Modlitba uprostřed dne

Hlavní stránka / Liturgie hodin / Modlitba uprostřed dne

Křesťané si ze židovství přinesli zvyk modlit se ve stanovené hodiny. Během doby vykrystalizovaly tři momenty: v devět hodin, v poledne a ve tři odpoledne a to zvláště proto, že se na tyto části dne vázala památka na události z utrpení Páně a na první šíření evangelia. Tato skutečnost je dodnes patrná v hymnech či závěrečných modlitbách hodinek u prostřed dne. Kromě těch, kdo mají povinnost chórové modlitby se však ze tří možností vybírá pouze jedna. Modlitba uprostřed dne nemá slavnostní charakter, například k ní není třeba zapalovat svíce na oltáři.

Církevní otcové o modlitbě během dne

O třetí hodině (9 hod. dopoledne) byl při letnicích apoštolům seslán Duch svatý (Sk 2,2.15) a i pro sebe si tak „vyprošujeme Ducha jako vůdce  na cestě, učícího nás co je užitečné“

(Sv. Basil Veliký, Regulae fusius tractatae)

V poledne byl „náš Pán a Spasitel obětován Otci a vystoupil na kříž pro spásu celého světa, smyl hříchy lidského rodu, připravil o vládu mocnosti a přede všemi převedl a osvobodil nás, provinivší se a spoutané vlastnoručně podepsaným dlužním úpisem, jejž nejsme s to splatit.“

(Kassián, De institutione coenobiorum)

"Jsi-li ve svém domě, modli se o deváté hodině a dobrořeč Bohu. Pokud jsi v tento čas na jiném místě, modli se k Bohu ve svém srdci. Neboť v tuto hodinu bylo vidět, jak je Kristus přibit na dřevo. Také Starý zákon nařizoval, aby byly stále obětovány předkladné chleby jako obraz Těla a Krve Kristovy. I obětování nerozumného beránka je obraz Beránka dokonalého. Neboť Kristus je pastýř, je také chléb, který sestoupil z nebe.

Podobně se modli i v poledne. Tehdy byl totiž Kristus ukřižován na dřevě kříže, den byl rozdělen a nastala veliká tma. Proto ať se modlí v onu hodinu hlasitá modlitba, a je (tak) napodobován hlas toho, který se modlil a pro nevíru Židů zahalil do tmy všechno stvoření.

Ať se také konají velké prosby a díkůvzdání o třetí hodině odpolední, abys poznal, jak duše spravedlivých dobrořečí Bohu, který neklame a který byl pamětliv svých svatých a k jejich osvícení poslal své Slovo. V onu hodinu z Kristova probodeného boku vytryskla voda a krev a zbytek dne (Bůh) osvětlil a dovedl k večeru."

(Apoštolská tradice)

"Je nám předáno samotnými apoštoly, že je devátá hodina nutná k modlitbě, neboť v knize Skutků apoštolů se vypráví, že ‚Petr a Jan šli o deváté hodině do chrámu k odpolední modlitbě’."

(Sv. Basil Veliký, Regulae fusius tractatae)

 

Struktura hodinky uprostřed dne

Úvodní verš

V. Bože, pospěš mi na pomoc.
O. Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. Jako byla na počátku i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.
Aleluja (v době postní se vynechává).

Toto úvodní zvolání, které do modlitby hodin zavedl svatý Benedikt, je citací 2. verše ze žalmu 70. Mnich Kasián ze 4. století říká, že "Jestliže chcete žít v neustálém pamatování na Boha, musíte mít před sebou tuto formuli modlitby", a podle církvních otců je třeba jej používat při útoku démonů, v protivenstvích, v pokušení, při smutku a omrzelosti, při nesoustředěnosti, nespavosti, na cestě, v povinnostech, při práci. Začínání každé hodinky breviáře tímto veršem tedy ukazuje, že denní modlitba církve je ustavičnou modlitbou, která má rozhořet modlitbu srdce podobným způsobem, jako na Východě například modlitba Ježíšova jména.

Úvodní zvolání je doprovázeno znamením kříže, neboť již podle kněze Tertuliána ze 2. století je zvykem křesťanů doprovázet každou svou činnost znamením, v němž jsme byli vykoupeni. Doxologie neboli provolání slávy Trojjedinému Bohu předznamenává, k čemu tyto hodinky slouží: Abychom se my sami stali chválou Boží slávy (srov. Ef 1, 12).

Hymnus

Hymnus je jedna z mála nebiblických součástí denní modlitby církve. Proto také dlouho trvalo, než se stal součástí římské liturgie (asi ve 12. století), součástí jiných liturgií byl přitom již od 4. století, nejprve v Sýrii proti heretikům a jejich písním, brzy pak také v Galii, Miláně či u Benediktových mnichů. V dnešním breviáři jsou zařazeny zejména hymny dávné církevní tradice, autorem několika z nich je svatý Ambrož. V českém breviáři se používá mnoha starých českých duchovních písní, některé z nich mají původ již ve středověku. Hymnus je zařazen tak, aby dával každé části dne, svátku či liturgické době vlastní zabarvení. V latinském breviáři je proto dopoledne hymnus prosbou o Ducha svatého, polední prosbou o uklidnění v poledním žádu a odpolední za jasný večer.

Psalmodie

Modlitba žalmů

Žalmy jsou básně, které složili svatí spisovatelé ve Starém zákoně s přispěním Ducha Božího. Církev je používá, neboť ony už od svého vzniku pozdvihují srdce lidí k Bohu, vzbuzují v nich svaté nadšení a povzbuzují věřící, aby ve štěstí vzdávali díky, a v neštěstí jim dodávají útěchu a duševní pevnost. Protože žalmy patří do Starého zákona, uvádějí jen stín ono naplnění časů, které se ukázalo v Ježíši Kristu. Proto je před každým žalmem v breviáři uveden jeho nadpis, shrnující hlavní smysl žalmu pro život člověka, a také kurzívou myšlenka z Nového Zákona či z církevních Otců, která pomáhá žalmu rozumět křesťansky. Toto vše, včetně antifon, nám má při modlitbě žalmu pomoci, neboť se může stát, že jsou nám žalmy - pro svou kulturní a historickou vzdálenost - málo srozumitelné. S touto potíží se ale potýkali křesťané již ve starověku. A opat Poemen jim k tomu říkal, že tak jako "zaklínač hadů nerozumí vždy slovům, která říká, ale had jim rozumí a poslouchá; podobně i my nechápeme dokonale smysl žalmu, zato však démoni je chápou a zhrozeni prchají" (Špidlík, Spiritualita křesťanského východu).

U žalmů v liturgii také platí, že se je nemodlíme pouze za svou osobu, ale i jménem celého Kristova Těla, ba dokonce jménem samého Krista. Kdo má toto na zřeteli, tomu nevzniknou nesnáze, zpozoruje-li snad, že se city jeho srdce rozcházejí s těmi pocity, které vystihuje žalm. Kdo zpívá žalmy jménem církve, vždy nalézá důvod k radosti či zármutku, protože také zde platí Apoštolova slova: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" (Řím 12,15), a tak je pro nás modlitba žalmů pozváním k vyjítí ze sebe, k otevření srdce pro bratry a sestry v církvi.

Při modlitbě žalmů také pomáhá jejich opakování. Skutečnost, že se ve čtyřtýdením cyklu znova vracejí tytéž texty nemusí působit omrzelost. Naopak, důvěrná znalost textu umožňuje se jej skutečně modlit, a dosáhnout toho, jak říká svatý Benedikt, že naše srdce bude souznít s tím, co pronášejí ústa.

Způsob modlitby žalmů

Žalmy jsou poetické texty, proto modlitbě velmi prospívá, mohou-li se zpívat, je ale samozřejmě možné je také recitovat. Pravděpodobně nejběžnějším způsobem je střídavé recitování žalmů po verších dvěma skupinami (chóry), je ale také možné jej zpívat či recitovat responsoriálně, tj. se zopakováním antifony po každé sloce. Po jednotlivých žalmech je možné zachovat chvíli ticha, v nichž modlitba nesená zpívaným či recitovaným textem může doznít. Nejběžnějším postojem těla je u žalmů sezení, neboť se jedná o meditaci. Podle různých tradic je ale také možné kombinovat sezení a státní.

Uspořádání psalmodie, antifony, spojování žalmů

V modlitbě uprostřed dne je nejčastěji jako první z žalmů zařazena část žalmu 119 a po něm dva další žalmy.

Antifony již ve starověku pomáhali křesťanům modlit se žalmy v jejich křesťanském smyslu a pro tuto svou starobylost nemohou být vynechány. Antifona se modlí před žalmem, může se také zopakovat na konci po Sláva Otci nebo po jednotlivých strofách. Pokud je některý žalm pro svou délku rozdělen na více částí, je možné tyto části spojit, používá se pak pouze první antifona a Sláva Otci se přidává až na úplný závěr.

Krátké čtení a odpověď po krátkém čtení

Po žalmech následuje krátké čtení z Nového zákona (ne ovšem z evangelia), které přináší většinou jednu stručnou myšlenku. Toto čtení je skutečným hlásáním Božího slova. Při společné modlitbě je podle potřeb možné čtení předepsané v breviáři nahradit jiným vhodným čtením. V liturgickém mezidobí je čtyřtýdenní cyklus krátkých čtení, v liturgických dobách je vždy týdenní řada.

Na slyšené Boží slovo se odpovídá nejprve krátkým posvátným mlčením, po té zpěvem po krátkém čtení: veršem s odpovědí. Zpěv uvedený v breviáři je možné nahradit jiným, nebo úplně vynechat.

Závěrečná modlitba a verš

Krátká a prostá liturgie je ukončena modlitbou (uvádí se výzvou "modleme se"), která mimo liturgické mezidobí je také modlitbou, která zazní jako vstupní modlitba ve mši svaté a závěrečná modlitba ve všech dalších částech liturgie hodin. V liturgickém mezidobí tato modlitba často odkazuje na událost z Kristova umučení či na první šíření evangelia, s nímž byl čas této modlitby církevními Otci spojován. Pokud je přítomen kněz či jáhen, přednáší tuto modlitbu vždy on a všichni se k jeho slovům přidávají nasloucháním a zvoláním závěrečného amen.

Modlitba se ukončí veršem: Dobrořečme Pánu - Bohu díky bez požehnání. 




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.