27. neděle v mezidobí

 

Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče,
ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, 
než si zasluhují a žádají; 
smiluj se nad námi, 
zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, 
a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit. 
Skrze tvého Syna…
 
Omnípotens sempitérne Deus, 
qui abundántia pietátis tuæ et mérita súpplicum excédis et vota, 
effúnde super nos misericórdiam tuam, 
ut dimíttas quæ consciéntia métuit, 
et adícias quod orátio non præsúmit.
Per Dominum…
 
 
Modlitbu 27. neděle v mezidobí nacházíme ve středověkých fransko-římských liturgických knihách (v Missale Francorum, v Gelasianu, v Paduánském Gregoriánu, aj.) a součástí římské liturgie byla bez přerušení až po dnes. Logika modlitby je jednoduchá – vyznáváme, že Bůh svou štědrostí překonává naše výkony, zásluhy i schopnosti prosit; a žádáme, abychom to směli zakoušet. 
 
Abychom tuto krásnou oraci docenili, bude užitečné podívat se do Galie (dnešní jižní Francie) přelomu antiky a středověku. V jednom kázání z 5. století – jehož autora nazýváme Eusebiem Galským, ale ve skutečnosti jej neznáme – věnovanovaném lotru po Ježíšově pravici, se mluví o štědré Boží dobrotě, která na modlitby odpovídá milostí přidanou k zásluhám (“Dives et larga Dei bonitas, quae, sicut scedit vota, ita gratiam adiungit ad merita”.) Slovník homilie je natolik podobný naší modlitbě, že je docela dobře možné, že vycházejí ze stejného základu. Na lotra po pravici odkazuje jen o několik desetiletí později také galský biskup César z Arles, když shrnuje závěry Koncilu v Oranž. Tento konci učí, že Boží milost si nemůžeme nijak zasloužit (“nullis meritis gratiam praeveniri”) a dokonce ani “vymodlit”, protože v tom je právě povaha milosti – je dána naprosto zdarma, bez našich zásluh, bez naší práce, tedy i bez “modlitební práce” (“si quis invocatione humana gratiam Dei dicit posse conferri, non autem ipsam gratiam facere, ut invocetur a nobis, contradicit [scripturae]”). Všimněme si, jak orace velmi dobře vystihuje situaci zachráněného lotra: odpuštění zločinů, které tížily jeho svědomí, si nemohl zasloužit, a na svou prosbu dostal víc, než se vůbec odvažoval žádat. Jestliže se tuto modlitbu modlí nyní církev, je to proto, že existuje paralela mezi tím, co Kristus udělal pro lotra, a tím, co dělá pro každého křesťana... 
 
To je tedy vyznání naší víry, které zaznívá v první části modlitby: Jsme slabí (2 Kor 12,10), naše zásluhy za dobré skutky nikdy nebudou stačit, abychom dosáhli na Boží milost (Řím 11,6), nevíme jak a za co se máme modlit (Řím 8,26) a často se neodvažujeme ani pohlédnout k nebi (Lk 18,13). Ale náš Bůh nás miluje: předchází nás a zahrnuje nás svým požehnáním, světlem a milostí ještě dříve, než ho poprosíme (Iz 65,1), připravil pro nás neuvěřitelné věci (1 Kor 2,9), a jeho odpověď na naši modlitbu vždycky překoná naše představy. 
 
Jádrem prosby ve druhé části orace je odpuštění hříchů: v něm se totiž nejvíce a především projevuje Boží štědrost a milosrdenství. Ale také ve slavení eucharistie, které modlitba uvozuje a při kterém žehnáme kalich Kristovy krve prolité “na odpuštění hříchů”, zakoušíme stejnou logiku: Přinášíme dary, na nichž máme jistou zásluhu, ale které nám především dal On, které jsou plodem země, révy a lidské práce, a které nám Bůh po modlitbě kněze dává zpět proměné takovým způsobem, jaký nikdy nedokážeme plně domyslet.

 

Na obrázku v záhlaví je text modlitby z Gellonského sakramentáře (8. stol.).




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.