Erik Varden: Liturgie zostřuje naše vědomí
Při příležitosti vydání své nové knihy Rány, které uzdravují (Heridas que sanan) poskytl Mons. Erik Varden, rozhovor pro španělský časopis Ecclesia. Část rozhovoru přinášíme ve vlastním překladu.
Jaký má smysl mluvit o ranách ve světě, který rány skrývá?
Často má smysl mluvit právě o tom, co se skrývá. Zdá se mi, že v naší společnosti existují dvě tendence. Na jedné straně máme sklon své rány skrývat a tvářit se, že neexistují. Chceme působit nezranitelně. A tak se na Facebooku, Instagramu a podobných sítích ukazujeme v co nejlepším světle: vystavujeme obraz úspěchu, zdraví, štěstí a spousty přátel. Druhá tendence naopak zranění idealizuje. V novinách často najdete lidi, kteří byli obětí nehody nebo nějakého neštěstí a kteří o tom veřejně svědčí: „Tohle se mi stalo a toto jsou mé rány. Obrátily mi život vzhůru nohama a já žádám, aby byly uznány a respektovány a aby jim lidé věnovali pozornost.“ Někdy na tom může být něco zdravého, protože je dobré rány pojmenovat a uznat. Hrozí však nebezpečí, že se v nich člověk nakonec uzavře. A to by nás zredukovalo na něco příliš omezeného.
Myslím, že je opravdu zajímavé mluvit o tom, co vlastně znamená rána. Křesťanský pohled je realistický: uznává, že jsme zranění lidé, ale zároveň říká, že jsme víc než naše rány a že se mohou stát příležitostí.
Jaké jsou podle vás rány dnešního světa?
Zobecňovat je vždycky riskantní, ale zkusme mluvit o Západě nebo o Evropě. Jednou z ran je nedůvěra. Další je zklamání, které z nedůvěry vyrůstá a často vede k samotě a izolaci. Neseme v sobě také ránu úzkosti, a ta se ještě prohlubuje, když si uvědomujeme politickou, ekonomickou i ekologickou nestabilitu.
Zvykli jsme si už vídat Ježíše na kříži? Už se nás to nedotýká?
Je to dobré zpytování svědomí: ptát se sám sebe, zda je mé srdce otevřené jeho poselství. Dovolte mi přiblížit to z jednoho konkrétního úhlu. Můj první rok v klášteře byl důležitý. Život je tam tichý, bez velkého kontaktu s médii, ale po modlitbě nešpor jsme měli možnost poslouchat zprávy v rádiu, na BBC. Chodila tam malá skupina mnichů; já mezi nimi nebýval. Jedním z nich byl jeden z nejstarších bratří v klášteře, Gabriel. Jednou jsem ho potkal na chodbě, ale nebyl ve své obvyklé dobré náladě. Zeptal jsem se, co se stalo, a on mi řekl, že při zemětřesení zahynulo mnoho lidí. Zapůsobilo na mě, že existuje člověk natolik vnímavý a zranitelný, aby takovou zprávu vyslechl a přijal ji do srdce. Jeho srdce bylo touto událostí probodeno. Uvědomil jsem si, jak tvrdé je mé vlastní srdce a jak jsem ho obalil jakousi ochrannou vrstvou. Nechci tím říct, že bychom měli takto prožívat všechna neštěstí našeho světa – to by nás zničilo. Musíme se však ujistit, že nás to neukolébá a neotupí naši křesťanskou citlivost.
Myslím, že postní doba je dobrým časem položit si následující otázku: uvědomuji si, na co se vlastně dívám, když upírám oči na kříž? Uvědomuji si, co znamená, že Bůh, který je všemohoucí, se vydal do naprosté křehkosti a nechal se pro mě zranit? A uvědomuji si, že tato přítomnost, kterou vyznávám jako vtělenou lásku, se pro mé dobro nechala mučit až k smrti? Právě zde nám podle mého mohou pomoci umění, literatura a hudba, protože nás vedou k hlubšímu prožitku a k otevřenosti a umožňují nám vidět to, co dobře známe, novým pohledem. A to je přesně to, co ve mně způsobil i verš, o němž v knize mluvím.
Postní doba se zdá být vhodným časem k rozjímání o Kristových ranách i o těch našich. Jak to dělat?
Tím, že se ponoříme hlouběji do liturgie církve. Liturgie je totiž mimořádný pedagogický prostředek a církev je velká učitelka. Liturgie svými znameními, texty, úkony, přítomnostmi i nepřítomnostmi zaměřuje naši pozornost a zostřuje naše vědomí. Necháme-li liturgii, aby k nám promlouvala, a budeme-li se jí skutečně účastnit, přitáhne nás k tajemství. Jestliže ji necháme mluvit a neproměníme ji v něco banálního a nudného, odhalí se nám tajemství postní doby a budeme připraveni na Velikonoce.
Je liturgie klíčem k evangelizaci?
Myslím, že je jedním z rozhodujících klíčů. Není jediný, ale je nejvýznamnější. Tak tomu ostatně bylo vždy.
V poslední době se také zde ve Španělsku mluví o duchovním probuzení. Existuje skutečně?
Je tu spíše nové probuzení zájmu. Zda to povede i k obnově víry, teprve uvidíme. Do značné míry bude záležet na tom, jak tento zájem jako církev přijmeme, jak ho nasměrujeme a jak ho budeme formovat. Evangelia v této souvislosti ukazují, že kolem Ježíše se shromažďovaly velké zástupy, přitahované jeho kázáním i jeho poselstvím štěstí a svobody. Čím víc však odhaloval cenu učednictví a to, co znamená podílet se na tomto trvalém poslání vykoupení a osvobození, tím více lidí říkalo, že to není pro ně. Velkou tragédií evangelia je, když vidíme, jak se onen velký zástup na Kalvárii zmenší na dvě osoby: Matku Boží a milovaného učedníka.
Když se nyní podíváme do Vatikánu: jaký je váš dojem z papeže Lva XIV.?
Mám dojem, že je to člověk velké integrity a moudrého, trpělivého vedení. Od samého začátku vsadil na jednotu a ukázal na Krista – na to podstatné. A to je obdivuhodné. Zároveň z něj vyzařuje zvláštní druh stability a pokoje. Lidé říkají, že má schopnost vstoupit do nějakého prostoru a vnést do něj pokoj. A to je velký dar.
Jaká by podle vás měla být dnes hlavní priorita církve?
I s rizikem, že vás zklamu, řeknu: věrohodné hlásání Kristova evangelia. Hlásat světu, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, že smrt byla přemožena, že odpuštění je možné a že člověk je povolán ke svatosti.
Originál - celý text rozhovoru je dostupný na stránkách Revista Ecclesia. Překlad R. T.