Okuřování

 

 

Vonný dým kadidla byl již ve Starém zákoně symbolem modlitby. Římská liturgie kadidlo ovšem užívala nejprve pouze ve vstupním průvodu a před evangeliem jako znamení úcty ke Kristu přicházejícímu ke svému lidu. Používání kadidla při přípravě darů pochází ze středověké franské říše. 

Kněz nasypává kadidlo u oltáře. Pokud je přítomen jáhen, může mu podržet loďku, podobně jako ve mši, které předsedá biskup. Kněz kadidlo žehná prostým gestem kříže beze slov; dřívější modlitba byla nevhodná, protože se obracela ke kadidlu jako k něčemu živému, a církev ji proto výslovně zrušila. Kadidelnici pak může podat jáhen, neboť se předpokládá, že ví, jak to pro kněze udělat co nejpohodlněji. 

Nejprve se okuřují dary na oltáři třemi pohyby kadidelnice po dvou, nebo znamením kříže kadidelnicí nad dary. Někdejší způsob, kdy se kadidelnicí dělal nad dary kruh, církev již nepoužívá, neboť kadidlo neznamená vyjmutí z profánního použití, ale symbolizuje modlitbu církve, která od oltáře stoupá k nebeskému Otci. Úklona, která jinak patří okuřovaným osobám či objektům, se v tomto případě vynechává.

Pokud je kříž na oltáři, okouří se dále on (třemi pohyby po dvou), pokud stojí vedle oltáře, okuřuje se, až k němu kněz dojde, v tomto případě okuřování předchází a uzavírá úklona kříži. Při okuřování oltáře kněz obchází kolem něj. Kříž a oltář tvoří dohromady jednotu, neboť ta samá oběť, která byla přinesena na kříži, bude nyní přinesena také na oltáři. Při okuřování oltáře kněze vždy doprovázejí asistující jáhni, pokud je mše bez jáhnů, mohou (ale nemusí) jej doprovázet ministranti. 

Dále je okouřen kněz na znamení úcty ke svátostnému kněžství, neboť mši svaté předsedá sám za sebe, ale na místě Krista, hlavy církve. Před okuřováním a po něm je třeba kněze pozdravit úklonou. Po knězi jsou okouřeni také případní koncelebranti, všichni najednou. Před okuřováním a po něm je třeba koncelebrující kněze pozdravit úklonou. 

Konečně jsou okouřeni také přítomní lidé (všichni najednou, třemi pohyby po dvou), neboť ve svém lidu je přítomen vzkříšený Ježíš, a shromáždění lidé jsou ikonou církve, těla Krista, který svému Otci přináší eucharistickou oběť. Do tohoto okuřování jsou zahrnuti také případně jiní přítomní kněží, kteří nekoncelebrují. Před okuřováním a po něm je třeba lid pozdravit úklonou. 

Dary, oltář a kříž okuřuje kněz; kněze a lid okuřuje jáhen nebo ministrant. Jáhna mohou doprovázet ministranti. 

Použití kadidla krásně odkazuje na mnohotvárnou přítomnost Krista v liturgii: v eucharistii, v osobě kněze, ve shromážděném lidu, v symbolu oltáře. Kadidlo při přípravě darů by snad (s ohledem na jeho franský středověký původ), ačkoli to tak současné liturgické neříkají, mohlo být také chápáno jako znamení očištění: očištění darů, které mají být proměněny, oltáře, na který má sestoupit moc Ducha svatého, předsedajícího kněze a koncelebrantů, kteří mají přinést oběť, lidu, za nějž má být oběť přinesena a který na ní svou příslušností ke Kristu má mít podíl. Na základě středověkých modliteb, které doprovázely žehnání kadidla, je okuřování také možné chápat jako vyjádření podílu na posvátné Boží moci, která zahaluje dary a oltář, podílu, po na nějž mají právo také všichni přítomní, a k nimž je tedy proto také vonný dým přinášen. 

 

Co říká církev ve svých dokumentech

 

Dary položené na oltář může kněz okouřit, a potom také kříž a oltář, aby se naznačilo, že oběť církve a její modlitba stoupá jako dým kadidla před Boží tvář. Po okouření darů a oltáře mohou být jáhnem nebo jiným přisluhujícím okouřeni i kněz kvůli posvátné službě a lid kvůli důstojenství přijatému ve křtu.

 Sacerdos dona super altare collocata incensare potest, dein crucem et ipsum altare, ut oblatio Ecclesiæ eiusque oratio sicut incensum in conspectum Dei ascendere significentur. Deinde sacerdos, propter sacrum ministerium, et populus, ratione baptismalis dignitatis, incensari possunt a diacono vel ab alio ministro.

Okuřování vyjadřuje úctu a modlitbu, jak je naznačeno v žalmu 141,2 a ve Zjevení svatého Jana 8,3.

Ritus thurificationis seu incensationis reverentiam exprimitet orationem, ut in Psalmo 140,2 et in Apocalypsi 8,3 significatur.

Když kněz vkládá kadidlo do kadidelnice, žehná je znamením kříže beze slov. Před okuřováním a po něm se koná hluboká úklona okuřované osobě nebo věci, kromě oltáře a darů k mešní oběti.

Sacerdos, cum incensum ponit in thuribulum, illud benedicit signo crucis, nihil dicens. Ante et post thurificationem fit profunda inclinatio personæ vel rei quæ incensatur, altari et oblatis pro Missæ sacrificio exceptis.

[Biskup] vloží kadidlo vestoje a jáhen pomáhá s loďkou;  biskup kadidlo požehná znamením kříže beze slov. Jáhen pak převezme kadidelnici od akolyty a podá ji biskupovi. 

[Epsicopus] thus imponit, stans, ministrante diacono naviculam, illudque benedicit signo crucis nihil dicens. Deinde diaconus accipit ab acolytho turibulum illudque Episcopo tradit.

Oltář se okuřuje jednotlivými pohyby kadidelnice takto:

Altare incensatur singulis ictibus hoc modo:

a) je-li oltář oddělený od stěny, kněz jej při okuřování obchází dokola;

a) si altare est a pariete seiunctum, sacerdos illud circumeundo incensat;

b) není-li ovšem oltář od stěny oddělený, okuřuje kněz nejprve pravou stranu, pak levou a přechází přitom z jedné strany na druhou b) si vero altare non est a pariete seiunctum, sacerdos transeundo incensat primo partem dexteram, deinde partem sinistram
Je-li kříž na oltáři nebo u oltáře, okuřuje se před okuřováním oltáře; jinak jej kněz okuřuje, když před ním přechází. Crux, si est super altare vel apud ipsum, thurificatur ante altaris incensationem, secus cum sacerdos transit ante ipsam.
Dary okuřuje kněz třikrát, před okuřováním kříže a oltáře, nebo nad nimi dělá kadidelnicí znamení kříže. Oblata incensat sacerdos tribus ductibus thuribuli, ante incensationem crucis et altaris, vel signum crucis super oblata thuribulo producens. 
Užívá-li se kadidla, přisluhuje [jáhen] knězi při okuřování darů, kříže a oltáře; a potom buď on, nebo akolyta okouří kněze a lid. [...] Používá-li se kadidla, předává [akolyta] knězi kadidelnici a přisluhuje mu při okuřování darů, kříže a oltáře. Potom okouří kněze a lid. Si incensum adhibetur, [diaconus] in thurificandis oblatis, cruce et altari sacerdoti ministrat, et postea ipse, vel acolythus, sacerdotem et populum incensat. [...] Absente diacono [... acolythus] si incensum adhibetur, sacerdoti thuribulum exhibet eique assistit in thurificandis oblatis, cruce et altari. Deinde sacerdotem et populum incensat.
Koncelebranty okuřuje jáhen jen jednou. Nato jáhen ze vhodného místa okouří lid. Pokud jsou přítomni kanovníci, kteří nekoncelebrují, případně bratři v chóru, okuřují se společně s lidem, pokud místní podmínky nedávají jiný podnět. To platí i tehdy, jsou-li v chóru přítomni [nekoncelebrující] biskupové. Concelebrantes a diacono una simul incensantur. Denique a diacono incensatur populus de loco ad id magis apto. Canonici forte non concelebrantes vel conventus in choro una simul cum populo incensantur, nisi dispositio locorum id aliter suadeat. Quod valet etiam pro Episcopos forte praesentibus.
Výzvy a modlitby, jež mají slyšet všichni, ať biskup nepronáší, dokud okuřování neskončí. Monitiones vel orationes, ab omnibus audiendas, Episcopus ne proferat, antequam incensatio finiatur.

(IGMR 175, 178, 190, 277; CE 84, 96-98)

 

 

Střípky z historických pramenů

Nauka v katechismu

Praktické pro ministranty

 




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.