30. neděle v mezidobí

 

Všemohoucí, věčný Bože, 
rozmnož naši víru, naději a lásku, 
ať s radostí plníme, co přikazuješ, 
aby se na nás splnilo, co slibuješ. 
Prosíme o to…
 
Omnípotens sempitérne Deus, 
da nobis fídei, spei et caritátis augméntum, 
et, ut mereámur ássequi quod promíttis, 
fac nos amáre quod præcipis. 
Per Dóminum...
 
Vstupní modlitba 30. neděle v mezidobí opět svědčí o tisícileté kontinuitě římské liturgie. Poprvé se s ní setkáváme v nejstarší sbírce římských mešních formulářů (tzv. Veronském sakramentáři), jejím autorem by mohl být pravděpodobně papež Vigilius (+ 555). Byla převzata do franských sakramentářů a dvorním liturgistou Karla Velikého, sv. Benediktem z Anianu, zařazena do dvorského sakramentáře, který byl pak šířen po celém impériu. Díky tomu se dostala také do prvního tištěného římského misálu (vyd. 1474) i do všech jeho pozdějších vydání. 
 
Pokud je autorem modlitby skutečně papež papež Vigilius, pak byla pravděpodobně určena pro vigilii ze soboty na neděli 20. prosince 537, kdy končilo období postu. Bylo to období bojů o Řím mezi Góty a vojskem byzantského císaře Justiniána. Prosba o naplnění Božích zaslíbení tedy pro tehdejší věřící mohla mít také význam dosažení vytouženého míru a pokoje. 
 
V modlitbě neprosíme o víru, naději a lásku, ale o to, aby Bůh v nás tyto ctnosti rozmnožil. Vždyť víra, naděje a láska nám byly základním způsobem dány již při našem křtu, již je v sobě neseme. A protože jsou Božím darem, je to Bůh, kdo v nás způsobuje také jejich růst. 
 
Jádrem modlitby je prosba, abychom s radostí plnili, co Bůh přikazuje (v latině: aby Bůh učinil, že budeme milovat to, co přikazuje). Ačkoli milovat něčí příkazy a plnit je s radostí působí na první pohled zvláštně, možná až nepřirozeně, v Písmu nacházíme mnoho takových vyznání lásky: „tvá přikázání jsou radostí mého srdce […] proto miluji tvé předpisy […] kdyby tvůj zákon nebyl mým potěšením, dávno bych zahynul ve své bídě. Navěky nezapomenu na tvá nařízení, vždyť skrze ně jsi mi dal život.“ (Ž 119). Boží přikázání nejsou totiž jen suchými rozkazy, ale jsou darem života, skrze ně se nám dává dokonce Bůh sám. Proto modlitba končí zmínkou o Božím zaslíbení. Božím zaslíbením totiž nic menšího, než život věčný (1 Jan 2, 25). Když tedy milujeme Boží přikázání a s radostí je plníme, projevujeme lásku k samotnému Pánu a žijeme životem v plnosti, který se již nyní otevírá do života věčného. 



RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.