Jáhen a Velký pátek

Jakou roli má jáhen při velkopátečních obřadech? Může jim předsedat, pokud není kněz k dispozici? Článek nabízí odpověď na tuto otázku.

Rozhodnutí Mons. Pavla Konzbula

Brněnský biskup Pavel Konzbul vydal 6. 2. 2026 rozhodnutí, v němž pro svou diecézi stanovil některá pravidla pro velikonoční bohoslužby. Mimo jiné uvádí:

"Pokud není k dispozici kněz, obřady Velikonočního tridua se ve farnosti nekonají. Žádnému z těchto obřadů nesmí předsedat jáhen ani pověřený laik. Ve farnostech, kde se neslaví triduum a je zcela nemožné se zúčastnit liturgie v jiném kostele, mohou jáhni nebo pověření laici uspořádat některé formy lidových pobožností na připomínku těchto dnů (adorace v Getsemanské zahradě, pobožnost křížové cesty, modlitba u Božího hrobu), avšak bez udělování svatého přijímání." (čl. 1, č. 4-5)

"Liturgii Velkého pátku předsedá pouze biskup nebo kněz. Přestože tato liturgie má podobu bohoslužby slova se svatým přijímáním, liturgické normy uvedené v Římském misálu nedovolují, aby jí předsedal jáhen. Jáhen při ní vykonává liturgickou službu podobně jako při mši svaté, tzn., že čte čtení z Písma, může mít homilii, modlí se přímluvy apod." (čl. 3, č. 1)

Komentář P. Pavla Kopečka

Požádali jsme o komentář P. Pavla Kopečka, odborníka na liturgii, poradce Liturgické komise České biskupské konference, kněze Diecéze brněnské.

Stručná odpověď na otázku, zda jáhen může vést velkopáteční obřady je „ne“. Znamená to, že pokud kněz není k dispozici, tak se tato liturgie neslaví.

Na tento dotaz však nelze odpovědět jednou strohou větou, zvláště v situaci, kdy existuje rozšířená praxe, kdy obřady Velkého pátku vede jáhen s poukazem, že se jedná o určitý druh bohoslužby slova. Domnívám se, že na tuto otázku se nelze dívat z pohledu jáhna a jeho kompetencí, ale z pohledu místní komunity a jejího liturgického a duchovního života. Tato otázka je primárně eklesiologická.

Eklesiologická otázka

Liturgie Velkého pátku i slavení celého Velikonočního tridua se má dít za účasti celé farní obce, přičemž nemá být zastíněna vlastní povaha a charakter jednotlivých obřadů. Jednotlivé liturgie Velikonočního tridua jsou silně teologicky propojeny ve svém rituálním průběhu a také v osobě předsedajícího, což má hluboký symbolický význam. Oběžník Dikasteria pro bohoslužbu, který pojednává o přípravě a liturgii velikonočních svátků z 16. ledna 1988, Paschalis Sollemnitatis a normy nového latinského misálu jasně uvádějí, že mše Poslední večeře Páně a liturgie Velkého pátku jsou tak úzce spjaty, že by se měly slavit ve stejném kostele. Ačkoli je nemusí nutně slavit tentýž kněz, jejich důvěrné spojení a samotná podstata vyžadují přítomnost kněze.

Dokumenty církve

Praxe, kdy Velkopátečním obřadům předsedá jáhen, je dána snahou, slavit tuto liturgii i v těch komunitách, kde se neslavila liturgie Zeleného čtvrtku. Ohledně slavení liturgie Velkého pátku v situaci, kdy kněz spravuje několik farností, uvádí Paschalis Sollemnitatis v čl. 43: „Tam, kde je několik farností svěřeno jedinému knězi, je vhodné, aby se věřící po všechny dna Velikonočního tridua shromažďovali v jednom kostele a účastnili se oslav. Pro dobro věřících, kdy je knězi svěřena péče o dvě nebo více farností, kterých se věřící účastní ve velkém počtu a oslavy lze konat s náležitou péčí a důstojností, může v těchto farnostech ten samý kněz opakovat liturgie jednotlivých dnů Velikonočního tridua při respektování všech stanovených norem.“ Ohledně spojení Zeleného čtvrtku a Velkého pátku se v témže dokumentu v čl. 46 uvádí: „Mše Večeře Páně se slaví večer, v době nejvhodnější pro plnou účast celého místního společenství. Mohou ji koncelebrovat všichni kněží, i když již v tento den koncelebrovali mši svěcení olejů, nebo pokud jsou povinni sloužit jinou mši pro dobro věřících.“ Dokument zdůrazňuje, že před slavením liturgie Zeleného čtvrtku je svatostánek prázdný, eucharistie ze mše In Coena Domini je propojena s liturgii Velkého pátku: v těchto liturgiích jediná Kristova oběť nachází dvojí symbolické vyjádření: jednak v eucharistické hostině Zeleného čtvrtku a oběti kříže Velkého pátku.

Jednota velikonočních bohoslužeb

Na Zelený čtvrtek, po modlitbě po přijímání, se vytvoří procesí a odnáší se eucharistie na vhodné místo, tento rituál vychází z historického symbolismu, kdy církev doprovází Krista z Večeřadla do Getsemanské zahrady a modlí se s ním v jeho agónii. Dokument Paschalis Sollemnitatis v čl. 54 sice zmiňuje možnost, že se liturgie Velkého pátku nemusí slavit v místě, kde se slavila liturgie Zeleného čtvrtku, ale jak sám dokument, tak i Římský misál tuto praxi nepředpokládají. Rubriky Římského misálu a Paschalis Sollemnitatis v článcích popisujících průběh Velkopáteční liturgie mluví výhradně o knězi, jako předsedajícím. Všechny obřady Velikonočního tridua jsou chápány jako liturgie cum diacono, ne jako liturgie vedené jáhnem. Pokud přítomnost kněze v některých farních komunitách v tyto dna není možná, mohou věřící nebo jáhni vést pobožnosti na památku těchto dnů: křížové cesty, adorace, chvály, rozjímání, zpěvy. Při těchto pobožnostech se nesmí rozdávat přijímání a přenášet eucharistie.

Shrnutí

P. Pavel Kopeček shrnuje důvody pro nevhodnost jáhna jako hlavního celebranta velkopátečních obřadů následovně:

Historický symbolismus Velikonočního tridua je prezentací dějin spásy v celku, ne ve fragmentech. Velkopáteční téma kříže vnímáme v kontextu rituální prezentace mše na Zelený čtvrtek a vzkříšení v Neděli Zmrtvýchvstání. Jedno místo slavení a jedna osoba předsedajícího přispívají k tomuto vnímání a prožívání.
Církevní normativa stanoví, že všem obřadům předsedá kněz a jáhen má v nich přesně stanovené funkce, na Velký pátek čte přímluvy.
Kristologický rozměr Paschálního mysteria v těchto liturgiích vede k vnímání kněžství jako služby. Diakonický charakter svého kněžství předsedající prezentuje na Zelený čtvrtek slavením eucharistie pro věřící a umýváním nohou; na Velký pátek prostrací - ponížením, přímluvami a odhalením kříže; o Velikonoční vigilii vnášením světla, Božím slovem, křestní liturgií, slavením eucharistie a jejím rozdílením.
Eklesiologický význam, kdy jednotlivé obřady Tridua slaví jedna komunita na jednom místě, prožívá je v jejich vzájemné provázanosti a jednotě. Tím, že jednotlivé obřady na sebe navazují, tvoří jeden celek, umožňují celému společenství proniknout do podstaty Velikonočních svátků.
V komunitách, kde není možné slavit obřady Velikonočního tridua, se nabízí možnost slavení v blízkých farnostech, případně vlastní pobožnosti a projevy lidové zbožnosti v jednotlivé dny. Tato forma se jeví vhodnější, než slavení jen obřadů Velkého pátku vedené jáhnem bez další návaznosti na liturgii celého Velikonočního tridua.

Zdroje:

1 Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, Paschalis sollemnitatis, in: Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, str. 81-107.
2 Česká biskupská konference, Český misál, Praha 2015, str. 147-160.

Fotografie: Člověk a víra