7. neděle velikonoční

 

Bože, náš nebeský Otče, 
vyznáváme, že tvůj Syn, 
Spasitel světa, je s tebou ve tvé slávě; 
dej, ať také poznáváme, že nás neopouští, 
ale podle svého slibu zůstává stále s námi. 
Neboť on s tebou...
 
 
Supplicatiónibus nostris, Dómine, 
adésto propítius, 
ut, sicut humáni géneris Salvatórem tecum in tua crédimus maiestáte, 
ita eum usque ad consummatiónem sæculi manére nobíscum, 
sicut ipse promísit, sentiámus. 
Qui tecum....
 

Tuto starobylou oraci máme poprvé doloženou v tzv. Veronském sakramentáři, nejstarší sbírce římských mešních textů sahající do 5. – 6. století, jako jednu z možných modliteb pro slavnost Nanebevstoupení Páně. Byla součástí římské liturgie nepřetržitě po celou historii. Slovní spojení z latinského originálu humani generis Salvator známe od církevních spisovatelů již ze 4. a 5. století, např. od Maria Victorina, Gaudentia z Brescie či od Chromatia z Akvileje. 

Modlitbou navazujeme na čtvrteční slavnost Nanebevstoupení Páně: nejprve vyznáváme, že Spasitel světa (latinsky: Spasitel lidského rodu) je u Boha v jeho slávě. Vyznání je inspirováno Listem Židům, v němž se píše, že Syn „zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti“ (sedet ad dexteram majestatis in excelsis; Žid 1,3). Latinský originál modlitby říká, že v tuto skutečnost věříme (credimus) – a ona je opravdu součástí naší křesťanské víry, každou neděli společně říkáme, že náš Pán „sedí po pravici Otce“. Prosba, která zrcadlově odpovídá našemu vyznání, je žádost, abychom poznávali, že tentýž Pán je nejen v Otcově slávě, ale že je také s námi. Latinský originál je doslovnou citací Ježíšova zaslíbení „já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (ego vobiscum sum omnibus diebus usque ad consummationem saeculi; Mt 28,20). 

Z formulace modlitby se zdá, že ačkoli nemáme problém věřit, že Ježíš vstoupil na nebesa, naše víra v jeho přítomnost mezi námi tolik samozřejmá není. Že zatímco uznáváme, že Pán je daleko na nebesích, jsme v pokušení přehlédnout, že je nám blízko v každodenní práci, úkolech, vztazích, zábavě, že nás provází a chce s námi setkávat. 

Mše svatá, kterou modlitba otevírá, v sobě spojuje obě dvě zdánlivě paradoxní skutečnosti: Když slavíme liturgii, připojujeme se k Ježíšovi, který se za nás v Boží slávě přimlouvá (Žid 7,25) a sláva Božího trůnu nás zahaluje (viz chvalozpěv Svatý, svatý). A zároveň, Pán je nám tak blízko, jak nikdo z lidí: dotýká se nás svým slovem a svým eucharistickým tělem, stává se součástí nás samotných a nás přičleňuje ke svému tělu. Ze mše svaté můžeme tedy odcházet povzbuzeni dvojím způsobem: že On je mezi námi a že my vidíme jeho slávu (Jan 1,14). 

 

Pozn.: Na obrázku v záhlaví je text kolekty z tzv. Gellonského sakramentáře (8. stol.; BNF latinský manuskript č. 12048).

 



RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.