Velikonoční triduum

 


základní význam 

zelený čtvrtekvelký pátekbílá sobotavelikonoční vigilieden slavnosti

dějiny tridua • misál velikonočního třídenínotované texty a mp3


 

Základní význam velikonočního třídení 

Největší tajemství vykoupení lidstva slaví církev každoročně od večerní mše na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek až do nešpor neděle Zmrtvýchvstání Páně. Toto časové rozmezí se vhodně nazývá triduum ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána; nebo se mu také říká velikonoční triduum, protože se v něm zpřítomňuje a koná velikonoční tajemství, to je přechod Páně z tohoto světa k Otci. Slavením tohoto tajemství se církev liturgickými znameními a svátostmi spojuje v důvěrném společenství s Kristem, svým Ženichem.

Protože dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha naplnil Kristus především skrze své velikonoční tajemství, jímž svou smrtí naši smrt přemohl a zmrtvýchvstáním obnovil život, vyniká posvátné velikonoční triduum umučení a zmrtvýchvstání Páně jako vrchol celého liturgického roku. Významné postavení, jaké má neděle v týdnu, má i velikonoční slavnost v liturgickém roce. 

Velikonoční triduum umučení a zmrtvýchvstání Páně začíná od večerní mše na památku Večeře Páně, vrcholí při velikonoční vigilii a končí nešporami neděle Zmrtvýchvstání Páně.

Na Velký pátek  a podle vhodnosti také na Bílou sobotu až do velikonoční vigilie,  ať se všude zachovává posvátný velikonoční půst. Velikonoční vigilie, noc zmrtvýchvstání Páně, je označována jako „matka všech posvátných vigilií“.  Církev při ní v bdění očekává a slaví Kristovo vzkříšení. Všechny obřady této posvátné vigilie je proto třeba konat v noci. Ať začínají, až když začala noc, a skončí před nedělním svítáním. 

Je prospěšné, aby se malé řeholní komunity kleriků i nekleriků a také ostatní laická sdružení zúčastnily slavení velikonočního tridua ve větších kostelích. Slavení velikonočního tridua se nemá konat ani tam, kde není možný dostatečný počet účastníků, ministrantů a zpěváků; věřící ať jdou společně do některého většího kostela. I tam, kde má jeden kněz na starosti více malých farností, je vhodnější, aby se věřící z nich, pokud je to možné, shromáždili k účasti na těchto obřadech v hlavním kostele.

(Oběžník Příprava na Velikonoční svátky a jejich slavení, č. 38 a 43, Všeobecná ustanovení o liturgickém roce a o kalendáři, č. 18-20)

 

Na nicejském sněmu (roku 325) se všechny církve dohodly, aby se křesťanské velikonoce slavily v neděli, po úplňku (14. nisanu), který nastává po jarní rovnodennosti. (KKC, č. 1170)

 

Zelený čtvrtek 

Přejít na komentované texty misálu. Liturgická barva je bílá. 

 

Mší, která se slaví na Zelený čtvrtek, začíná církev velikonoční triduum a chce připomenout poslední večeři, při níž Pán Ježíš v noci, kdy byl zrazován, ukázal všechnu svou lásku do krajnosti těm, které zachovával ve světě, obětoval Bohu Otci svoje tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k požívání a přikázal jim a jejich nástupcům v kněžství, aby to konali na jeho památku. 

Všechna pozornost mysli má být obrácena k tajemstvím, která především se ve mši připomínají; je to ustanovení eucharistie a svátosti kněžství a přikázání Páně o bratrské lásce, a to má být také vyloženo v homilii.

 

  • Mše na památku Večeře Páně se slaví v dobu, která nejvíc vyhovuje pro plnou účast celého místního společenství. Všichni kněží mají koncelebrovat, i když v tento den koncelebrovali ve mši při svěcení olejů, anebo mají celebrovat druhou mši pro věřící. 
  • Kde to vyžadují pastorační důvody, může místní ordinář dovolit, aby byla v kostelích a kaplích slavena ještě další mše, a to ve večerních hodinách a v případě opravdové nutnosti třeba i v ranních hodinách, ale jen pro věřící, kteří nemají žádnou možnost zúčastnit se večerní mše. Je ovšem třeba dbát, aby k tomu nedocházelo pro soukromé pohodlí jednotlivců nebo malého shromáždění anebo na úkor hlavní večerní mše.
  • Podle prastaré církevní tradice není dnes dovoleno slavit mši bez účasti lidu. 
  • Ti, kdo se zúčastnili večerní mše, neříkají dnešní nešpory.
 
  • Svatostánek je před slavením mše prázdný. Pro přijímání věřících mají být hostie konsekrovány při této mši. Dostatečný počet hostií se konsekruje i pro podávání svatého přijímání následující den.
  • K uchování Nejsvětější svátosti je třeba připravit místo vhodně upravené a vyzdobené, aby bylo přitažlivé k modlitbě a rozjímání; doporučuje se ovšem naprostá střízlivost odpovídající liturgii těchto dnů a nutno se vyhnout zneužití a netrpět je. Je-li svatostánek umístěn v kapli oddělené od hlavního prostoru, je vhodné připravit tam místo pro uložení a pro adoraci. 

 

  • Při chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“ se podle místního obyčeje rozezvučí zvony a po jeho skončení utichnou až do „Sláva na výsostech Bohu“ velikonoční vigilie, pokud biskupské konference nebo místní ordinář nestanoví jinak. V tutéž dobu je přípustné použít varhan a jiných hudebních nástrojů výhradně jen k doprovázení zpěvu.
  • Mytí nohou vybraným mužům, které se podle tradice koná v tento den, naznačuje službu a lásku Kristovu, neboť on přišel, aby sloužil, a ne aby se jemu sloužilo.5 Je vhodně zachovávat tuto tradici a vysvětlovat ji v jejím vlastním významu. 
  • Dary nasbírané pro chudé zvláště v postní době jako ovoce pokání, se mohou přinést v průvodu při přípravě darů, zatímco lid zpívá „Kde je opravdová láska“.
  • Je vhodné, aby při svatém přijímání převzali jáhni nebo akolyté nebo mimořádní přisluhovatelé z oltáře eucharistii a potom ji zanesli nemocným do jejich domů. Tak i tito nemocní se mohou plněji spojit vjedno s církví, která dnes slaví toto tajemství.
  • Po modlitbě po přijímání se seřadí průvod; v jeho čele se nese kříž. Nejsvětější svátost, doprovázena svícemi a kadidlem, se přenáší kostelem na místo, kde bude uchovávána. Při průvodu se zpívá hymnus „Chvalte ústa“ nebo jiný eucharistický zpěv. Neslaví-li se v témže kostele na Velký pátek památka umučení Páně, nemůže se konat ani tento obřad přenášení a uložení Nejsvětější svátosti.2
  • Nejsvětější svátost se má uložit do uzavřeného svatostánku nebo do skřínky. Nikdy se nemá konat výstav monstranci. Svatostánek nebo skřínka nemá mít podobu hrobu; a vůbec je třeba se vyvarovat podobnosti s hrobem. Tato kaple se totiž nepřipravuje pro napodobení „pohřbu Páně“, ale k uchovávání eucharistického chleba pro svaté přijímání na Velký pátek při slavení památky umučení Páně.
  • Je třeba vyzvat věřící, aby po mši na památku Večeře Páně podle místních možností nějakou dobu adorovali před Nejsvětější svátostí tam, kde dnes byla slavnostně uložena. Trvá-li adorace déle, může se podle vhodnosti číst nějaký úryvek z Janova evangelia (kap. 13–17). Po půlnoci nemá mít tato adorace slavnostní ráz, protože již
  • začal den památky umučení Páně.
  • Po skončení mše se obnaží oltář, na němž se celebrovalo. Je vhodné zahalit v kostele kříže červenou nebo fialovou rouškou, nestalo-li se tak již v sobotu před pátou nedělí postní. Před obrazy svatých se nemají rozžíhat světla. 

(Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, č. 44-57)

 

Velký pátek

Přejít na komentované texty z misálu nebo na notované texty a mp3. Liturgická barva je červená. 

 

V tento den, kdy náš Velikonoční Beránek – Kristus – je obětován, církev uvažuje o umučení svého Pána a Ženicha, uctívá kříž, připomíná si své zrození z Kristova boku, když umíral na kříži, a modlí se za všechny lidi.

 

  • Podle prastaré tradice dnes církev neslaví eucharistickou oběť; svaté přijímání se může podávat věřícím jenom při obřadech slavení památky umučení Páně; avšak nemocným, kteří se těchto obřadů nemohou zúčastnit, se může dnes donášet v kteroukoliv denní hodinu.
  • Velký pátek je dnem pokání závazně zachovávaným v celé církvi, a to postem zdrženlivosti a újmy.
  • Slavení svátostí se tento den přísně zakazuje, vyjma svátost pokání a pomazání nemocných. Pohřeb se má konat bez zpěvu, bez varhan a bez zvonění.
  • Doporučuje se, aby se dnes v kostelích slavila modlitba se čtením a ranní chvály za účasti lidu. Ti, kdo se zúčastnili odpoledních liturgických obřadů neříkají dnešní nešpory.

 

  • Památka umučení Páně se má slavit v odpoledních hodinách, nejlépe kolem třetí hodiny. Z pastoračních důvodů se však může zvolit i jiná, vhodnější hodina, kdy se mohou lidé snadněji sejít: např. už po poledni nebo v pozdější hodinu, ne však po 21. hodině.
  • Liturgické slavení památky umučení Páně (bohoslužba slova, uctívání kříže a svaté přijímání) mající svůj původ ve starodávné tradici církve se má zbožně zachovávat; nikdo ať ho svévolně nemění.
  • Kněz a přisluhující přicházejí k oltáři v tichosti, beze zpěvu. Má-li být proneseno několik slov úvodem, ať se tak stane před příchodem kněze a přisluhujících.
  • Po příchodu k oltáři pozdraví kněz a přisluhující oltář hlubokou úklonou a vrhnou se na tvář. Tato prostrace, protože je to obřad vlastní tomuto dni, má být bedlivě zachována, protože naznačuje jak ponížení člověka „pocházejícího ze země“, tak zármutek a bolest církve. Věřící při příchodu kněze a přisluhujících stojí, pak si kleknou a setrvají chvíli v tiché modlitbě.
  • Lekce se mají číst celé. Responsoriální žalm a zpěv před evangeliem se zpívá obvyklým způsobem. Pašije podle Jana se zpívají nebo čtou stejným způsobem jako předcházející neděli. Po skončení pašijí ať se koná homilie a po ní může kněz vyzvat věřící ke krátké modlitbě a rozjímání. 
  • Přímluvy ať se konají podle textu a způsobu, které jsou předávány od pradávna, a to v celém rozsahu úmyslů, protože dobře naznačují všeobecnou moc a sílu Kristova umučení, neboť on visel na kříži za spásu celého světa. V případě naléhavé veřejné potřeba může místní ordinář dovolit nebo nařídit, aby byla přidána modlitba na příslušný úmysl. Z modliteb uvedených v misálů může kněz vybrat ty, které nejlépe odpovídají místním poměrům, a to tak, aby bylo zachováno ustanovení o oddílech úmyslů a přímluvách.
  • Kříž pro uctívání má být dostatečně velký a krásný; zvolí se první nebo druhý způsob, jak jsou uvedeny v misálu. Tento obřad ať je naplněn vznešeností hodnou tohoto tajemství naší spásy. Výzva pronášená při vyzdvižení kříže i odpověď lidu se mají zpívat a při každém pokleknutí se má zachovávat chvíle úctyplného ticha, zatímco kněz stojí a drží vyzdvihnutý kříž.
  • Každý z věřících má mít příležitost uctít kříž, protože osobní adorace kříže je nejvýznamnější částí této liturgické slavnosti; jedině v případě velkého množství lidu zvolí se obřad společného uctívání všemi zároveň. K uctívání je vystavován pouze jeden kříž; to je požadavek o pravdivosti znamení. K uctění kříže ať se zpívají antifony, výčitky a hymnus, aby lyrickým způsobem vyvolaly v paměti události z dějin spásy.2 Mohou se zpívat i jiné vhodné zpěvy (srv. č. 42).
  • Kněz zpívá výzvu k modlitbě Páně a všichni pokračují ve zpěvu. Pozdravení pokoje se nedává. Svaté přijímání se podává podle obřadu z misálu. Během přijímání se může zpívat žalm 21 nebo jiný vhodný zpěv. Po přijímání věřících kněz odnese ciborium na připravené místo, mimo hlavní prostor kostela. 
  • Po obřadu se oltář obnaží, avšak kříž se čtyřmi svícemi je ponechán. V kostele ať se upraví vhodné místo (např. kaple, v níž byla ve čtvrtek uschována eucharistie), tam se může kříž umístit, aby jej věřící mohli uctít a políbit a věnovat se modlitbě a rozjímání.

 

  • Pobožnosti, jako je křížová cesta, průvody a připomínka bolestí blahoslavené Panny Marie se z pastoračních důvodů ovšem nemají opomíjet. Texty a zpěvy mají být přizpůsobeny duchu liturgie tohoto dne. Avšak doba těchto pobožností má být přizpůsobena době hlavních bohoslužeb, aby bylo zřejmé, že liturgický obřad svou povahou daleko převyšuje všechny pobožnosti. 

(Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, č. 58-62)

 

Bílá sobota

(Liturgická barva je fialová).

 

Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. Očekává v modlitbě a postu jeho vzkříšení. 

 

  • Velmi se doporučuje, aby se slavení modlitby se čtením a ranních chval konalo za účasti lidu. (srv. č. 10).2 Kde to není možné, ať se koná bohoslužba slova nebo nějaká pobožnost přiměřená tajemství tohoto dne. 
  • K objasnění tajemství Bílé soboty se může v kostele vystavit k uctění věřících obraz Krista ukřižovaného nebo odpočívajícího v hrobě nebo sestoupivšího mezi mrtvé anebo obraz Panny Marie bolestné.
  • Dnes církev zásadně neslaví mši svatou.3 Svaté přijímání se může v tento den podávat jenom při zaopatřování jako viatikum. Má se odmítnout slavení svatby i jiných svátostí, vyjma svátost pokání a pomazání nemocných. 
  • Věřící mají být poučeni o zvláštní povaze Bílé soboty. Obyčeje a sváteční tradice spojené s tímto dnem, protože se dříve slavnost veliké noci slavívala už na Bílou sobotu, mají být zachovány až pro velikonoční noc a následující den.

(Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, č. 73-76)

 

Velikonoční vigilie 

Přejít na komentované texty z misálu nebo na notované texty a mp3. Liturgická barva je bílá. 

 

Z prastaré tradice je tato noc zasvěcena Pánu. Vigilie, která se v ní slaví, připomíná svatou noc, kdy Pán vstal z mrtvých, a je považována za „matku posvátných vigilií“. V ní totiž církev s bdělostí očekává vzkříšení Pána a slaví svátosti uvádějící do křesťanského života.

Velikonoční vigilie, které židé každoročně slavili jako památku na velikou noc, kdy přenocovali v očekávání přechodu Pána, který je měl vysvobodit z faraonova otroctví, to byl předobraz pravého přechodu Kristova, totiž noci opravdového osvobození, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu. 

Už od počátku církev každoročně slavila Velikonoce, slavnost všech slavností, především noční vigilii. Vždyť Kristovo vzkříšení je zárukou naší víry a naděje, a křtem a biřmováním jsme byli zapojeni do Kristova velikonočního tajemství, s ním jsme zemřeli, s ním jsme byli pohřbeni, s ním vzkříšeni a s ním také budeme kralovat. Tato vigilie je také očekáváním příchodu Páně.

 

  • Všechny obřady velikonoční vigilie se konají v noci. Ať nezačínají před začátkem noci a skončí před nedělním svítáním. Toto pravidlo má být vykládáno doslovně. Zavrhují se opačné nesprávné způsoby a zvyklosti, které se porůznu vyskytovaly, podle nichž by se měla slavit velikonoční vigilie ve stejnou hodinu, jak je zvykem slavit mše v předvečer neděle. Důvody, které někteří uvádějí ve prospěch slavení velikonoční vigilie už v předvečer, jako např. nedostatečná bezpečnost, se neuvádějí v případě noci Narození Páně nebo jiných shromáždění různého druhu
  • Doporučuje se shromáždit několik menších, blízkých společenství do jednoho kostela, aby se bohoslužba mohla konat v plném rozsahu a slavnostním způsobem. Je třeba dát přednost tomu, aby se zvláštní skupiny zúčastnily slavení velikonoční vigilie pohromadě s ostatními věřícími, a tak hlouběji prožívali církevní společenství. Věřící, kteří se v té době budou zdržovat mimo farnost, je třeba povzbudit, aby se zúčastnili slavení liturgie v místě svého pobytu. 
  • Při předběžném oznamování velikonoční vigilie je třeba vyvarovat se toho, aby se nemluvilo o zakončení Bílé soboty. Spíše ať je řečeno, že velikonoční vigilie se slaví jako nedílná součást slavení „velké noci“. Duchovní správcové mají být upozorněni, aby v katechezi pečlivě poučovali věřící, že se mají účastnit obřadů celé vigilie. 
  • Velikonoční vigilie je uspořádána takto: po slavnosti velikonoční svíce a po velikonočním chvalozpěvu (to je první část vigilie) církev svatá uvažuje o podivuhodných skutcích, které činil Pán Bůh svému lidu od počátku (druhá část – bohoslužba slova) až do doby, kdy po znovuzrození nových údů ve křtu (třetí část) je pozvána ke stolu, který připravil církvi Pán na památku své smrti a vzkříšení, dokud nepřijde (čtvrtá část). Tento liturgický obřad ať nikdo z vlastní vůle nemění.

 

  • První část spočívá v symbolických úkonech a gestech, které třeba konat důstojně a vznešeně, aby věřící opravdu pochopili jejich smysl a význam předkládaný výzvami a liturgickými modlitbami. Na vhodném místě, pokud možno mimo kostel, je připravena hranice k posvěcení nového ohně, jehož plamen má být takový, aby opravdu mohl rozehnat tmu a osvítit noc. 
  • Ať je přichystán paškál, který má být pro pravdivost znamení zhotoven z vosku, každý nový rok, jen jeden, dostatečně velký, nikdy ne padělaný, aby mohl vyjádřit, že Kristus je světlo světa. K jeho posvěcení se má používat symbolů a slov uvedených v misálu, popřípadě jiných schválených biskupskou konferencí. 
  • V čele průvodu, jímž lid vstupuje do chrámu, je jedině rozžatý paškál. Jako synové Izraele byli vedeni za noci ohnivým sloupem, tak zase křesťané jdou za vzkříšeným Kristem: Nic nebrání tomu, aby se každé odpovědi „Bohu díky“ připojilo nějaké zvolání k poctě Kristově. 
  • Světlo z paškálu se postupně šíří rozsvěcováním svící, které mají všichni držet v rukou; zatímco elektrická světla jsou ještě zhasnutá. 
  • Jáhen zpívá velikonoční chvalozpěv, který vypráví velkou lyrickou básní o celém velikonočním tajemství vsazeném do plánu spásy. V případě nutnosti, není-li přítomen jáhen a ani celebrující kněz nemůže tento chvalozpěv zazpívat, může ho přednést nějaký zpěvák. Biskupské konference mohou stanovit, aby se zpěv velikonočního chvalozpěvu prokládal nějakým vhodným zvoláním lidu. 

 

  • Čtení z Písma svatého tvoří druhou část vigilie. Popisují velkolepé skutky dějin spásy a zpěv responsoriálních žalmů, posvátné ticho a modlitby celebrujícího kněze napomáhají věřícím, aby o nich v klidu uvažovali. V nově upravených obřadech vigilie je sedm starozákonních čtení vybraných ze Zákona a proroků, jsou převzaty většinou z nejstarší východní i západní tradice; a dvě čtení z Nového zákona, a to epištola a evangelium. Takto církev „počínajíc od Mojžíše a všech proroků“ vysvětluje velikonoční tajemství.
  • Kde to je možné, mají se číst všechna čtení, aby byl úplně zachován charakter velikonoční vigilie, která vyžaduje delší trvání. Vyžadují-li to však pastorační důvody, může se číst menší počet těchto čtení; ať se čtou aspoň tři čtení ze Starého zákona, a to je ze Zákona a proroků, nikdy se však nemá vynechat čtení 14. kapitoly z druhé knihy Mojžíšovy se svým kantikem. 
  • Předobrazný smysl textů Starého zákona má své naplnění v Novém zákoně a má být zjevně vyjádřen celebrantovou modlitbou po jednotlivých čteních; bude však také prospěšné uvést věřící do tohoto smyslu krátkým poučením. Může to udělat kněz sám nebo jáhen. Národní nebo diecézní komise vydají k tomu pomůcky, které duchovním pastýřům usnadní jejich práci. 
  • Po čtení se zpívá žalm a lid vkládá odpověď. Takové opakování jednotlivých prvků zachovává rytmus, který věřícím pomůže k zbožné účasti. Třeba dbát na to, aby místo žalmů nebylo používáno lidových popěvků. 
  • Po čteních ze Starého zákona se zpívá chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“ a přitom podle místních zvyklostí vyzvánějí zvony, potom se říká vstupní modlitba, a tak se přejde ke čtení z Nového zákona. Čtou se povzbudivá slova Apoštolova o křtu, kterým jsme vštípeni do Kristova velikonočního tajemství. Potom všichni povstanou a kněz třikrát zazpívá „Aleluja“, přitom pokaždé zvyšuje hlas a všichni po něm opakují. Je-li třeba, může toto „Aleluja“ zazpívat žalmista nebo zpěvák, lid pak opakuje toto zvolání mezi jednotlivými částmi žalmu 117, který apoštolové tolikrát citovali při hlásání velikonočního poselství. Potom jako vrchol celé bohoslužby slova je zvěstováno evangelium o vzkříšení Páně. Po evangeliu ať následuje homilie, třeba jen krátká, ale nemá se vynechat. 

 

  • Třetí část vigilie je křestní bohoslužba. Přechod Kristův i náš se nyní slaví ve svátosti. Plně je to vyjádřeno v těch kostelích, které mají křtitelnici, a tím více, když se slaví uvedení dospělých do křesťanského života nebo aspoň křest dětí. Avšak i když se křest nekoná, přece se ve farních kostelích má světit křestní voda. Pokud se svěcení křestní vody nekoná u křtitelnice, ale v presbytáři, přenáší se křestní voda potom do křtitelnice a přechovává se tam po celou velikonoční dobu. Neuděluje-li se křest, a ani se nesvětí křestní voda, ať kněz posvětí vodu k pokropení lidu. 
  • Pak následuje obnova křestního vyznání, kterou celebrant uvede krátkým vybídnutím. Věřící přitom stojí s rozžatými svíčkami v rukou a odpovídají na otázky. Potom jsou pokropeni vodou; tak jim úkony i slova připomenou křest, který přijali. Kněz prochází kostelem, kropí lid a všichni přitom zpívají antifonu „Viděl jsem pramen vody“ nebo jiný zpěv mající křestní charakter. 

 

  • Čtvrtá část vigilie je slavení eucharistie, je to zároveň její vyvrcholení, protože v plném významu je eucharistie svátost velikonoční, totiž památka oběti na kříži a přítomnost vzkříšeného Krista, dovršuje uvedení do křesťanského života a dává okusit prožívání věčných Velikonoc. 
  • Toto slavení eucharistie ať se nekoná ve spěchu; je třeba, aby všechny obřady a slova měly i navenek co největší působivou sílu: přímluvy, jichž se poprvé účastní novokřtěnci již jako věřící, mající podíl na královském kněžství; přinášení darů za účasti nově pokřtěných, jsou-li přítomni; první, druhá nebo třetí eucharistická modlitba zpívaná spolu s příslušnými vsuvkami; a konečně přijímání eucharistie jako okamžik plné účasti na právě slaveném tajemství.
  • K přijímání se vhodně zpívá žalm 117 s antifonou „Náš velikonoční Beránek“ nebo žalm 33 s antifonou „Aleluja, aleluja, aleluja“ nebo jiný radostný velikonoční zpěv. K dosažení plnosti znamení eucharistie se doporučuje přijímat ji pod způsobem chleba a vína. Místní ordinář ať posoudí vhodnost takovéhoto dovolení i to, co s tím souvisí.4

 (Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, č. 77-96)

 

Den slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Přejít na texty z misálu. Liturgická barva je bílá.

  • Mše velikonoční neděle má být slavena co nejslavněji. Jako úkon kajícnosti ať se dnes vhodně použije kropení vodou posvěcenou na velikonoční vigilii a přitom ať se zpívá antifona „Viděl jsem pramen vody“ nebo jiný zpěv křestního charakteru. Touto vodou se také naplní kropenky u vchodu do kostela. 
  • Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici. 
  • Paškál má své místo buď u ambonu nebo u oltáře; má se rozžíhat aspoň při všech slavnějších liturgických obřadech v této době: ve mši, při ranních chválách a při nešporách, a to až do neděle Seslání Ducha svatého. Po jejím skončení ať se paškál s úctou uschovává u křtitelnice, aby se od něj při udělování křtu rozsvěcovaly svíčky pokřtěných. Při pohřbech ať se paškál postaví u rakve, aby naznačoval, že pro křesťana je smrt jeho osobním přechodem do věčnosti. Jinak ať se paškál nerozsvěcuje ani nenechává v presbytáři mimo dobu velikonoční.

 




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.