Znamení kříže v evangelních kantikách

Hlavní stránka / Články / Znamení kříže v evangelních kantikách

7.7.2016

Znamení kříže v evangelních kantikách Při Denní modlitbě církve se všichni označují znamením kříže při počátečních slovech evangelních kantik – tedy na úvod Zachariášova kantika při ranních chválách, při Mariinu kantiku během nešpor a při Simeonovu kantiku v kompletáři.

Ve Všeobecných pokynech k Denní modlitbě církve se k tomu píše: „Tato kantika, vžitá dávným a oblíbeným užíváním církve, vyjadřují chválu vykoupení a díkůčinění“ (č. 50). „Kantikům z evangelia – Zachariášovu kantiku, kantiku Panny Marie a Simeonovu kantiku náleží stejná slavnostnost a důstojnost, s níž se naslouchá evangeliu“ (č. 138). „Při přednesu kantika z evangelia v ranních chválách a v nešporách se může okuřovat oltář a po něm také kněz a lid“ (č. 261). „Všichni se znamenají křížem (…) na začátek kantik z evangelia: Pochválen buď Hospodin, Velebí má duše Hospodina a Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka“ (č. 266). 

Když se někdo ptá po smyslu znamení kříže při úvodních slovech zmíněných kantik, dostane zpravidla ukvapenou odpověď s odkazem na rubriku č. 138 ve Všeobecných pokynech k Denní modlitbě církve s vysvětlením, že tato kantika odpovídají svou podstatou zvěstování evangelia; a na začátku evangelia při mši svaté se přeci také všichni křižují.

Ovšem při čtení evangelia během mše svaté nejenže znamení kříže nenásleduje po prvních slovech čteného úryvku, nýbrž už při ohlášení evangelia, ale navíc nemá ani stejný původ a význam jako při modlitbě hodin. Znamení kříže při ohlášení evangelia (na čelo, hruď, ústa a na knihu) se vyvíjelo od 9. století na zaalpském území a dnešní podobu dostalo v 11. - 12. století. Znamení kříže (na čelo), kterým se křesťané od počátku znamenají (srov. Tertullián (+220), De corona militis (CCSL 2: 1043)), zde má apotropický charakter (zahánět Zlého). Viz též jeden ze středověkých komentářů od Viléma Duranda (+ 1296), Rationale divinorum officiorum (CCCM 140: 353).

Naproti tomu má znamení kříže během prvních slov kantik z evangelia při modlitbě hodin jiný původ (srov. Znak križa kod evanđeoskih hvalospjeva, Živo vrelo, 30 (2013/13) 40): V průběhu středověku se stávalo, že mnozí lidé, kteří byli vázáni povinností modlitby hodin, neměli pro porozumění latiny dostatečné znalosti. Proto se objevil zvyk, že se lidé během modlitby pokaždé značili znamením kříže, kdykoli se zpívalo slovo benedicere (žehnat) nebo jeho jiný tvar. Zároveň se tento zvyk zaváděl i v případech, kdy slovo benedicere již nemělo význam pouze žehnat, ale také chválit, blahoslavit. Podobně tomu bylo u slov consecrare (vysvětit) a sanctificare (posvětit), u kterých se řečený význam přenášel do řeči těla. Původní židovsko-křesťanské gesto žehnání vzkládáním rukou byl už v této době většinou nahrazen požehnáním znamením kříže. To přispělo k rozšíření žehnání, především během slavení mše svaté. 

Vhodným příkladem tohoto problematického spojení mezi znamením kříže a slovesem benedicere ve smyslu chválit, může být skutečnost, že se kněz značíval znamením kříže během slov Benedictus qui venit in nomine Domini (Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně) při modlitbě Sanctus, která přechází v prefaci. Již dříve se hledalo odůvodnění tohoto zvyku a Jan Beleth (+ 1182) jej vysvětloval pomocí skutečnosti, že slova Požehnaný, který přichází… mají původ v evangeliu (Mt 21,9), a proto patří k Pánovu dílu vykoupení. Beleth zde také viděl paralelu se znamením kříže na začátku hlásání evangelia (srov. J. A. Jungmann, Missarum sollemmnia 2, Wien 1952, 173).

Podobným způsobem se zavedlo znamení kříže na úvod kantika při ranních chválách Benedictus Dominus Deus Israel (Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, Lk 1, 68), přestože ani zde se slovo benedicere nepoužívá ve významu žehnat nýbrž velebit. Když už se tento zvyk prosadil na tomto místě, přenesl se rychle i na první slova kantika Magnificat anima mea Dominimum (Velebí má duše Hospodina, Lk 1,46) v rámci nešpor a do modlitby kompletáře při slovech Nunc dimittis servum tuum, Domine (Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka, Lk 2,29) ačkoliv se zde sloveso benedicere vůbec nevyskytuje (srov. M. Righetti, Manuale di storia liturgica 1, Milano 1950, 372-373).

U příležitosti liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu byla podrobně studována a přezkoumána skutečnost znamení kříže na úvod kantik. Nakonec bylo rozhodnuto, že toto silně vžité gesto bude ponecháno i v obnovené liturgii.

Znamení kříže, nezávisle na svém rituálním kontextu, vždy také poukazuje na Kristovo vykupitelské dílo. Kristus, který je svým slovem přítomen při slavení mše svaté, „protože to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté“ a „když se církev modlí a zpívá“ (SC 7). Boží dílo vykoupení se zpřítomňuje také při modlitbě hodin. Církev vyjadřuje chválu a dík za toto vykupitelské dílo ve chvalozpěvech Benedictus, Magnificat a Nunc dimittis. 

Markus Tymister

Z německého originálu přeložil Jan Ettler. 

Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.