Prefekt papeži, papež prefektovi (ad nové Motu proprio)

Hlavní stránka / Články / Prefekt papeži, papež prefektovi (ad nové Motu proprio)

23.10.2017

Prefekt papeži, papež prefektovi (ad nové Motu proprio) V září 2017 bylo zveřejněno nové Motu proprio papeže Františka o překladech a úpravách liturgických knih, včetně oficiálního komentáře sekretáře Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.

Kardinál Robert Sarah, prefekt kongregace, poskytl též vlastní komentář, na nějž nyní zareagoval svým dopisem papež František. Pracovní překlady textů kardinála Saraha a papeže Františka jsou obsahem toto článku.

 

 

Kardinál Sarah papeži Františkovi

Text, který kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, redigoval na základě dopisu biskupským konferencím ze dne 26. září 2017 a dopisu papeži Františkovi ze dne 30. září 2017; publikován v L'Homme nouveau 14. října 2017 (překlad již 12. října v La Nuova Bussola Quotidiana).

1. Je třeba poznamenat, že referenčním textem pro liturgické překlady zůstává instrukce Liturgiam authenticam z 28. března 2001. Věrné překlady (fideliter) připravené a schválené biskupskými konferencemi musí odpovídat všem článkům této instrukce. Nejedná se tedy o žádnou změnu v požadavcích a ve výsledcích, které z nich vyplývají pro jednotlivé liturgické knihy. Jak uvidíme později, protože slova recognitio a confirmatio jsou – byť nikoli přísně vzato synonyma – vzájemně zaměnitelná, stačí v instrukci Liturgiam authenticam zaměnit jedno druhým. To se týká zejména článků 79 a 84. 

2. Úpravy kánonu 838 se týkají pouze paragrafů 2 a 3 a zahrnují tyto dva body: (A) Rozlišení mezi úpravou, pro niž se vyžaduje recognitio, a překladem, pro nějž se vyžaduje confirmatio ze strany Apoštolského stolce. (B) Co se týče liturgických překladů, explicitně se potvrzuje, že biskupským koneferencím přísluší opatřovat věrně (fideliter) překlady liturgických knih, schvalovat je, a publikovat po té, co bylo získáno potvrzení Apoštolského stolce. Důležitá poznámka: Novinka se nachází pouze ve zmíněném bodě A: Rozlišení mezi recognitio a confirmatio. Bod B přestavuje „vepsání do kamene“ Kodexu kanonického práva obvyklou praxi a konstatování, že je provozována od první instrukce o liturgických překladem Comme le prévoit z 25. ledna 1969 a a fortiori od promulgace instrukce Liturgiam authenticam v r. 2001. 

3. Recognitio je definováno Radou pro legislativní texty v nótě z roku 2006 jako „conditio iuris, které je vůlí Nejvyššího zákonodárce vyžadováno ad validitatem“ (srov. Communicationes 38, 2006, 16). Z toho vyplývá, že pokud recognitio není uděleno, liturgická kniha nemůže být publikována. Cílem recognitio je ověřit a chránit shodu s právem a společenství církve (její jednotu). 

4. Confirmatio je používáno Kodexem kanonického práva v různém kontextu. Zde jsou tři příklady: (A) Případ volby, který musí být potvrzen nadřazenou autoritou (srov. kán. 147, 148, 149). (B) Potvrzení dekretů ekumenického koncilu Římským pontifikem před jejich promulgací (kán. 341 § 1). (C) Dekret odvolání řeholníka, který nemůže vstoupit v platnost jinak než potvrzením Svatým stolcem nebo diecézním biskupem dle povahy – papežského či diecézního práva – řeholního institutu (kán. 700). Ve všech těchto případech existuje zodpovědný, který jedná na základě vlastní autority, a nadřazená autorita, která musí potvrdit jeho rozhodnutí, aby je ověřila a chránila shodu s právem. Tudíž, jestliže nějaká biskupská konference opatřila a schválila překlad liturgické knihy, nemůže ji publikovat, aniž by předem obdržela potvrzení Apoštolského stolce. V uvedených případech, které vyžadují confirmatio, má vyšší autorita povinnost ověřit shodu úkonu s platným právem dříve, než tento úkon potvrdí. Stejně tak Apoštolský stolec může poskytnout confirmatio pouze po náležitém ověření, že překlad je věrný (fideliter), to znamená shodný s textem editio typica v latině na základě kritérií formulovaných v instrukci o liturgických překladech Liturgiam authenticam

5. Tak jako recognitio, ani confirmatio není v žádném případě formální úkon, tj. nejedná se o druh schválení, které bude poskytnuto po rychlém ověření na základě a priori příznivého předpokladu, že překlady schválené biskupskými konferencemi byly realizovány věrně (fideliter). Dokonce tak jako recognitio vyžadované v původním kánonu 838 § 3, také confirmatio předpokládá a implikuje detailní ověřování ze strany Svatého stolce. Předpokládá také možnost, že Svatý stolec potvrzení podmíní sine qua non změnami některých bodů, které mohou být vyžadovány z důvodu jejich neodpovídání kritériu věrnosti, které je od nynějška vepsáno do Kodexu kanonického práva. Rozhodnutí Svatého stolce bude tedy vnuceno biskupským konferencím. Poznamenejme k tomu, že toto je mens této normy, která odpovídá interpretaci, kterou jí dal sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, J. Ex. Mons. A. Roche ve svém komentáři k Motu proprio Magnum principium

Confirmatio Apoštolského stolce tedy nepředstavuje alternativní zasahování do překladu, ale je autoritativním aktem, kterým příslušné dikasterium ratifikuje schválení, které udělili biskupové. Samozřejmě se předpokládá kladné posouzení věrnosti a shody výsledných textů ve srovnání s typickým vydáním, na němž se zakládá jednota ritu, a především se musejí brát v úvahu texty větší důležitosti, zvláště svátostné formule, eucharistické modlitby, modlitby při svěcení, mešní řád atd.“

Tak například, pokud je v krédu mešního obřadu vyjádření consubstantialem Patri přeloženo do francouzštiny de même nature que le Père, Svatý stolec může – a dokonce musí (čl. 6)   vnutit překlad consubstantiel au Père jakožto podmínku sine qua non svého confirmatio celku Římského misálu ve francouzském jazyce. 

6. Konstatujeme tedy, že změna textu kánonu 838 § 3 (recognitio je nahrazeno confirmatio) žádným způsobem nemění zodpovědnost Svatého stolce a tedy jeho kompetence týkající se liturgických překladů. Apoštolský stolec musí ověřovat, zda překlady připravené biskupskými konferencemi jsou skutečně věrné (fideliter) editio typica v latinském jazyce, aby bylo možné garantovat, chránit a podporovat společenství církve, to znamená její jednotu. 

7. Slova recognitio a confirmatio nejsou přísně vzato synonyma ze dvou následujících důvodů: 

A. Slovo recognitio je vyhrazeno úpravám schváleným biskupskými konferencemi podle norem práva (ad normam iuris, kán. 838 § 2), zatímco slovo confirmatio zahrnuje liturgické překlady (kán. 838 § 3). Toto rozlišení je pozitivní, neboť vede od nynějška k rozlišení dvou různých domén: úpravy a překlad. I když jsou zaměnitelná na rovině zodpovědnosti Svatého stolce (srov. č. 6), tato dvě slova nejsou striktně synonyma ve vztahu k editio typica. Především, úpravy uskutečněné podle norem práva upravují editio typica v určitých případech stanovených právem (srov. např. IGMR, č. 386-399), odtud tedy nezbytnost recognitio. Překlady nemění editio typica, naopak, musí mu být věrné (fideliter), odtud nezbytnost confirmatio. Je tedy třeba znovu podtrhnout tento důležitý bod: Aniž by se snižovala hodnota recognitio, platnost confirmatio je tak silná, jako recognitio ve starém kánonu 838 § 3. 

B. Dále, co se týče recognitio, zdá se, že confirmatio má charakter více jednostranný, který hraje roli na konci celého procesu opatření a schválení překladu biskupskými konferencemi. Ve skutečnosti je možné si myslet, že na základě své povahy recognitio, které přichází a posteriori, předpokládá předběžnou dohodu během pracovního procesu překládání, což umožňuje připravit text přijatelný pro obě strany. V kánonu 838 § 3 upraveného v Motu proprio Magnum principium je třeba confirmatio ze strany Svatého stolce vztáhnout k fideliter a approbatio ze strany biskupských konferencí. V míře, v níž je od nynějška biskupská konference povolána explicitně normou kanonického práva schvalovat překlady věrné latinskému textu editio typica, Svatý stolec jí apriori důvěřuje. Normálně tedy neintervenuje do její práce až do okamžiku confirmatio, který konstituuje finální či závěrečný úkon (nicméně, srov. také č. 5). Je evidentní, že procedura confirmatio může také zahrnout předběžnou výměnu [názorů], pokud se v tomto případě biskupská konference obrátí se žádostí na Svatý stolec, nebo pokud je předběžná dohoda předpokládána jednou či druhou stranou, což se zdá žádoucí. 

Závěr 

Skutečnost recognitio a confirmatio je vepsána do našeho života každý den. Ve skutečnosti – vědomi si svých limitů – přirozeně žádáme jinou osobu, aby ověřila práci, kterou jsme vykonali, jak jsme nejlépe mohli; tak můžeme svou práci vylepšit na základě připomínek či dokonce oprav, pokud jsou nezbytné. To je zodpovědnost profesora vůči studentovi, který připravuje disertaci, nebo jednodušeji rodičů vůči domácímu úkolu jejich dítěte, či ještě obecněji akademických autorit. Náš život je tedy utkán z recognitio a confirmatio, což nám umožňuje dělat pokroky ve stále větší věrnosti ve vztahu k existujícím požadavkům a ve všech oblastech vědomí ve službě Bohu a našemu bližnímu (srov. podobenství o hřivnách, Mt 25,14-30). Recognitio a confirmatio ze strany Svatého stolce, které předpokládají důvěryplnou, bratrskou a intenzivní spolupráci s biskupskými konferencemi patří do tohoto rámce. Jak ji říká obdivuhodným způsobem Motu proprio Svatého Otce, na něž se odkazuje dopis z 26. září adresovaný biskupským konferencím, jedná se o to „učinit spolupráci mezi Apoštolským stolcem a biskupskými konferencemi jednodušší a plodnější.“ 

Vatikán, 1. října 2017
Robert kard. Sarah
Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti 
 

Papež František kardinálu Sarahovi

Text zaslaný 15. října 2017 kardinálu Sarahovi; byl zveřejněn Tiskovým střediskem Svatého stolce 22. října 2017.

 

Eminence,

obdržel jsem Váš dopis z 30. září tohoto roku, jímž jste laskavě vyjádřil vděčnost za vydání Motu proprio Magnum principium a předal mi nótu, Commentaire, o tomto dokumentu, jejímž účelem je jeho lepší pochopení. 

Upřímně děkuji za Vaše nasazení i za tento příspěvek, a zároveň si dovoluji jednoduše a jak doufám jasně vyjádřit některé připomínky k výše zmíněné nótě, které považuji za důležité zejména kvůli aplikaci a správnému pochopení Motu proprio a pro vyloučení jakéhokoli nedorozumění. 

Zejména je třeba podtrhnout důležitost jasného rozdílu, který nové Motu proprio ustavuje mezi recognitio a confirmatio, jak je to zakotveno v paragrafech 2 a 3 kánonu 838, jejichž cílem je zrušit praxi přijatou dikasteriem po vydání instrukce Liturgiam authenticam; tuto praxi chce nové Motu proprio změnit. Není možné tedy říci, že recognitio a confirmatio jsou „přísně vzato synonyma (nebo jsou) vzájemně zaměnitelná“ nebo „jsou zaměnitelná na rovině zodpovědnosti Svatého stolce”.

Ve skutečnosti nový kánon 838 skrze distinkci mezi recognitio a confirmatio trvá na odlišné zodpovědnosti Apoštolského stolce a biskupských konferencí při uskutečňování těchto dvou úkonů. Magnum principium již dále netrvá na tom, že překlady musí odpovídat ve všech bodech normám instrukce Liturgiam authenticam, tak jak se to praktikovalo v minulosti. Z toho důvodu je třeba jednotlivé články Liturgiam authenticam pozorně znovu-pochopit, včetně článků 79-84, aby bylo možné rozlišit to, co kodex vyžaduje pro překlady a co pro legitimní úpravy. Je tedy zřejmé, že některá čísla Liturgiam authenticam jsou zrušena nebo jsou změna ve smyslu, jak je re-formuluje nový kánon Motu proprio (např. č. 76 a také č. 80). 

Ohledně zodpovědnosti biskupských konferencí překládat fideliter je třeba upřesnit, že posouzení ohledně věrnosti latiny a případné nezbytné opravy bylo úkolem dikasteria, ale nyní norma svěřuje biskupským konferencím dovolení posoudit kvalitu a koherenci jednotlivých termínů v překladech z originálu, byť v dialogu se Svatým stolcem. Confirmatio tedy nepředpokládá detailní zkoumání slovo za slovem, krom očividných případů, které mohou být předloženy biskupům k jejich další reflexi. To se týká zejména relevantních formulí, jako jsou eucharistické modlitby a svátostné formule schvalované Svatým Otcem. Confirmatio má na zřeteli též integritu [liturgické] knihy, lépe řečeno ověřuje, že byly přeloženy všechny části, které tvoří editio typica

Zde je možné připojit, že ve světle Motu proprio, fideliter paragrafu 3 kánonu znamená trojí věrnost: in primis originálnímu textu, danému jazyku, do něhož se překládá, a konečně srozumitelnosti textu pro adresáty (srov. IGMR, č. 391-392).

V tomto smyslu recognitio označuje pouze ověření zabezpečení shody s právem a se společenstvím církve. Proces překládání relevantních liturgických textů (např. svátostné formule, krédo, Otče náš) do nějakého jazyka – v němž jsou tyto překlady považovány za autentické – nesmí vést k duchu „vnucení“ biskupským konferencím překladu vytvořeného dikasteriem, protože to by poškodilo právo biskupů uzákoněné v kánonu a ještě před tím v SC § 4. Ostatně je třeba mít na zřeteli analogii s kánonem 825 § 1 ohledně překladů Svatého Písma, které nevyžadují confirmatio ze strany Apoštolského stolce. 

Je tedy nepřesné připisovat confirmatio tentýž cíl jako recognitio (neboli „ověřit a chránit shodu s právem”). Samozřejmě, že confirmatio není akt pouze formální; pro vydání překladu liturgické knihy je nezbytný. Confirmatio je uděleno po té, co je překlad předložen Apoštolskému stolci k ratifikaci schválení biskupy, v duchu dialogu a pomoci při reflexi, pokud je to nezbytné. To vše v respektu k právům a povinnostem a při zvážení legality procesu a jeho modalit. 

Konečně, Eminence, potvrzuji své bratrské poděkování za Vaši práci. Protože nóta, Commentaire, byla publikována na některých webových stránkách a chybně připsána Vaší osobě, laskavě žádám, abyste se postaral o rozšíření této mé odpovědi na tytéž stránky a rozeslal ji všem biskupským konferencím a členům a konzultorům téhož dikasteria. 

Prosím o Vaši modlitbu za mne a ujišťuji Vás o své modlitbě za Vás. 

Bratrsky 

František 

 


Z originálních textů ve francouzštině (L'homme nouveau) a italštině (La lettera) přeložil R. T. 

Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb