Tridentský koncil o liturgii

Hlavní stránka / Články / Tridentský koncil o liturgii

23.8.2015

Tridentský koncil o liturgii Tridentský koncil (1545-1563) byl především koncilem pastorálním - pojednával zejména o obnově církve. Kromě toho se věnoval také některým dogmatickým otázkám, např. ospravedlnění a svátostí. Několik málo bodů, které se vztahují k liturgii, je uvedeno níže. Text je převzat z publikace Dokumenty Tridentského koncilu vydané v nakladatelství Krystal OP, překlad I. A. Hrdina, OPraem.

Děkujeme nakladatelství Krystal OP za laskavé poskytnutí textu k uveřejnění na našich stránkách.

Pozn: Texty jsou řazeny tématicky, jsou uvedeny pouze vybrané pasáže. 
 
 

Liturgické obřady obecně 

Kdo by prohlásil, že katolickou církví přijatými a schválenými obřady, jichž se obvykle užívá při slavnostním udílení svátostí, může být buď opovrhováno, nebo že mohou být od služebníků církve bez hříchu libovolně vynechávány nebo kterýmkoli pastýřem církve přeměňovány v nové a jiné obřady, ten nechť je vyobcován. 
7. zasedání 3. 3. 1547, o svátostech, kán. 13. 
 

Mše svatá obecně 

Protože lidská přirozenost je taková, že se nemůže snadno povznést k rozjímání božských věcí bez vnějších pomůcek, stanovila svatá Matka církev určité obřady, z nichž některé se ve mši vyslovují potichu, jiné však hlasitěji. Rovněž používá ceremonie, jako jsou mystická žehnání, světla, kadidlo, oděvy a jiné toho druhu podle apoštolské disciplíny a tradice, aby se jimi jak zdůraznila velebnost takové oběti, tak aby se mysli věřících skrze tato viditelná znamení náboženství a zbožnosti povznášely k rozjímání o tom nejvyšším, co se v této oběti skrývá.
22. zasedání 17. 9. 1562, Učení o mešní oběti, hl. 5.
 
Každý, kdo si uvědomí, že ve svatých Písmech je zlořečeným nazýván ten, kdo dílo Boží koná nedbale, snadno pozná, jak velkou péči je třeba věnovat tomu, aby přesvatá mešní oběť byla slavena se vší náboženskou slavnostností a úctou. Jestliže tedy nutně dosvědčujeme, že konání žádného díla nemůže být pro křesťany tak svaté a božské, jako toto strašlivé tajemství, v němž se ona životodárná oběť, jíž jsme usmířeni s Bohem Otcem, prostřednictvím kněží denně přináší na oltáři, pak je také dostatečně zřejmé, že je třeba veškeré úsilí a péči věnovat tomu, aby tato oběť byla konána se vší možnou vnitřní bezúhonností a čistotou srdce a se všemi znameními vnější usebranosti a zbožnosti. 
22. zasedání 17. 9. 1562, Dekret o tom, co je třeba zachovávat a čeho se vystříhat při slavení mše.
 
Z kostela mají [představení v diecézích] zcela odstranit sloužení určitého počtu mší s jistým počtem svící, což je vynálezem více pověrečného kultu než pravé zbožnosti. A mají poučovat lid, jaké jsou a od koho nejspíše pocházejí tak vzácné a nebeské plody této nejsvětější oběti. Také ať napomínají lid, aby často přicházel do svých farností – alespoň o nedělích a větších svátcích. 
22. zasedání 17. 9. 1562, Dekret o tom, co je třeba zachovávat a čeho se vystříhat při slavení mše.
 

Přimísení vody do kalicha

Dále svatá synoda napomíná, že církev dala kněžím příkaz, aby do vína v obětovaném kalichu přimísili vodu, jednak proto, že se věří, že tak činil Kristus Pán, jednak také proto, že z jeho boku vyšla spolu s krví i voda, a tímto smísením se tato svátost uctívá. A konečně proto, že ve Zjevení blaženého Jana jsou národy nazývány vodami, a tak je tím naznačováno sjednocení věřícího lidu s Kristem jako hlavou.
22. zasedání 17. 9. 1562, Učení o mešní oběti, hl. 7.
 

Mešní kánon 

A protože se sluší, aby svaté věci byly spravovány svatým způsobem, a jelikož tato svátost je ze všech nejsvětější, katolická církev k hodnému a důstojnému slavení a přijímání před mnoha staletími stanovila posvátný kánon, tak prostý každého bludu, že v něm není obsaženo nic, co by pokud možno co nejvíce nevyjadřovalo jakousi svatost a zbožnost a co by nepovznášelo mysli obětujících k Bohu. Sestává totiž jak ze slov Pána samého, tak z apoštolských tradicí a zbožných ustanovení svatých papežů.
22. zasedání 17. 9. 1562, Učení o mešní oběti, hl. 4.
 

Přijímání eucharistie 

Jestliže se nesluší, aby kdokoli k nějaké posvátné funkci přistupoval jinak než se svatým smýšlením, tak jistě tím více se musí křesťanský muž, který zná svatost a božský původ této svátosti, chránit toho, aby k jejímu přijímání nepřistupoval bez velké úcty a svatého smýšlení, zvláště když u apoštola čteme ona slova plná varování: „Kdo jí a pije nehodně, jí a pije si odsouzení, protože nerozlišuje tělo Páně.“ Proto tomu, kdo hodlá přijímat, je třeba připomenout jeho příkaz: „Člověk ať se zkoumá!“ Církevní zvyklost pak objasňuje, že ono zkoumání je nutné, aby nikdo, kdo si je vědom smrtelného hříchu, jakkoli by nad ním pociťoval lítost, nepřistupoval k posvátné eucharistii bez předchozího svátostného vyznání. A tato posvátná synoda rozhodla, že toto má být navždy zachováváno všemi křesťany, i oněmi kněžími, kteří mají povinnost sloužit mši svatou, leda by nebyl dosažitelný zpovědník. V takovém případě, naléhá-li nutnost a kněz bez předchozí zpovědi celebruje, ať se co nejdříve vyzpovídá.
13. zasedání; 11. 10. 1551, Dekret o svátosti nejsvětější eucharistie, hl. 7.
 
Posvátná synoda by si sice přála, aby věřící přítomní při jednotlivých mších přijímali nejen duchovní touhou, nýbrž také svátostným přijímáním eucharistie, jímž se k nim účinněji dostane plod této nejsvětější oběti. Přesto však, nebude-li to pořád, kvůli tomu nezavrhuje jako soukromé a nedovolené ony mše, v nichž svátostně přijímá samotný kněz, nýbrž schvaluje je a tak doporučuje, protože totiž i ony mše mají být považovány za věc skutečně společnou všem, dílem proto, že v nich lid přijímá duchovně, dílem však proto, že veřejným služebníkem církve nemají být slouženy jen za něj samého, nýbrž za všechny věřící, kteří náležejí k tělu Kristovu.
22. zasedání 17. 9. 1562, Učení o mešní oběti, hl. 6
 
[…] Při svatém přijímání však byl v církvi vždy obyčej, že laici dostávali svaté přijímání od kněží; kněží pak, kteří sloužili mši, že přijímali sami. A tento obyčej jakožto takový, který sahá až k apoštolské tradici, má být právem a po zásluze zachován. 
13. zasedání; 11. 10. 1551, Dekret o svátosti nejsvětější eucharistie, hl. 8.
 
Proto tato svatá synoda, vyučena Duchem svatým, který je duchem moudrosti a rozumu, duchem rady a zbožnosti, jakož i následujíc úsudek a obyčej církve samé, prohlašuje a učí, že žádné božské přikázání nezavazuje laiky a necelebrující duchovní k přijímání eucharistie pod obojí způsobou, a že bez újmy na víře žádným způsobem nelze pochybovat o tom, že jim přijímání jen pod jednou způsobou dostačuje ke spáse. Jakkoli totiž Kristus Pán při poslední večeři tuto ctihodnou svátost ustanovil pod způsobou chleba a vína a odevzdal apoštolům, přesto ono ustanovení a odevzdání nesměřují k tomu, že by z rozhodnutí Páně všichni křesťané byli zavázáni k přijímání obojí způsoby. 
21. zasedání 16. 7. 1562, učení přijímání pod obojí způsobou a o přijímání malých dětí, hl. 1
 
Mimo to [svatá synoda] prohlašuje, že církev vždy měla tu moc, aby při udílení svátostí, šetříc jejich podstatu, s ohledem na věcné, časové i místní odlišnosti určovala a měnila to, o čem soudila, že by to více prospívalo užitku přijímajících nebo úctě svátostí samých. […]Jakkoli od počátku křesťanského náboženství bylo nezřídka v užívání přijímání pod obojí způsobou, přesto se v průběhu času tento obyčej zásadně změnil. Proto svatá Matka církev u vědomí své autority při správě svátostí, vedena závažnými a spravedlivými důvody, schválila tento obyčej přijímání pod jednou způsobou a stanovila, že má platit jako zákon; a ten není bez autority církve dovoleno ani odvrhovat ani svévolně měnit.
21. zasedání 16. 7. 1562, učení přijímání pod obojí způsobou a o přijímání malých dětí, hl. 2
 
Konečně táž svatá synoda učí, že malé děti, které nemají užívání rozumu, nejsou vázány žádnou povinností přistoupit k přijímání svátostné eucharistie; vždyť poté, co byly znovuzrozeny křestním obmytím a přivtěleny ke Kristu, nemohou v tomto věku ztratit onu již získanou milost Božích dětí. Avšak proto nelze zavrhovat starý věk, jestliže na některých místech se tento obyčej někdy zachovával. Neboť jakkoli tito tak svatí Otcové v oné době měli pro svůj postup přijatelný důvod, přesto je na druhé straně nutno bezesporu věřit, že tak nečinili v domnění, že je to nutné ke spáse.
21. zasedání 16. 7. 1562, učení přijímání pod obojí způsobou a o přijímání malých dětí, hl. 4
 

Mše a liturgický jazyk 

I když je mše pro věřící lid zdrojem velkého poučení, přesto se Otcům nezdálo prospěšným, aby se na různých místech slavila lidovým jazykem. Proto (bez újmy starobylého a Svatou římskou církví, Matkou a učitelkou všech církví, schváleného obřadu jakékoli církve a kdekoliv), aby Kristovy ovce nehladověly a „maličcí aby nežádali chléb, zatímco by nebylo toho, kdo by jim jej lámal“, svatá synoda přikazuje pastýřům a jednotlivým [duchovním], kteří vykonávají duchovní správu, aby častěji v průběhu slavení mší, ať sami nebo prostřednictvím jiných osob, vysvětlovali něco z toho, co se při mši čte; a mezi jiným aby především o nedělích a svátcích vyložili některé z tajemství této nejsvětější oběti.
22. zasedání 17. 9. 1562, Učení o mešní oběti, hl. 8
 

Mše a liturgický prostor 

[...] A nechť se netrpí, aby tato svatá oběť byla jak světskými, tak řeholními kněžími přinášena v soukromých domech a vůbec mimo kostel a mimo ta místa určená pouze k božskému kultu, která jsou těmito ordináři takto označena a vizitována; a také tehdy ne, dokud ti, kteří budou přítomni, slušně uspořádaným vzhledem a chováním nedají na vědomost, že se hodlají účastnit nejen tělesně, nýbrž také myslí a zbožně zaníceným srdcem. 
22. zasedání 17. 9. 1562, Dekret o tom, co je třeba zachovávat a čeho se vystříhat při slavení mše.
 

Mše a liturgická hudba 

Z kostelů pak má být vyloučena taková hudba, kde se s varhanami nebo se zpěvem směšuje něco nevázaného nebo nečistého, rovněž tak všechny světské činnosti, prázdné, a proto bezbožné řeči, chození po kostele, kravál a hluk; aby bylo vidět a aby bylo možno říci, že dům Boží je domem modlitby. 
22. zasedání 17. 9. 1562, Dekret o tom, co je třeba zachovávat a čeho se vystříhat při slavení mše.
 

Mše a liturgické doby a knihy 

Konečně aby nebyl dán žádný prostor pověře, mají svými výnosy, které budou opatřeny trestními sankcemi, dbát na to, aby kněží nesloužili mše v jiné než stanovené doby, ani aby při slavení mší nepoužívali jiné obřady a modlitby než ty, jež jsou schváleny církví a osvědčené častým a chvályhodným užíváním. 
22. zasedání 17. 9. 1562, Dekret o tom, co je třeba zachovávat a čeho se vystříhat při slavení mše.
 
 

Uchovávání eucharistie a donášení nemocným 

Obyčej uchovávat ve svatyni posvátnou eucharistii je tak starobylý, že jej znalo už století, v němž se konal nicejský koncil. Dále to, že se má ona posvátná eucharistie donášet nemocným a za tímto účelem že se má pečlivě uchovávat v kostelích (odhlédneme-li od toho, že je to samo o sobě nejvýše spravedlivé a rozumné), se nachází v předpisech přemnohých koncilů a je to zachováváno jako prastará zvyklost katolické církve. Proto tato svatá synoda stanovila, aby se tato zcela spasitelná a nutná zvyklost zachovala.
13. zasedání; 11. 10. 1551, Dekret o svátosti nejsvětější eucharistie, hl. 6. 
 

Úcta eucharistie mimo mši 

[...] všichni křesťané způsobem v katolické církvi vždy přijímaným mají této nejsvětější svátosti při uctívání prokazovat kult klanění, který náleží samému Bohu. A není proto méně hodnou uctívání, že byla Kristem Pánem ustanovena, aby byla požívána. Neboť věříme, že v ní je přítomen týž Bůh, o němž říká věčný Otec, když jej uváděl do světa: „Nechť se mu klanějí všichni Boží andělé“; týž, jemuž se v kleče klaněli mudrci a o němž Písmo říká, že se mu v Galileji klaněli apoštolové.
13. zasedání; 11. 10. 1551, Dekret o svátosti nejsvětější eucharistie, hl. 5.
 
Svatá synoda mimo to prohlašuje, že v Boží církvi se ujal svatý a velmi zbožný zvyk, že se každoročně zvláštním a slavnostním dnem uctívá a důstojně slaví tato přeslavná a velebná svátost a že se v průvodech uctivě a s poctami nosí po ulicích a veřejných místech. Je totiž zcela spravedlivé, aby byly stanoveny určité posvátné dny, během nichž by všichni křesťané zvláštním a mimořádným způsobem vyjádřili svou vděčnou vzpomínku na společného Pána a Vykupitele za tak nevýslovné a vskutku božské dobrodiní, jímž se zpřítomňuje jeho vítězství a triumf nad smrtí. [...]
13. zasedání; 11. 10. 1551, Dekret o svátosti nejsvětější eucharistie, hl. 5. 
 

Svátost křtu

Kdo by prohlásil, že pravá a přírodní voda není nutná k platnosti křtu, čímž slova našeho Pána Ježíše Krista „Nezrodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého“ převrací v jakousi metaforu, ten nechť je vyobcován.
Kdo by prohlásil, že malé děti nelze počítat mezi věřící, protože při přijetí křtu nejsou schopny úkonu víry, a že až získají užívání rozumu, je třeba znovu je pokřtít; anebo že je lepší vůbec je nekřtít, než je křtít na pouhou víru církve, aniž by měly samy aktuální víru, ten nechť je vyobcován.
7. zasedání 3. 3. 1547, o křtu, kán. 2 a 13. 
 

Svátost biřmování 

Kdo by prohlásil, že urážejí Ducha svatého ti, kteří křižmu svatého biřmování přikládají nějakou moc, ten nechť je vyobcován.
Kdo by prohlásil, že řádným udělovatelem svatého biřmování není jedině biskup, ale každý obyčejný kněz, ten nechť je vyobcován.
7. zasedání 3. 3. 1547, o biřmování, kán. 2 a 3.
 

Svátost pokání 

Forma svátosti pokání, v níž je obzvláště skryta i její účinnost, spočívá v těchto slovech udělovatele: „Uděluji ti rozhřešení“ atd., k nimž se ovšem podle zvyklostí svaté církve chvályhodně připojují některé prosby. Ty se však nijak netýkají podstaty oné formy ani nejsou k udělení svátosti nezbytné. Jakoby látkou svátosti jsou pak úkony kajícníka samého, totiž lítost, vyznání a zadostiučinění. 
A protože jsou z Božího ustanovení vyžadovány u kajícníka k úplnosti svátosti a k plnému a dokonalému odpuštění hříchů, nazývají se z tohoto důvodu součástmi pokání. 
Vždyť smyslem a účinkem této svátosti, pokud jde o její moc a účinnost, je smíření s Bohem, po němž u zbožných lidí, kteří tuto svátost se zbožnou oddaností přijímají, obvykle následuje pokoj a radost ve svědomí spolu s velkou útěchou ducha. […]
14. zasedání, 25. 11. 1551, učení o svátosti pokání, hl. 3.
 
Lítost, jež má první místo mezi řečenými úkony kajícníka, je bolestí duše a ošklivostí nad spáchaným hříchem spolu s úmyslem více nehřešit. Toto hnutí lítosti bylo kdysi pro udělení milosti nad hříchy nezbytným; a v člověku upadnuvším po křtu konečně takto připravuje na odpuštění hříchů, je-li spojeno s důvěrou v Boží milosrdenství a s úmyslem splnit všechno to, co je požadováno k řádnému přijetí této svátosti. 
Svatá synoda proto prohlašuje, že tato lítost obsahuje nejen úmysl přestat s hříchy a chtít začít a skutečně započít nový život, nýbrž také nenávist ke starému životu podle onoho: „Odvrhněte od sebe všechny své nepravosti, jichž jste se dopustili, a učiňte si nové srdce a nového ducha!“ A jistě: ten, který shlédl na volání oněch svatých mužů: „jen vůči tobě jsem zhřešil a činil jsem, co je před tebou zlé“; „jsem zdeptán svým nářkem, každou noc zkrápím své lůžko slzami“; „v hořkosti své duše budu zvažovat všechna léta svého života“ a podobně; ten snadno pozná, že toto volání vyšlo ze silné nenávisti vůči předchozímu způsobu života a obrovského znechucení nad hříchy.
[Svatá synoda] mimo to učí, že jakkoli se někdy stává, že tato lítost je v důsledku lásky dokonalá, takže může člověka smířit s Bohem ještě předtím, než skutečně přijme tuto svátost, přesto ono ospravedlnění nelze přičíst samotné lítosti bez úmyslu přijmout svátost, která je v ní zahrnuta. 
Pokud jde o onu nedokonalou lítost, která se nazývá zkroušeností, [svatá synoda] učí, že (jelikož obvykle pochází z patření na ošklivost hříchu nebo ze strachu před peklem a tresty) vylučuje-li úmysl hřešit a je-li spojena s nadějí na odpuštění, nejen že z člověka nedělá pokrytce a ještě většího hříšníka, nýbrž že je také darem Božím a podnětem Ducha svatého, který ještě v kajícníkovi nepřebývá, nýbrž pouze jej podněcuje, aby si s jeho pomocí připravoval cestu ke spravedlnosti. 
A třebaže sama o sobě bez svátosti pokání nemůže přivést hříšníka k ospravedlnění, přesto ho disponuje pro přijetí Boží milosti ve svátosti pokání. Zkroušeni tímto spasitelným strachem, Ninivané na základě Jonášova kázání, plného strašných hrozeb, činili pokání a od Pána dosáhli milosrdenství. Proto někteří falešně pomlouvají katolické spisovatele, jako by ti psali, že by svátost pokání přinášela milost bez dobrého pohnutí mysli; což církev nikdy neučila ani nevěřila. Ale i ti chybně učí, kteří říkají, že lítost je něco násilného, vynuceného, nesvobodného a nedobrovolného.
14. zasedání, 25. 11. 1551, učení o svátosti pokání, hl. 4.
 
Z výše vyloženého ustanovení svátosti pokání obecná církev vždy chápala, že od Pána bylo ustanoveno také úplné vyznání hříchů, které je silou božského zákona nezbytné pro všechny, kdo po křtu upadli do hříchu; protože náš Pán Ježíš Kristus, když ze země vystupoval na nebesa, zanechal kněze, své vlastní zástupce, jako představené a soudce, před něž mají být přineseny všechny smrtelné hříchy, do nichž věřící upadli, aby oni mocí klíčů vynesli rozsudek o odpuštění nebo zadržení hříchů. Je totiž známo, že kněží nemohou tento soud vykonávat bez seznání případu, a ani nemohou při ukládání pokání zachovat spravedlnost, kdyby jim kajícníci vyznali hříchy jen obecně, a nikoli spíše zvláště a jednotlivě. 
Z toho vyplývá, že je třeba, aby kajícníci všechny smrtelné hříchy, jichž si jsou po pečlivém zpytování sebe samých vědomi, ve vyznání vypočítali, i kdyby byly sebeskrytější a byly spáchány jen proti dvěma posledním přikázáním Desatera, protože ty často hlouběji zraňují ducha a jsou nebezpečnější než ty, jež jsou páchány veřejně. Neboť pokud jde o lehké hříchy, jimiž nejsme vylučováni z Boží milosti a do nichž přečasto upadáme, je sice správné a užitečné a bez jakékoli škody, když je ve zpovědi uvádíme, což dokazuje obyčej zbožných lidí, nicméně nepůsobí hřích, jestliže je zamlčíme, a mohou být odpuštěny mnoha jinými prostředky. 
Avšak protože všechny smrtelné hříchy, i ty, jež byly spáchány myšlením, činí z lidí syny hněvu a Boží nepřátele, je nezbytné hledat také odpuštění jich všech od Boha otevřeným a upřímným vyznáním. Proto když se křesťané snaží vyznat všechny hříchy, na které si vzpomínají, bez jakékoli pochybnosti je všechny předkládají k odpuštění Božímu milosrdenství. Avšak ti, kteří činí něco jiného a vědomě některé zatajují, nepředkládají božské dobrotě prostřednictvím kněze k odpuštění nic. Jestliže se totiž nemocný stydí odkrýt před lékařem svou ránu, lékařská věda nemůže uzdravit to, co jí zůstane skryto. 
Z toho také dále vyplývá, že při vyznání je třeba uvést také ty okolnosti, které mění druh hříchu, protože bez toho není ani kajícníkům možné samotné hříchy úplně vyložit ani soudcům je poznat; a není možné, aby správně posoudili závažnost hříchů a uložili za ně kajícníkům potřebné pokání. Proto je nerozumné učit, že tyto okolnosti jsou vymýšleny zahálčivými lidmi, anebo že je třeba vyznávat pouze jedinou okolnost, totiž že jsem zhřešil proti bližnímu. 
Avšak i to je bezbožností, říká-li se, že takto předepsané vyznání je nemožné nebo že je mučením svědomí. Je totiž známo, že se od kajícníků v církvi nevyžaduje nic jiného než to, aby poté, když co nejpečlivěji zkoumali sebe i všechny záhyby a kouty svého svědomí, vyznali ony hříchy, na které si vzpomenou, že jimi smrtelně urazili svého Pána a Boha. Avšak pokud jde o ostatní hříchy, jež pečlivě přemýšlejícího nenapadnou, má se za to, že jsou celkově zahrnuty do vyznání. Proto vpravdě říkáme s prorokem: „Očist mě, Pane, od mých skrytých hříchů.“ Obtížnost takovéhoto vyznání a upřímné odkrývání hříchů by se mohly zdát tvrdými, kdyby nebyly usnadněny tak mnoha a tak velikými dobry a útěchami, jichž se v rozhřešení zcela jistě dostává všem, kteří hodným způsobem k této svátosti přistupují. 
Pokud jde o tajný způsob vyznání, a to jedině před knězem: Kristus sice nezakázal, aby někdo v odvetu za své nepravosti a s cílem vlastního ponížení, jak pro výstrahu druhým, tak pro nápravu pohoršení církve, nemohl své hříchy vyznat veřejně; nicméně není božským přikázáním ustanoveno a nebylo by ani dosti radno stanovit zákonem lidským, aby provinění, především soukromá, byla odhalována veřejným vyznáním. Proto když přesvatí a velmi staří Otcové s jasným a jednomyslným souhlasem vždycky doporučovali tajné svátostné vyznání, jak ho svatá církev od počátku užívala a ještě doposud užívá, otevřeně se zavrhuje prázdná pomluva těch, kteří by se nestyděli učit, že toto tajné vyznání nemá nic společného s Božím přikázáním a je výmyslem lidským a svůj počátek vzalo od Otců shromážděných na lateránském koncilu. Církev totiž na lateránském koncilu nestanovila, že se mají věřící zpovídat proto, že by si byla vědoma, že to je nezbytné a stanovené božským právem, nýbrž proto, aby přikázání zpovídat se bylo všemi i jednotlivými věřícími, kteří dosáhli rozlišovacího věku, alespoň jednou za rok splněno. Proto je také v celé církvi s obrovským užitkem pro duše věřících zachováván onen spasitelný obyčej zpovídat se v oné posvátné a velmi příhodné době postní; a tento obyčej tato svatá synoda zcela schvaluje a přijímá jej jako zbožný a po zásluze hodný zachovávání.
14. zasedání, 25. 11. 1551, učení o svátosti pokání, hl. 5.
 
Pokud pak jde o udělovatele této svátosti, svatá synoda prohlašuje, že je chybné a od pravdy evangelia zcela vzdálené každé učení, které by chtělo službu klíčů nebezpečně rozšiřovat na kohokoli jiného kromě biskupů a kněží v domnění, že ona slova Páně „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi“, a „Těm, kterým hříchy odpustíte, těm budou odpuštěny, a těm, jimž je zadržíte, budou zadrženy“, byla řečena – navzdory ustanovení této svátosti – všem věřícím bez rozlišení a rozdílu tak, jako by každý měl moc odpouštět hříchy – veřejné uložením veřejného pokání, pokud se mu napravovaný podrobí, tajné hříchy pak dobrovolným vyznáním učiněným komukoliv. 
[Posvátná synoda] rovněž učí, že i kněží, kteří jsou v zajetí těžkého hříchu, mocí Ducha svatého, jež jim byla udělena ve svěcení, jakožto Kristovi služebníci vykonávají funkci odpouštění hříchů, a že smýšlejí zvráceně ti, kteří tuto moc ve špatných kněžích neuznávají. Jakkoli však rozhřešení kněze je udělením cizího dobrodiní, přesto není pouhou službou zvěstování evangelia nebo ohlášením odpuštění hříchů, nýbrž je jakoby soudním aktem, kterým je jím samým jakožto soudcem vyhlášen rozsudek. […]
14. zasedání, 25. 11. 1551, učení o svátosti pokání, hl. 6.
 
Konečně pokud jde o zadostiučinění, tak jak bylo od našich Otců ze všech částí pokání křesťanskému lidu v každé době doporučováno, tak je zvláště v naší době pod záminkou té nejvyšší zbožnosti napadáno těmi, kteří sice mají zdání zbožnosti, ale její podstatu odvrhli: svatá synoda proto prohlašuje, že je zcela chybné a Božímu slovu vzdálené [učení], že Pánem nikdy není odpouštěna vina, aniž by také nebyl zcela prominut trest. V Písmu lze vedle božské tradice nalézt zřetelné a jasné příklady, jimiž je tento blud zcela zjevně překonán. 
[…] Proto by měli kněží Páně, nakolik jim duch a moudrost vnuknou, ukládat spasitelné a přiměřené zadostiučinění podle závažnosti hříchu a schopností kajícníků, aby se tak nestali účastnými cizích hříchů, pokud by mhouřili oči nad hříchy a s kajícníky jednali s přílišnou blahovůlí, ukládajíce za těžké hříchy lehké skutky. 
Nechť ale mají před očima, že zadostiučinění, které ukládají, neslouží jen k ochraně nového života a jako lék na nemoci, nýbrž také k potrestání a pokárání minulých hříchů; neboť už staří Otcové i věří i učí, že kněžské klíče nebyly uděleny jen k rozvazování, nýbrž i ke svazování. Nicméně kvůli tomu se nedomnívali, že svátost pokání by byla soudem hněvu nebo trestů; tak jako nikdo z katolíků nikdy nepociťoval, že by takováto naše zadostiučinění zatemňovala nebo nějakým způsobem zmenšovala účinnost zásluh a zadostiučinění našeho Pána Ježíše Krista. Což když novátoři nechtějí pochopit, učí, že nejlepším pokáním je nový život, aby tak odňali jakoukoli účinnost a užitečnost zadostiučinění.
14. zasedání, 25. 11. 1551, učení o svátosti pokání, hl. 8.
 

Svátost posledního pomazání

Co se pak týká předpisů ohledně toho, kdo má přijmout a kdo udílet tuto svátost, bez nejasností to vyplývá také z předchozích slov. Neboť tam se ukazuje, že vlastními služebníky této svátosti jsou „starší“ církve; a tímto názvem jsou na tom místě označováni nikoli ti, kteří jsou věkem starší nebo váženější v lidu, nýbrž buď biskupové, anebo od nich kněžským svěcením skrze vkládání rukou ordinovaní kněží. 
Prohlašuje se rovněž, že se tato svátost má udělovat nemocným, především pak těm, kteří onemocní tak nebezpečně, že se zdá, že jsou u konce svého života; proto se tato svátost nazývá také svátostí odcházejících. Jestliže se nemocní po přijetí tohoto pomazání uzdraví, mohou být opětovně posilněni podporou této svátosti, upadnou-li do jiného podobného nebezpečí života. […]
14. zasedání, 25. 11. 1551, učení o svátosti posledního pomazání, hl. 3.
 
 

Svátost kněžství 

Kdo by prohlásil, že prostřednictvím posvátného svěcení není udělován Duch svatý, a proto že biskupové říkají nadarmo: „Přijmi Ducha svatého“, anebo že se jím nevtiskuje [nezrušitelné] znamení, anebo že ten, kdo byl jednou knězem, může být opět laikem, ten nechť je vyobcován.
Kdo by prohlásil, že posvátné pomazání, jehož církev užívá při svatém svěcení, nejen není nutné, nýbrž že je zavrženíhodné a nebezpečné, a podobně [kdo by se vyjádřil] o ostatních obřadech svěcení, ten nechť je vyobcován.
23. zasedání 15. 7. 1563, učení o svátosti svěcení, kán. 4 a 5. 
 
[…] Dvě posvátná svěcení ať nejsou udílena v jednom dni […].
23. zasedání 15. 7. 1563, dekret o reformě, hl. 13.
 

Svátost manželství  

[…] farář když se dotáže muže a ženy a pozná jejich vzájemný souhlas, buď řekne: „Spojuji vás v manželství ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, nebo ať použije jiných slov podle obvyklého obřadu každé z provincií. […] Toto požehnání má být uděleno vlastním farářem a jinému knězi nemůže být dáno povolení k požehnání manželům nikým jiným, než oním farářem nebo ordinářem. 
24. zasedání 11. 11. 1563, Dekret o reformě uzavírání sňatků, hl. 1. 
 
Svatá synoda nařizuje, aby od adventu našeho Pána Ježíše Krista až po den Zjevení Páně, a dále od Popeleční středy až po velikonoční oktáv včetně všichni věřící pečlivě zachovávali starobylé zápovědi sňatků. Během ostatních dob posvátná synoda povoluje slavnostní konání sňatků; a biskupové budou dohlížet, aby odpovídaly slušnosti a počestnosti. Manželství je totiž svatou věcí a má být svatě uzavíráno. 
24. zasedání 11. 11. 1563, Dekret o reformě uzavírání sňatků, hl. 10. 
 

Úcta ke svatým 

Posvátná synoda stanoví, aby věřícími byla uctívána svatá těla svatých mučedníků a jiných s Kristem žijících věřících, jež byla údy Kristovými a chrámem Ducha svatého, […]. Dále, aby se zvláště v kostelích uchovávaly a uctívaly obrazy Krista, Bohorodičky Panny a jiných svatých a prokazovala se jim patřičná úcta a čest; ne proto, že by se věřilo, že v nich je přítomno nějaké božství nebo síla […], nýbrž proto, že úcta, která se jim prokazuje, odkazuje na vzory, jež tyto představují; tak abychom se skrze obrazy, jež líbáme a před nimiž smekáme a ukláníme se, klaněli Kristu a uctívali svaté, kteří jsou jimi zpodobeni […]. Nechť je odstraněna každá pověra ve vzývání svatých, v úctě ostatků a v posvátném užívání obrazů; ať je vyloučena všechna snaha po špinavém zisku; konečně je třeba vyhnout se veškeré smyslnosti, tak aby obrazy svatých nebyly malovány a zdobeny s drzou frivolností. 
25. zasedání, 3.-4. 12. 1563, Dekret o vzývání a uctívání a ostatcích svatých a o svatých obrazech 
 
A jakkoli má církev doposud ve zvyku sloužit některé mše ke cti a památce svatých, přesto učí, že nepřináší oběť jim, nýbrž samému Bohu, který je korunoval. Proto kněz neříká: „Přináším ti oběť, Petře a Pavle,“ nýbrž vzdávaje díky Bohu za jejich vítězství, vyprošuje si jejich ochranu, aby se za nás ráčili v nebi přimlouvat ti, jejichž památku konáme na zemi.
22. zasedání 17. 9. 1562, Učení o mešní oběti, hl. 3
 
 
 
 
 

 

Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Diskuse

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek





RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.