Liturgická reforma za totality
V současné Liturgické komisi České biskupské konference je Mons. Emil Soukup jediným pamětníkem přípravy obnovených liturgických textů z doby totality. Jeho vzpomínky přinášíme v našem článku.
Po Druhém vatikánském koncilu se i v Československu vytvořila komise. Bylo to v době uvolnění 60. let, takže nikoho nenapadlo, proč by se mělo žádat o státní souhlas pro její činnost, a tak na začátku normalizace byla komise zakázána. Tehdy do kauzy vstoupil českobudějovický ordinář P. Miloslav Trdla. Úředníky na ministerstvu přesvědčil, že potřebujeme liturgické texty a že činnost této komise je nezbytná. Díky tomu jsem se dostal do komise nejprve jako náhradník a potom jako člen za českobudějickou diecézi. Přede mnou zde působil P. Heřman Fritsch. P. Šlechta, který byl kancléřem a současně členem liturgické komise, chtěl někoho nového a proto mě oslovil. Když P. Šlechta nečekaně ve věku 54 let zemřel, stal jsem se z náhradníka plnohodnotným členem, a od roku 1977 jsem se dostal jsem se i k překládání liturgických textů.
Od roku 1973 byli členové komise:
Předseda kardinál František Tomášek
sekretář: P. Jan Matějka
Pražská diecéze: kanovník Miloslav Vlček a P. Miloslav Máša
Hradecká diecéze: P. František Pecina a P. František Dušek a později P. Josef Socha
Litoměřická diecéze P. Josef Helikar a P. Milan Bezděk
Českobudějovická diecéze: P. Josef Šlechta a P. Emil Soukup
Olomoucká diecéze P. Krist
Brněnská diecéze P. František Hoffmann
Těšínská apoštolská administratura: Ordinář Veselý.
Kromě toho existovala překladatelská komise, v níž působili:
Pražská diecéze: Jan Matějka a P. Miloslav Máša
Hradecká diecéze: P. František Pecina a po jeho smrti v roce 1985 P. František Dušek (později P. Josef Socha).
Litoměřická diecéze: P. Josef Helikar
Českobudějovická diecéze: P. Josef Šlechta a po jeho smrti v roce 1977 P. Emil Soukup
Brněnská diecéze: P. František Hoffmann
Olomoucká diecéze: P. Bohuslav Pokluda.
Překladatelská komise se scházela v Českých Budějovicích, po smrti P. Šlechty v Hradci Králové, později v Brně nebo na Vranově, někdy i v litoměřickém semináři.
Náš pracovní rozvrh vypadal následovně: V 6 hodin jsme vstávali a koncelebrovali v kapli mši svatou. Po 7. hodině byla snídaně a od 8 do 12 hodin se pracovalo. Potom byl oběd, po obědě odpočinek. Od 14 hodin jsme opět začali pracovat až do 18 hodin, potom byla večeře a krátký odpočinek a potom od 20 do 24 hodin jsme pokračovali. Sešli jsme se v neděli večer a končilo se v pátek ráno. Čtvrteční práce nekončila o půlnoci, ale až ve dvě hodiny ráno v pátek. já se potom rozloučil a běžel z Petrova na nádraží, abych chytil noční vlak vyjíždějící z Bohumína, který v Brně stavěl ve 2:30. Ten do Českých Budějovic přijel kolem sedmé hodiny ranní, přestoupil jsem na autobus do Krumlova, kde jsem mohl od 8 hodin ráno začít pracovat.
Práce překladatelské komise na jedné mešní oraci trvala zpravidla dvě hodiny. Pokud šlo vše dobře, udělali jsme za den cca 6 orací. Někdy se práce zardhla museli jsme nad překladem modliteb strávili mnohem více času. Já jsem tehdy začal pracovat na 4. neděli velikonoční. Dávala se přednost nedělním textům, protože P. Josef Beneš naléhal na sekretáře P. Jana Matějku, aby se co nejdříve mohl vydat misálek pro neděle a slavnosti a svátky. Byl to onen červený misálek, který vyvolal dosti rozruchu, protože prof. Beneš jeho první vydání připravil pod svým jménem. V případě formulářů všedních dní jsme překládali nejprve vstupní modlitby, protože ty byly zapotřebí do breviáře. Dodnes si pamatuji, kde jsme pracovali na těchto textech a proč jsme volili daný překlad. Šlo o to, aby byl věrný a zároveň aby šel takzvaně dobře do pusy, to znamená, aby se i kněžím, kteří nemají vždy správnou výslovnost, správně rozumělo.
Velký problém pro nás představovaly falešné věty relativní. Typický problém, který se řešil dlouho, byla výzva „Hle, Beránek Boží". Z počátku se formule přeložila doslova, ale zjistilo se, že v češtině vznikla falešná věta relativní, tedy vztažná. A bylo nutné hledat jiné řešení. Zdálo se, že stačí vložit ukazovací zájmeno ten. „Hle, Beránek Boží, ten, který…" Ale ozval se profesor Ladislav Pokorný, že při nesprávné výslovnosti vznikne nonsens: "… který snímá hříchy světa." Proto zní konečná verze: „Hle, Beránek Boží ten, který na sebe vzal hříchy světa“. Je to srozumitelná verze, odpovídá originálu a nikdo v tom nemůže hledat něco jiného. Toto je malá ukázka, toho, jak jsme tehdy pracovali. P. Máša si jednou povzdychl: „Kdybychom nevěděli nic o falešné větě vztažné, žilo by se nám lépe“.
Po návratu do Prahy předal P. Matějka texty sestře, která je přepisovala na psacím stroji. Byl to jediný přístroj, který jsme měli k dispozici.
Po sametové revoluci jsem automaticky přešel do nově utvářené Liturgické komise již při ČBK. Prvním předsedou se stal biskup Josef Hrdlička. Když se vytvářela plzeňská diecéze, pan kardinál Vlk mi prozradil, že chtěli, abych přešel do ní, abych tak pokračoval v práci v Liturgické komise právě za tuto diecézi. Mým nástupcem za českobudějovickou diecézi se P. Václav Pícha, který byl u mě kaplanem. Když jsem odcházel do penze z duchovní správy, biskup Tomáš Holub mi napsal do dekretu, že budu dál pokračovat v práci v Liturgickou komisi. Nyní jsem už jediný, který zažil začátky nově obnovené komisi a ještě v ní pracuji. Díky za to.
Emil Soukup
Ilustrační fotografie ze zasedání současné Liturgické komise ČBK. Fotografie v záhlaví článku: Aukro.cz