Ranní chvály

Hlavní stránka / Liturgie hodin / Ranní chvály

Chvály jako ranní modlitba (spolu s nešporami) jsou podle úctyhodné tradice celé církve stěžejní body liturgie hodin. Své jméno dostaly podle žalmů chval č. 148-149-150, které byly dlouhá staletí jejich součástí. Tato modlitba slouží k tomu, aby se hned po probuzení vzdala chvála Bohu a aby se jemu zasvětil nadcházející den. Ve starověku se k ranní modlitbě v kostele scházeli lidé běžně a také dnes církev vybízí, aby se ranní chvály slavily pokud možno společně - kněží žijící společně, kněží ve farnostech spolu s věřícími, rodiny, společenství.

Církevní otcové o ranních chvalách

"Ranní modlitba slouží zajisté k tomu, aby první hnutí našeho ducha a naší mysli bylo zasvěceno Bohu, a o nic jiného se dříve nestarejme, než abychom dosáhli radosti rozjímáním o Bohu, jak je psáno: Když na Boha vzpomínám, zaraduji se (srov. Žl 77, 4), ani se nedávejme do práce dříve, než vykonáme, co je řečeno: 'K tobě se modlím, Hospodine! Zrána slyšíš můj hlas, zrána ti předkládám své modlitby a čekám' (Žl 5,3-5)."

(Sv. Basil Veliký, Regulae fusius tractatae)

"Ráno se musíme modlit proto, abychom modlitbou oslavili zmrtvýchvstání Páně."

(Sv. Cyprián, De oratione dominica)

"Každý věřící i věřící ženy, když vstávají ráno ze spánku, dříve než se ujmou díla, umyjí si ruce a modlí se k Bohu. Kdo se [ráno] modlí v chrámě, bude se moci vyhnout špatnostem dne. [... Ti, kdo vstali, jsou] na počátku dalšího dne obrazem zmrtvýchvstání."

(Apoštolská tradice)

Struktura ranních chval

Úvodní verš

V. Bože, pospěš mi na pomoc.
O. Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. Jako byla na počátku i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.
Aleluja (v době postní se vynechává).

Toto úvodní zvolání, které do modlitby hodin zavedl svatý Benedikt, je citací 2. verše ze žalmu 70. Mnich Kasián ze 4. století říká, že "Jestliže chcete žít v neustálém pamatování na Boha, musíte mít před sebou tuto formuli modlitby", a podle církevních otců je třeba jej používat při útoku démonů, v protivenstvích, v pokušení, při smutku a omrzelosti, při nesoustředěnosti, nespavosti, na cestě, v povinnostech, při práci. Začínání každé hodinky breviáře tímto veršem tedy ukazuje, že denní modlitba církve je ustavičnou modlitbou, která má rozhořet modlitbu srdce podobným způsobem, jako na Východě například modlitba Ježíšova jména.

Úvodní zvolání je doprovázeno znamením kříže, neboť již podle kněze Tertuliána ze 2. století je zvykem křesťanů doprovázet každou svou činnost znamením, v němž jsme byli vykoupeni. Doxologie neboli provolání slávy Trojjedinému Bohu předznamenává, k čemu ranní chvály slouží: Abychom se my sami stali chválou Boží slávy (srov. Ef 1, 12).

Hymnus

Hymnus je jedna z mála nebiblických součástí denní modlitby církve. Proto také dlouho trvalo, než se stal součástí římské liturgie (asi ve 12. století), součástí jiných liturgií byl přitom již od 4. století, nejprve v Sýrii proti heretikům a jejich písním, brzy pak také v Galii, Miláně či u mnichů sv. Benedikta. V dnešním breviáři jsou zařazeny zejména hymny dávné církevní tradice, autorem několika z nich je svatý Ambrož. V českém breviáři se používá mnoha starých českých duchovních písní, některé z nich mají původ již ve středověku. Hymnus je zařazen tak, aby dával každé části dne, svátku či liturgické době vlastní zabarvení, ranní hymny se proto velmi často týkají přicházejícího světla, které přemohlo temnotu a je symbolem vzkříšeného Krista. Protože je hymnus básnickým textem, je vhodné - pokud je to jen trochu možné - jej zpívat. 

Psalmodie

Modlitba žalmů

Žalmy jsou básně, které složili svatí spisovatelé ve Starém zákoně s přispěním Ducha Božího. Církev je používá, neboť ony už od svého vzniku pozdvihují srdce lidí k Bohu, vzbuzují v nich svaté nadšení a povzbuzují věřící, aby ve štěstí vzdávali díky, a v neštěstí jim dodávají útěchu a duševní pevnost. Protože žalmy patří do Starého zákona, uvádějí jen stín ono naplnění časů, které se ukázalo v Ježíši Kristu. Proto je před každým žalmem v breviáři uveden jeho nadpis, shrnující hlavní smysl žalmu pro život člověka, a také kurzívou myšlenka z Nového Zákona či z církevních Otců, která pomáhá žalmu rozumět křesťansky. Toto vše, včetně antifon, nám má při modlitbě žalmu pomoci, neboť se může stát, že jsou nám žalmy - pro svou kulturní a historickou vzdálenost - málo srozumitelné. S touto potíží se ale potýkali křesťané již ve starověku. A opat Poemen jim k tomu říkal, že tak jako "zaklínač hadů nerozumí vždy slovům, která říká, ale had jim rozumí a poslouchá; podobně i my nechápeme dokonale smysl žalmu, zato však démoni je chápou a zhrozeni prchají" (Špidlík, Spiritualita křesťanského východu).

U žalmů v liturgii také platí, že se je nemodlíme pouze za svou osobu, ale i jménem celého Kristova Těla, ba dokonce jménem samého Krista. Kdo má toto na zřeteli, tomu nevzniknou nesnáze, zpozoruje-li snad, že se city jeho srdce rozcházejí s těmi pocity, které vystihuje žalm. Kdo zpívá žalmy jménem církve, vždy nalézá důvod k radosti či zármutku, protože také zde platí Apoštolova slova: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" (Řím 12,15), a tak je pro nás modlitba žalmů pozváním k vyjítí ze sebe, k otevření srdce pro bratry a sestry v církvi.

Při modlitbě žalmů také pomáhá jejich opakování. Skutečnost, že se ve čtyřtýdením cyklu znova vracejí tytéž texty nemusí působit omrzelost. Naopak, důvěrná znalost textu umožňuje se jej skutečně modlit, a dosáhnout toho, jak říká svatý Benedikt, že naše srdce bude souznít s tím, co pronášejí ústa.

Způsob modlitby žalmů

Žalmy jsou poetické texty, proto modlitbě velmi prospívá, mohou-li se zpívat, je ale samozřejmě možné je také recitovat. Pravděpodobně nejběžnějším způsobem je střídavé recitování žalmů po verších dvěma skupinami (chóry), je ale také možné jej zpívat či recitovat responsoriálně, tj. se zopakováním antifony po každé sloce. Po jednotlivých žalmech je možné zachovat chvíli ticha, v nichž modlitba nesená zpívaným či recitovaným textem může doznít. Nejběžnějším postojem těla je u žalmů sezení, neboť se jedná o meditaci. Podle různých tradic je ale také možné kombinovat sezení a státní.

Uspořádání psalmodie; antifony

První žalm je vždy tzv. ranním žalmem, který se týká počátku dne, přicházejícího světla, touhy po Bohu či vyjadřuje prosbu za nový den. Podle starobylé tradice následuje kantikum ze Starého zákona. Po něm je dále radostný žalm či žalm chválící Boha, neboť na základě žalmů tohoto charakteru dostala modlitba své jméno.V neděli jsou zvoleny žalmy, které odkazují na Kristovo velikonoční tajemství, v pátek je jako první naopak vždy kající žalm 51.

Antifony již ve starověku pomáhali křesťanům modlit se žalmy v jejich křesťanském smyslu a pro tuto svou starobylost nemohou být vynechány. Antifona se modlí před žalmem, může se také zopakovat na konci po Sláva Otci nebo po jednotlivých strofách.

Krátké čtení a odpověď po krátkém čtení

Po žalmech následuje krátké čtení z Písma (ne ovšem z evangelia), které přináší většinou jednu stručnou myšlenku. Toto čtení je skutečným hlásáním Božího slova. Při společné modlitbě je podle potřeb možné čtení předepsané v breviáři nahradit jiným vhodným čtením. V liturgickém mezidobí je čtyřtýdenní cyklus krátkých čtení, v liturgických dobách je vždy týdenní řada.

Pokud je to vhodné, může po čtení následovat homilie, která čtení vysvětli.

Na slyšené Boží slovo se odpovídá nejprve krátkým posvátným mlčením, po té zpěvem po krátkém čtení, který je uspořádán responsoriálně. Zpěv uvedený v breviáři je možné nahradit jiným, nebo úplně vynechat.

Zachariášovo kantikum

Vrcholem ranní modlitby je zpěv Zachariášova kantika z Lukášova evangelia. Představuje chválu Bohu za zaslíbení která učinil a naplnil, neboť také do nového dne hledíme s nadějí a s očekáváním Božího působení. Antifona na tomto místě vyjadřuje myšlenku daného dne či liturgické památky, v neděli a v postní a velikonoční době je použita věta z evangelia, které se ten den čte při mši svaté. Při tomto zpěvu, neboť se jedná o text evangelia, všichni stojí.

Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, * neboť navštívil a vykoupil svůj lid.
Vzbudil nám mocného spasitele * z rodu svého služebníka Davida,
jak slíbil od pradávna * ústy svých svatých proroků;
zachránil nás od nepřátel, * z rukou všech, kdo nás nenávidí.
Slitoval se nad našimi otci, + rozpomenul se na svou svatou smlouvu, * na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi:
že nám dopřeje, + abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel * zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života.
A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, * neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu,
dát jeho lidu poznání spásy * v odpuštění hříchů
z milosrdné lásky našeho Boha, * s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti,
aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, * a uvedl naše kroky na cestu pokoje.
Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Prosby, Otčenáš, závěrečná modlitba a požehnání

Nový den je Bohu odevzdán v několika prosbách, které jsou formulovány tak, aby zároveň vyjádřily oslavu Boha. Tyto prosby uzavírá modlitba Páně, kterou se tak podle starokřesťanského zvyku modlíme v liturgii třikrát za den: v ranních chvalách, ve mši a v nešporách. Následuje závěrečná modlitba (neuvádí se výzvou modleme se, neboť výzva k modlitbě byla již před modlitbou Páně), která mimo liturgické mezidobí je také modlitbou, která zazní jako vstupní modlitba ve mši svaté a závěrečná modlitba ve všech dalších částech liturgie hodin. Pokud je přítomen kněz či jáhen, přednáší tuto modlitbu vždy on a všichni se k jeho slovům přidávají nasloucháním a zvoláním závěrečného amen.

Pokud je přítomen duchovní, dává na závěr požehnání a propuští lid, jinak se říká tato žehnací formule:

Dej nám, Bože své požehnání, zbav nás všeho zlého a doveď nás do života věčného. Amen.

 




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.