Dušičky v neděli - Jde to dohromady?

Pokud Dušičky připadnou na neděli, použije se mešní formulář z 2. listopadu za zemřelé, ve fialové barvě, ale Denní modlitba církve je nedělní, v barvě zelené. Pouze v případě ranních chval a nešpor s lidem je možné vzít tyto části breviáře za zemřelé. Náš článek se věnuje této zvláštnosti.

Otázka 

Ještě v roce 1969 se počítalo s tím, že pokud Dušičky připadnou na neděli, dostane přednost neděle. Tabulka pořadí liturgických dnů z roku 1969 zněla takto: „Commemoratio omnium fidelium defunctorum, quae tamen locum cedit dominicae occurrenti. – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, která ustupuje, připadne-li na neděli.“ Stejná tabulka zařazená do Římského misálu o rok později, v roce 1970, již s předností neděle nepočítá: „Commemoratio omnium fidelium defunctorum. – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé.“

Co se přihodilo mezi lety 1969 a 1970? Proč je možné v neděli slavit mši z dušiček, ale nikoli oficium za zemřelé? Tuto otázku jsme zaslali profesoru José Antoniu Goñi Beásoainovi de Paulorena, který vydal odbornou monografii o reformě liturgického roku.

Odpověď 

Zde je odpověď profesora Goñi Beásoaina de Paulorena: 

"V roce 1969 byly publikovány Všeobecné pokyny k Římskému misálu a Všeobecná ustanovení o liturgickém roce a o kalendáři. V měsících, které následovaly, došlo ke Svatému stolci různé připomínky a žádosti o úpravu. Jedna z nich se týkala Vzpomínky na všechny věrné zemřelé: vzhledem k silnému zakořenění v lidové tradici bylo z pastoračního hlediska považováno za vhodné, aby v případě, že 2. listopad připadne na neděli, mohla být sloužena mše na připomínku zemřelých. Z tohoto důvodu byla ve vydání Všeobecných ustanovení o liturgickém roce z roku 1970 vypuštěna klauzule „quae tamen locum cedit dominicae occurrenti” a do misálu byla vložena rubrika, která umožňuje mši za zemřelé i v neděli.

Pro liturgii hodin bylo přijato odlišné kritérium. Tehdy se mělo za to, že na rozdíl od mše za zemřelé nemá liturgie hodin stejně silné zakořenění v lidové zbožnosti. V důsledku tohoto pojetí, když 2. listopad připadne na neděli, slaví se liturgie hodin z neděle; nicméně rubriky stanoví, že pokud se ranní chvály a nešpory slaví s lidem, mohou být slaveny jako liturgie hodin za zemřelé. Pravdou je, že z dnešního pohledu by bylo logičtější, aby 2. listopadu byla celá liturgie hodin za zemřelé, bez ohledu na účast lidu."

 

Dobové svědectví

Arcibiskup Annibale Bugnini, sekretář Rady, která uváděla v život zásady stanovené koncilem, ve své obšírné monografii o liturgické reformě vysvětluje i tento detail:

"Z různých stran přišly žádosti, aby bylo možné slavit památku zemřelých i v případě, že 2. listopad připadne na neděli. Zpravodaj [pracovní skupiny] poznamenal, že vzhledem k tomu, že existuje mnoho formulářů mší za zemřelé s velikonočním charakterem, nevidí v tom žádný problém. Liturgické roucho by mohlo být bílé. Z pastoračních důvodů a kvůli velikonočnímu pojetí křesťanské smrti bylo Consilium pro. Zůstala však jedna anomálie. V daném případě bylo stanoveno, že mše je za zemřelé a oficium je nedělní, s výjimkou některých částí slavených s lidem, jako jsou chvály nebo nešpory." (str. 315). 

Jak to bylo předtím?

Ve staré římské liturgii nebylo v neděli dovoleno modlit se za zemřelé. Část Římského kánonu „Pamatuj také, Bože, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry…“, tzv. memento za zemřelé se v neděli nepoužívalo, říkalo pouze ve všední dny. Rubrika z Capitulare ecclesiastici officii z 8. století stanovuje explicitně:

„Die autem dominica non celebrantur agendas mortuorum nec nomina eorum ad missas recitantur, sed tantum vivorum nomina regum vel principum seu et sacerdotum, vel pro omni populo christiano oblationis vel vota redduntur. Defunctorum autem qui merentur die dominica, Christus filius Dei ipse dat requiem, qui semetipsum pro ipsis vel pro universo genus homano hostiam obtulit.

V den Páně se nekonají žádné mše za zemřelé ani se při mších nečtou jejich jména, ale pouze jména živých – králů, knížat i kněží – a také se přinášejí oběti či říkají modlitby za všechen křesťanský lid. Zemřelým pak, kteří jsou toho hodni, dává v den Páně odpočinek sám Kristus, Syn Boží, jenž sám sebe obětoval za ně i za celý lidský rod.“ (OR XV, n. 129-130).

Nedělní mše byla chápána jako komunitní bohoslužbou par excellence, zatímco mše a modlitby za zemřelé – většinou soukromé povahy – měly své místo ve všední den.

Středověcí teologové k této zvyklosti přidali zvláštní vysvětlení: Trpění očistcových muk je pro zesnulé „prací“, od níž si v neděli mohou odpočinout. Proto se za ně církev nemodlí v neděli, ale jen od pondělí do soboty. Z tohoto pojetí se rozvinul zvyk mít první volný den po neděli mši za zesnulé. Zde je svědectví Jana Beletha z 12. století: 

„Feria prima refrigerium habent ii qui sunt in purgatorio, statimque altero die post ad poenas solitas et ad laborem redeunt, ita ut eo die, quo eorum laboribus aliquo modo subveniatur, missa pro illis cantetur.

V neděli mají ti, kteří jsou v očistci, odpočinutí, a hned následující den se vracejí ke svým obvyklým mukám a námahám. Takže právě v ten den se za ně má sloužit mše, aby se jim v jejich trápeních nějak ulehčilo.“ (PL 202,57).

Zde je tedy původ zvyku neslavit bohoslužby za zemřelé 2. listopadu, pokud připadne na neděli, ale přesunout je na pondělí 3. listopadu. V Římském misále, který r. 1570 vydal svatý papež Pius V. se u 2. listopadu nacházela tato rubrika:

"Secunda die fit Commemoratio omnium fidelium defunctorum & dicitur Missa Requiem aternam dona. que loco suo circa finem Missalis habetur fol. 41. Si autem secunda dies fuerit dominica, dicta commemoratio defunctorum fit feria tertia.

2. listopadu ať se koná Vzpomínka na všechny věrné zemřelé & a říká se mše [která začíná] Odpočinutí věčné dej… jejíž text je na konci misálu na str. 41. Pokud by ovšem 2. listopadu byla neděle, řečená Vzpomínka na zemřelé se koná v pondělí.“