinách císař trval na tom, aby z koncilu vzešlo vyznání víry, které by bylo závazné pro všechny křesťany.
Normy církevního života
První kánony se týkají kleriků. Nemůže být presbyterem, kdo by se vyklestil (kán. 1), ani ten, kdo by byl pokřtěn teprve nedávno (kán. 2) a je upřesněno, že s kleriky může bydlet jen žena v blízkém stupni příbuzenství, „která je mimo vší podezření“ (kán. 3). Biskupské svěcení musejí vykonat alespoň tři biskupové (kán. 4), přičemž nejde o zachování apoštolské posloupnosti, ale spíše nařízení praktického rázu, které zajistí, že počet světitelů bude lichý, a tudíž volba neskončí plichtou.3
Přijímání eucharistie
Starověká praxe přijímání eucharistie nebyla jednotná a byla definována místními synodami. Ty se mezi sebou lišili přísností k těm, kdo zradili víru (lapsi), anebo se provili jiným vážným hříchem jako například cizoložstvím či vraždou. Nicejský koncil potvrzuje milosrdnější přístup, když ve 13. kánonu stanoví, že: „je třeba zachovat dávné pravidlo, podle něhož nikdo nesmí být v nebezpečí smrti zbaven posledního a nezbytného viatika“.
Vztah jáhnů a presbyterů
Zatímco presbyteři se ve 4. stol. věnovali převážně vyučování a doprovázení katechumenů, úkolem jáhnů byla péče o vdovy, sirotky, uvězněné a ostatní chudé. Faktický management komunity tak neřídily presbyteři, ale právě oni. Je možné, že své výsadní postavení chtěli přenést i do liturgie. V Galii se na počátku 4. století jáhni dokonce pokoušeli slavit eucharistii, což bylo na synodě v Arles přísně zakázáno (kán. 16). Nicejský koncil potom stanoví, že jáhni nemají podávat eucharistii kněžím, neboť „ten, kdo nemá moc konsekrovat“ nemůže podávat „Tělo Kristovo tomu, kdo tuto moc má“ (kán. 18).
Jáhenky
Předposlední kánon Nicejského koncilu stanoví, za jakých podmínek se mají přijímat do společenství církve následovníci Pavla ze Samosaty, který byl v Antiochii roku 268 exkomunikován.4 I zde lze tušit tlak císaře, který chtěl, by křesťané byli jednotní v tom, co pro něj bylo tolik důležité, tedy v oficiálním vyznání víry a kultu. Pavlova nauka byla natolik odlišná od víry církve, že byl předepsán nový křest pro ty, kdo chtěli vstoupit do katolické církve. Klerikům mezi heretiky bylo přislíbeno přijetí mezi katolické duchovní, což snad mohlo podpořit konverzi celých heretických farností. Koncil dodává, že totéž pravidlo „se má uplatnit i na jáhenky a obecně na všechny, kdo vykonávali nějakou službu v církvi“ (kán. 19). Zároveň je také upřesněno, že jáhenky, „jelikož nepřijaly žádné vzkládání rukou, mají být zcela jistě považovány za laiky“ (kán. 19). Nicejský koncil tak dokládá jejich existenci (která se nachází již v Novém zákoně5), ale nikoliv svátostný charakter jejich služby.
Postoj při modlitbě
Dvacátý kánon nakonec stanoví, že se má sjednotit postoj při modlitbě. Tedy, bylo stanoveno, že o nedělích a v době velikonoční, „se modlitby k Bohu mají konat ve stoje“ (kán. 20). Klečení, stejně jako prostrace, patřily k obdobím katechumenátu a zákaz modlitby v kleče není doplněn o žádné teologické zdůvodnění.6 I zde je tedy vysvětlení hledat v zájmech císaře Konstantina, který jakožto Pontifex Maximus potřeboval skutečnou uniformitu křesťanského kultu.
P. Petr Soukal
[1] Henryk Pietras, Concilio di Nicea (325) nel suo contesto, Gregorian & Biblical Press, Řím 2021. Připravujeme český překlad této publikace.
[2] Eusebius z Cesareje, Vita Constantini II, 62.
[3] Na synodě v Arles roku 314 bylo zakázáno svěcení biskupů jediným biskupem a počet světitelů byl stanoven na sedm nebo alespoň na tři (kán. 20).
[4] Eusebius z Cesareje, Historia Ecclesiastica VII, 29-30.
[5] Řím 16, 1. Srov. také: 1 Tim 3, 11, kde se mluví o „ženách“ ve „službě“.
[6] To nacházíme například u Basila: „Modlíme se ve stoje v první den po sobotě (to je v neděli, v den, který připomíná vzkříšení Páně), ale ne všichni známe důvod. Nejde jen o to, že jako ti, kdo byli vzkříšeni s Kristem a hledají, co je nahoře (srov. Kol 3, 1), si tím, že se v den zasvěcený vzkříšení modlíme ve stoje, připomínáme milost, která nám byla darována; nýbrž proto, že tento den se zdá být jakýmsi obrazem budoucí věčnosti.“ Basil Veliký, O Duchu svatém, XXVII., 66.