Nadřazené téma

Umývání rukou

Umývání rukou není, jak by bylo možné si myslet, praktickou potřebou po přijetí darů a jejich okuřování, ani není pozůstatkem podobné praktické nutnosti z doby, kdy se ještě v rámci mše přijímaly dary pro chudé. Umývaní rukou je starodávné (mj. také židovské) gesto kněze, který se chystá obětovat Bohu. V prvních staletích si proto umývali ruce všichni koncelebrující kněží, přestože dary od věřících přebíral pouze předsedající biskup.

Také dnes má gesto umývání rukou charakter přípravy před přinesením eucharistické oběti, přípravy, která spočívá v lítosti nad hříchy a v touze po očištění, které může dát pouze sám Bůh. Kněz modlitbu říká potichu a v jednotném čísle. Je to jedna z mála modliteb ve mši, kterou se modlí sám za sebe.

 

Co říká církev ve svých dokumentech

Po modlitbě S duší pokornou nebo po okuřování stojí kněz na straně oltáře, přisluhující mu lije vodu na ruce. Kněz si je umývá a potichu recituje: Smyj ze mne, Bože [mou nepravost a očisť mě od hříchu].

Post orationem In spíritu humilitátis vel post incensationem, sacerdos, stans ad latus altaris, manus lavat, secreto dicens: Lava me, Dómine, [ab iniquitate mea, et a peccato meo munda me] ministro aquam fundente.

Tímto obřadem se vyjadřuje touha po vnitřní očistě.

Quo ritu desiderium internæ purificationis exprimitur.

(IGMR 76, 143)