Modlitba se čtením

Hlavní stránka / Liturgie hodin / Modlitba se čtením

Před význačnými svátky se křesťané v prvních staletích na samotné slavení připravovali společnou noční modlitbou bdění, četby Písma a zpěvu žalmů, která se konala v kostele. Z ní se postupně vyvinula, zejména díky mnichům, pravidelná noční hodinka pro každý den. Modlitba se čtením na tuto tradici navazuje, takže si ponechává svůj noční ráz a s přidanými kantiky je možné se ji modlit jako skutečnou vigilii před významnými dny. Je ale upravena tak, že je možné se ji modlit také kdykoli během dne. Jejím smyslem je z četby Písma, nezbytné součásti života každého křesťana, učinit rozjímání a modlitbu.

Církevní otcové nočním bdění

„Že je třeba modlit se o půlnoci, to nám ukázali Pavel a Silas, jak vypráví událost ze Skutků: ‚Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha.’ A žalmista říká: ‚Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu.’ A opět je nutno vstát k modlitbě před rozbřeskem, aby nás den nezastihl ve spánku na loži podle slova: ‚Předcházejí mé oči rozbřesk, abych rozjímal o tvých výrocích.’"

(Sv. Basil Veliký, Regulae fusius tractatae)

„Stejne tak, když zapadá slunce na konci dne, je třeba opět se modlit. Neboť protože Kristus je pravým sluncem a pravým světlem, na sklonku dne prosíme, aby světlo novým zpusobem zářilo na nás, úpěnlivě žádáme příchod Krista, který nám dá milost věčného jasu. […] Jestliže nám Písmo představuje Krista jako opravdové slunce a skutečný den, pak žádná hodina nebrání křesťanům v povinnosti se často a neustále klanět Bohu.“

(Sv. Cyprián, De oratione dominica)

"Asi uprostřed noci vstaň, umyj si vodou ruce a modli se. Jeli s tebou i tvá manželka, modlete se společně. Jestliže dosud není věřící, modli se v jiné místnosti a pak se vrať do ložnice. Nesmíš být líný k modlitbě. [...]Je nutné modlit se v tuto hodinu. To nám předali starší, tak nás učili, že v tuto hodinu všechno stvoření odpočívá až do této chvíle, aby chválilo Pána. Hvězdy, stromoví a vody na okamžik ztichnou a všechny zástupy andělů, kteří mu slouží, v tuto hodinu spolu s dušemi spravedlivých chválí Boha. A proto je správné, aby ti, kteří věří, spěchali v tuto hodinu se modlit."

(Apoštolská tradice)

"Četba Písma svatého, (...) aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem, musí být provázena modlitbou. Neboť 'jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky"

(Ambrož, De officiis ministrorum)

Struktura modlitby se čtením

Úvodní verš

V. Bože, pospěš mi na pomoc.
O. Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. Jako byla na počátku i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.
Aleluja (v době postní se vynechává).

Toto úvodní zvolání, které do modlitby hodin zavedl svatý Benedikt, je citací 2. verše ze žalmu 70. Mnich Kasián ze 4. století říká, že "Jestliže chcete žít v neustálém pamatování na Boha, musíte mít před sebou tuto formuli modlitby", a podle církvních otců je třeba jej používat při útoku démonů, v protivenstvích, v pokušení, při smutku a omrzelosti, při nesoustředěnosti, nespavosti, na cestě, v povinnostech, při práci. Začínání každé hodinky breviáře tímto veršem tedy ukazuje, že denní modlitba církve je ustavičnou modlitbou, která má rozhořet modlitbu srdce podobným způsobem, jako na Východě například modlitba Ježíšova jména.

Úvodní zvolání je doprovázeno znamením kříže, neboť již podle kněze Tertuliána ze 2. století je zvykem křesťanů doprovázet každou svou činnost znamením, v němž jsme byli vykoupeni. Doxologie neboli provolání slávy Trojjedinému Bohu předznamenává, k čemu modlitba slouží: Abychom se my sami stali chválou Boží slávy (srov. Ef 1, 12).

Hymnus

Hymnus je jedna z mála nebiblických součástí denní modlitby církve. Proto také dlouho trvalo, než se stal součástí římské liturgie (asi ve 12. století), součástí jiných liturgií byl přitom již od 4. století, nejprve v Sýrii proti heretikům a jejich písním, brzy pak také v Galii, Miláně či u Benediktových mnichů. V dnešním breviáři jsou zařazeny zejména hymny dávné církevní tradice, latinská verze má pro modlitbu se čtením vždy dva hymny na výběr - jeden z nich odpovídá více noční modlitbě, jeden denní.V českém breviáři se používá jako hymnu mnoha starých českých duchovních písní, některé z nich mají původ již ve středověku. Hymnus je zařazen tak, aby dával každé části dne, svátku či liturgické době vlastní zabarvení. Protože je hymnus básnickým textem, je vhodné - pokud je to jen trochu možné - jej zpívat.

Psalmodie

Modlitba žalmů

Žalmy jsou básně, které složili svatí spisovatelé ve Starém zákoně s přispěním Ducha Božího. Církev je používá, neboť ony už od svého vzniku pozdvihují srdce lidí k Bohu, vzbuzují v nich svaté nadšení a povzbuzují věřící, aby ve štěstí vzdávali díky, a v neštěstí jim dodávají útěchu a duševní pevnost. Protože žalmy patří do Starého zákona, uvádějí jen stín ono naplnění časů, které se ukázalo v Ježíši Kristu Pánu. Proto je před každým žalmem v breviáři uveden jeho nadpis, shrnující hlavní smysl žalmu pro život člověka, a také kurzívou myšlenka z Nového Zákona či z církevních Otců, která pomáhá žalmu rozumět křesťansky. Toto vše, včetně antifon, nám má při modlitbě žalmu pomoci, neboť se může stát, že jsou nám žalmy - pro svou kulturní a historickou vzdálenost - málo srozumitelné. S touto potíží se ale potýkali křesťané již ve starověku. A opat Poemen jim k tomu říkal, že tak jako "zaklínač hadů nerozumí vždy slovům, která říká, ale had jim rozumí a poslouchá; podobně i my nechápeme dokonale smysl žalmu, zato však démoni je chápou a zhrozeni prchají" (Špidlík, Spiritualita křesťanského východu).

U žalmů v liturgii také platí, že se je nemodlíme pouze za svou osobu, ale i jménem celého Kristova Těla, ba dokonce jménem samého Krista. Kdo má toto na zřeteli, tomu nevzniknou nesnáze, zpozoruje-li snad, že se city jeho srdce rozcházejí s těmi pocity, které vystihuje žalm. Kdo zpívá žalmy jménem církve, vždy nalézá důvod k radosti či zármutku, protože také zde platí Apoštolova slova: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" (Řím 12,15), a tak je pro nás modlitba žalmů pozváním k vyjítí ze sebe, k otevření srdce pro bratry a sestry v církvi.

Při modlitbě žalmů také pomáhá jejich opakování. Skutečnost, že se ve čtyřtýdením cyklu znova vracejí tytéž texty nemusí působit omrzelost. Naopak, důvěrná znalost textu umožňuje se jej skutečně modlit, a dosáhnout toho, jak říká svatý Benedikt, že naše srdce bude v harmonii s tím, co pronášejí ústa.

Způsob modlitby žalmů

Žalmy jsou poetické texty, proto modlitbě velmi prospívá, mohou-li se zpívat, je ale samozřejmě možné je také recitovat. Pravděpodobně nejběžnějším způsobem je střídavé recitování žalmů po verších dvěma skupinami (chóry), je ale také možné jej zpívat či recitovat celý všemi bez střídání, nebo responsoriálně, tj. se zopakováním antifony po každé sloce. Po jednotlivých žalmech je možné zachovat chvíli ticha, v nichž modlitba nesená zpívaným či recitovaným textem může doznít. Nejběžnějším postojem těla je u žalmů sezení, neboť se jedná o meditaci. Podle různých tradic je ale také možné kombinovat sezení a státní.

Uspořádání psalmodie, antifony, spojování žalmů

Pro modlitbu se čtením jsou vybrány většinou dlouhé žalmy, které jsou rozděleny na tři části, jedná se často o tzv. historické či narativní žalmy, popisující události z dějin spásy židovského národa jako předobrazy spásy, která přišla v Ježíši Kristu. Pro neděle jsou vybrány žalmy 1-2-3 (první týden žaltáře - odkazující na mesiáše, vodu a dřevo kříže či vzkříšení), 104 (druhý týden - neděle jako nové stvoření), 144 (třetí týden - hlas církve volající ke Kristu v radosti ze vzkříšení), 23-65 (čtvrtý týden - vstup Krista do nebeské svatyně, vzkříšení). Pro pátky jsou zvoleny naopak žalmy - lamentace, odpovídající Kristovu umučení.

Antifony již ve starověku pomáhali křesťanům modlit se žalmy v jejich křesťanském smyslu a pro tuto svou starobylost nemohou být vynechány. Antifona se modlí před žalmem, může se také zopakovat na konci po Sláva Otci nebo po jednotlivých strofách. Pokud je některý žalm pro svou délku rozdělen na více částí, je možné tyto části spojit, používá se pak pouze první antifona a Sláva Otci se přidává až na úplný závěr.

Verš

Po žalmech následuje krátký verš, který je přechodem mezi naší modlitbou žalmů a nasloucháním Božímu slovu ve čteních.

První čtení

Po žalmech následuje delší čtení z Písma svatého.Církev je předkládá, a to nikoli podle volby nebo nálady jednotlivců, ale podle vztahu k tajemství, které Kristova Snoubenka rozvíjí v ročním okruhu, a to od Vtělení a Narození až k Nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně. Navíc při liturgickém slavení vždy doprovází čtení Písma svatého modlitba, takže čteni přináší větší užitek, a naopak zase modlitba, zvláště žalmů, se ze čtení důkladněji pochopí a stává se zbožnější.

Volba čtení sleduje snahu pojmout do liturgie církve skoro všechny knihy Písma svatého, zde texty delší a obtížnější, které se mohou pouze obtížně uplatnit při mši. Soulad mezi čteními v denní modlitbě církve a při mši neznamená, že by v obou bohoslužbách připadaly na tytéž dny tytéž texty, nebo že by čtení týchž knih současně spadalo do týchž dob, takže by méně důležité perikopy zbývaly pro denní modlitbu církve a porušovala by se spojitost textu - ale nutně vyžaduje, aby se tatáž kniha vracela střídavě v průběhu let ve mši i v denní modlitbě církve nebo, čte-li se téhož roku, po uplynutí určité doby.

V adventní době se podle staré tradice čtou polosouvisle perikopy vyňaté z knihy proroka Izaiáše, a to jeden rok jedna část, druhý rok druhá. Přidává se kniha Rút a některá proroctví z knihy proroka Micheáše.

V době vánoční se čte list Kolosanům, v němž se uvažuje o vtělení Páně v rámci celých dějin spásy, a eschatologické texty, vzaté z Izaiáše 60-66.

postní době se podává pohled na dějiny spásy z druhé, třetí a čtvrté knihy Mojžíšovy, totiž putování Izraele pouští. Čte se také list Židům, který je vlastně starobylou homilií, jež vykládá starou úmluvu ve světle Kristova velikonočního tajemství. Z téhož listu se na Velký pátek čte úryvek o Kristově oběti (9,11 -28) a na Bílou sobotu o pokoji Páně (4, l -16).

Ve velikonoční době, vyjma první a druhou velikonoční neděli, slavnost Nanebevstoupení a Seslání Ducha svatého, se podle tradice čte kniha Zjevení a listy Janovy.

Druhé čtení

Podle tradice římské církve v modlitbě se čtením následuje po čteních biblických čtení z Otců nebo církevních spisovatelů nebo čtení ze života světce, jehož si církev ten den připomíná. Jsou předkládány texty, vyňaté ze spisů svatých Otců, učitelů církve a jiných církevních spisovatelů, ať už náležejí k církvi západní či východní, především těch, kteří se v církvi těší zvláštní autoritě.

Úkolem těchto čtení je především rozjímání Božího slova, jak ho církev tradičně přijímá. Církev totiž vždy považovala za nutné hlásat křesťanům Boží slovo autenticky, neboli v linii prorockého a apoštolského výkladu, podle zásad církevního a katolického smýšlení. Spisy svatých Otců svědectvími takovéhoto rozjímání o Božím slově, které se vytvářelo během staletí a se církev, snaží den ze dne dosáhnout hlubšího porozumění Písmu svatému. Čtení Otců uvádí křesťany také do smyslu liturgických dob a svátků. Navíc jim otevírá přístup k nedocenitelnému duchovnímu bohatství a dědictví, a poskytuje základ pro duchovní život a velmi bohatou potravu pro zbožnost.

Odpovědi po čteních

Na první i druhé čtení je nejprve možné odpovědět chvílí posvátného mlčení. Po prvním i druhém je také uvedeno reponsorium, jehož text je vybrán z pokladu tradice nebo je sestaven nově, aby jako nové světlo přispěl k porozumění právě přečteného úryvku nebo aby čtení začlenil do dějin spásy nebo aby překlenul přechod ze Starého zákona do Nového nebo aby čtení změnil v modlitbu a rozjímání nebo konečně aby přispěl k rozmanitosti svou básnickou krásou. U druhého čtení responsorium není s textem tak úzce spojeno, takže více přeje volnému rozjímání. Zpěvy po čteních se svými částmi, které se opakují, mají tedy svůj význam, i když se někdo modlí sám. Část určená k opakování se však může při recitaci beze zpěvu vynechat, nevyžaduje-li opakování sám smysl.

Te Deum

O nedělích a slavnostech (mimo neděle postní doby) se po responsoriu po druhém čtení přidává hymnus Bože, tebe chválíme, který patří mezi starokřesťanské zpěvy mimořádné hodnoty, tradičně je připisován Ambrožovi či Augustrinovi. Je blízký hymnu Sláva na výsostech Bohu, který známe ze mše svaté, a také jeho uplatění během liturgického roku je podobné (Te Deum se na rozdíl od Gloria používá i o adventních nedělích, které nemají pouze kajícíc charakter, ale nesou v sobě též radostné očekávání). První dvě části hymnu jsou starší, třetí část je novější, jedná se o prosby zkompilované ze žalmových veršů, v době kdy se Te Deum dostalo do ranní modlitby (a tyto prosby sloužily jako ranní prosebná litanie); tato část se může případně vynechat.

Závěrečná modlitba a propuštění

Následuje závěrečná modlitba (s výzvou modleme se), která mimo liturgické mezidobí je také modlitbou, která zazní jako vstupní modlitba ve mši svaté a závěrečná modlitba ve všech dalších částech liturgie hodin. Pokud je přítomen kněz či jáhen, přednáší tuto modlitbu vždy on a všichni se k jeho slovům přidávají nasloucháním a zvoláním závěrečného amen.

Modlitba je zakončena zvoláním Dobrořečme Pánu - Bohu díky.

Modlitba se čtením jako vigilie o nedělích a slavnostech

Aby se dodržela starokřesťanská tradice slavit neděli a význačné slavnosti modlitbou bdění, je dána možnost před těmito dny také použít modlitbu se čtením prodlouženým způsobem jako vigilii. V tom případě se chvalozpěv a Te Deum a závěrečná modlitba posouvá a po responsoriu po druhém čtení se vkládají tři starozákonní kantika - biblické zpěvy - se svými antifonami, které se modlí stejným způsobem jako žalmy.

Po kantikách následuje hlásání evangelia. O nedělích se jedná vždy o evangelium vztahující se ke Kristově velikonočnímu tajemství, protože každá neděle je dnem oslavy Ježíšova vítězství nad smrtí. O slavnostech a svátcích je evangelium z mešního lekcionáře, takže odpovídá dané slavnosti. Hlásání evangelia doprovází všechna gesta jako kdykoli jindy při liturgii neboť je to sám Pán, který mluví ke svému lidu: všichni proto stojí, obráceni k ambonu, říká se pozdrav Pán s vámi, oznámení knihy, zvolání lidu, znamení kříže, a tak dále.

Po evangeliu může následovat posvátné ticho nebo homilie. Následuje Te Deum (mimo dobu postní) a závěrečná modlitba.

 




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.