Byl Římský misál z r. 1962 zrušen?

Hlavní stránka / Články / Byl Římský misál z r. 1962 zrušen?

6.7.2017

Byl Římský misál z r. 1962 zrušen? Před deseti lety vydal papež Benedikt XVI. motu proprio Summorum pontificum, v němž se říká, že misál, který "sv. Jan XXIII. vydal v r. 1962, nebyl nikdy zrušen". Procesu vyhlašování (promulgace) a rušení liturgických knih se věnuje následující překlad části článku kanadského kanonisty Chada Glendinninga. Článek vyšel anglicky pod názvem "Was the 1962 Missale Romanum Abrogated? A Canonical Analysis in Light of Summorum Pontificum" v odborném časopise pro liturgii Worship, č. 85 č. 2011, str. 15–37.

 

Byl Římský misál z r. 1962 zrušen? Kanonická analýza ve světle Summorum Pontificum

Vyhlášení a zrušení liturgických knih

Kromě toho, že liturgické knihy poskytují texty a rituály pro vlastní slavení daného liturgického obřadu, jsou zároveň nezbytným pramenem liturgického práva. Liturgické knihy obsahují dva druhy liturgického práva: 1) Rubriky, zejména specifické směrnice sloužící jako vodítko služebníků při slavení liturgie. Obecně bývají vytištěny červenou barvou, aby se odlišily od čtení a modliteb. 2) Praenotanda [rubrikální úvody liturgických knih], která obecně zahrnují úvod do liturgického obřadu nebo kapitoly a sestávají se z různých norem, které mají být zachovávány při slavení liturgie. Církevní právo včetně liturgického práva, je nastoleno a je vymahatelné vyhlášením, promulgací (CIC, kán. 7). Promulgace je formální akt publikace, jímž se právo stává známým. V zásadě jsou všeobecné církevní zákony promulgovány prostřednictvím oficiálního věstníku Svatého stolce, Acta Apostolicae Sedis, pokud ve zvláštních případech není předepsán jiný způsob promulgace. Kodex kanonického práva z r. 1983 předepisuje, že všeobecné církevní zákony se stávají účinnými po odkladném období (vacatio) tří měsíců, pokud zákon sám nestanovuje kratší nebo delší odkladné období (CIC, kán. 8 § 1). Například Pavel VI. stanovil, že jeho apoštolská konstituce Missale Romanum začne být závazná 30. listopadu 1969 – více než šest měsíců po její publikaci 3. dubna 1969. 

Liturgické knihy jsou formálně promulgovány. Dekrety, jimiž jsou promulgovány, jsou do těchto knih zahrnuty jakožto předmluva k samotnému obřadu, kromě toho, že se objeví v periodikách typu Acta Apostolicae Sedis nebo Notitiae, což je oficiální časopis Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Promulgace liturgické knihy se obecně děje aktem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti (srov. CIC, kán. 7, Pastor bonus, č. 64 § 2). Akt promulgace je samozřejmě legislativním aktem a může být proveden pouze po té, co byl liturgický obřad formálně schválen Římským pontifikem a s jeho explicitním pověřením (CIC, kán. 29-30). 

Dikasteria Římské kurie vykonávají zástupnou papežskou moc; jednají ve jménu Římského pontifika a v síle jeho nejvyšší autority. Z větší části ovšem nevykonávají legislativní moc. Aby nějaké dikasterium obdrželo legislativní moc, musí být splněny dvě věci. Zaprvé, dikasterium, které má uskutečnit zamýšlený akt, který překračuje jeho běžnou pravomoc, může obdržet od nejvyššího zákonodárce zvláštním způsobem delegovanou legislativní moc. Dekret promulgace na tuto skutečnost často odkazuje. Zadruhé, kuriální dokument může být po té, co byl připraven, schválen in forma specifica Římským pontifikem. Mnoho rutinních kuriálních dokumentů typu instrukce nebo direktáře obsahuji vyjádření, že byly prozkoumány a schváleny Římským pontifikem. Tato forma schválení – in forma communi – nemění právní povahu dokumentu. Dokument zůstává aktem exekutivní moci, vykonávané v rámci běžné kompetence různých dikasterií Římské kurie. Tyto dokumenty nižšího právního významu jsou zamýšleny jako osvětlení předpisů práva a naléhají na jejich dodržování (CIC, kán 31 § 1, kán. 34 § 1). 

Všechny všeobecné dekrety, jimiž jsou promulgovány liturgické knihy Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, jsou legislativní – uveřejněné z pověření Římského pontifika a na základě delegované legislativní moci, i kdyby o tom chyběla explicitní zmínka v promulgačním dekretu. Na základě promulgace se liturgický obřad, jímž se obvykle myslí editio typica, stává normativním a je obecně užíván na úkor všech předchozích vydání. Podobně liturgické zákony, jichž se to týká, takto získávají sílu zákona. Tyto zákony sestávají z rubrik a z praenotand, jak bylo uvedeno výše. Liturgické zákony jsou církevní zákony ve vlastním slova smyslu a podržují sílu zákona, dokud nejsou formálně zrušeny nebo upraveny pozdějším legislativním aktem.

Pozdější zákon ruší nebo upravuje dřívější zákon v případě, že je to 1) uvedeno výslovně; 2) je s ním v rozporu; 3) kompletně přeuspořádává celý subjekt dřívějšího zákona (CIC, kán. 20; srov. CIC17, kán 20). Výslovné zrušení zákona může být buď explicitní, nebo implicitní. O explicitní zrušení se jedná, když zákon jednoznačně uvádí, že ruší nebo upravuje předchozí zákon. Například dekret, jímž bylo promulgováno upravené Caeremoniale Episcoporum explicitně uvádí, že nahrazuje předchozí edici okamžitě samotnou publikací. Není zde ponechána žádná pochybnost, že Svatý stolec zamýšlí zcela nahradit starší editio typica novým. Implicitní zrušení nemusí identifikovat zákon, který je nahrazován, ale zrušení je deklarováno prostřednictvím fráze typu „všechny předchozí úpravy, které jsou s tímto v rozporu, ztrácejí platnost“ (contrariis quibuslibet non obstantibus). Tato formulace je rutinně používána Svatým stolcem a zajišťuje, že všechny zákony, které jsou s novou úpravou v rozporu, jsou zrušeny nebo upraveny, ať už se jedná o cokoli. Pozdější zákon také ruší nebo upravuje dřívější zákon, pokud je ten s ním v rozporu. V tom případě není explicitní formule zrušení nezbytná. Například kánon 1325 § 3 kodexu z roku 1917 stanovil, že katolíci se měli vyvarovat debat, setkání - zvláště veřejných - s nekatolíky bez povolení Svatého stolce, nebo v urgentních případech ordináře. Dekret Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (č. 8-9) povzbudil ke sdílení modlitby, diskusi a studiu s nekatolíky. Ačkoli nebyla učiněna žádná zmínka o úmyslu koncilu upravit kodex z roku 1917, tato změna jasně nastala na základě uzákonění normy opačné ke kánonu 1325 § 3. Konečně, pozdější zákon ruší nebo upravuje dřívější zákon, pokud zcela nově uspořádává subjekt, jehož se dřívější zákon týká. Normy regulující manželství, v nichž je jedna strana katolická a druhá nekatolická, jsou vynikajícím příkladem tohoto principu. Dřívější motu proprio Matrimonia mixta Pavla VI. bylo zcela nově uspořádáno kánony 1124-1129 kodexu z roku 1983; je tedy zrušeno. Někdy je celé nové uspořádání zákona obtížné uvést do praxe, a skutečnost, zda má za následek zrušení či úpravu předchozího zákona, tak zůstává předmětem diskuse. Pak bývá užitečné vydání explicitní formule, tak aby byly odstraněny všechny pochyby o skutečném zrušení předchozího zákona. 

Když je promulgováno nové editio typica, předchozí edice nemůže být dále zákonně užívána, pokud promulgační dekret neobsahuje nějakou výjimku. Například obřad křtu dětí byl poprvé promulgován 15. května 1969. Z důvodu potřeby korigovat a rozšířit tento obřad byla promulgována nová edice 29. srpna 1973; tento obřad ať už v latině nebo ve schváleném překladu zůstává normativním obřadem křtu dětí v římském ritu. Předchozí edice nemůže být nadále zákonně užívána a liturgické zákony v ní obsažené ztrácejí sílu zákona. Ačkoli promulgační dekret nového editio typica neříká nic o zrušení předchozího ritu a doprovodných liturgických zákonů, toto se mlčky děje na základě promulgace nového liturgického obřadu. Jak poznamenává John Huels (Liturgy and Law), „když je publikován nový liturgický obřad, není třeba explicitního zrušení předchozí formy obřadu. Nový text kompletně přeuspořádává, a tedy ruší ten předchozí.“ I když promulgační dekret explicitně neruší předchozí vydání liturgické knihy, člověk může odůvodněně dojít k závěru, že k tomu došlo na základě pravidla rozpornosti nebo kompletního přeuspořádání celého subjektu (srov. CIC, kán. 20). 

Někteří vůči tomuto závěru namítají, že tento koncept liturgickým knihám přisuzuje povahu, která vlastním a exkluzivním způsobem přísluší právně-kanonickému řádu. Například Sánchez-Gil (Gli innovativi profili...) tvrdí, že Římský misál společně s dalšími liturgickými knihami nemůže být redukován na soubor liturgických zákonů. Navrhuje, že vyhlášení / zrušení liturgických knih má svou vlastní „logiku“, analogickou k promulgaci Katechismu Katolické církve nebo latinské Vulgáty – kde pozdější vydání neruší nebo nezakazuje dřívější. Samozřejmě, že liturgické knihy nemohou být redukovány na korpus pozitivního církevního práva, ovšem jakožto prameny liturgického práva jsou formálně promulgovány a následnou legislativou jsou rušeny nebo upravovány. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by pro Svatý stolec možné zavést žádný stupeň liturgické jednoty v církvi. 

Reforma Missale romanum 

Článek 50 konstituce Sacrosanctum concilium explicitně žádá reformu mešního řádu a zjednodušení obřadů tak, aby mohla být podpořena aktivní účast věřících: „Mešní řád ať je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.“ Toto spíše široké ustanovení vyústilo v pozoruhodný postupný rozvoj. 

Reforma Missale romanum může být rozdělena do dvou odlišných fází. První spočívá v prozatímních reformách zavedených mezi roky 1965 a 1969 převážně na základě instrukcí Inter oecumenici a Tres abhinc annos. Druhá fáze spočívá v přípravě Missale romanum z r. 1969 a následných reformách. V roce 1965, během první fáze reformy, promulgovala Kongregace pro posvátné obřady a Consilium tři změny, které se přímo dotkly editio typica Římského misálu z r. 1962. Zaprvé, nově bylo promulgováno Ordo missae, Ritus servandus in celebratione Missae et De defectibus in celebratione Missae occurentius. Tyto texty byly upraveny tak, aby odpovídaly motu proprio Sacram Liturgiam a instrukci Inter oecumenici. Zbývající část editio typica z r. 1962, například texty pro cykly temporálu a sanktorálu, zůstaly nezměněné. Tyto změny, prezentovány jakožto editio typica, byly publikovány 27. ledna 1965 a měly být začleněny do nové edice Missale Romanum. Zadruhé, byl promulgován nový Řád Svatého týdne. Promulgované změny spočívaly především v zavedení koncelebrace při Misse chrismatis, zjednodušení obřadu žehnání olejů a změně přímluv v obřadech Velkého pátku tak, aby lépe odpovídaly dekretům Druhého vatikánského koncilu. Zatřetí bylo promulgováno nové editio typica obřadů koncelebrace a přijímání pod obojí způsobou. Konstituce Sacrosanctum concilium požadovala, aby byl vytvořen nový obřad koncelebrace a včleněn do Římského pontifikálu (SC, č. 58), a dovolila rozšíření přijímání pod obojí způsobou laiků podle uvážení biskupa (SC, č. 55). Tyto dva obřady byly dle očekávání schváleny a publikovány k všeobecnému zachovávání počínaje 15. dubnem 1965 a měly být také včleněny do existujícího Římského pontifikálu a Římského misálu. 

V roce 1967 byly učiněny další menší úpravy Ordo missae na základě opatření instrukce Tres abhinc annos, která zavedla další změny do mešního řádu, například snížení počtu požadovaných pokleknutí, políbení oltáře a znamení kříže. Menší úpravy byly také zavedeny do slavení posvátného oficia a do pohřebních obřadů. Manipul, ozdobný oděv nošený na levé ruce při slavení mše, byl zdobrovolněn. Kromě toho bylo celebrantovi dovoleno nosit ornát při asperges před nedělní mší, pro požehnání popela a označování věřících popelem na popeleční středu a pro obřad absoluce nad rakví nebo hrobem. Toto zjednodušení snížilo potřebu střídání oblečení při jedné bohoslužbě. Bylo také dovoleno větší použití vernakulárního jazyka, přičemž se očekávalo schválení vernakulárních překladů, zejména mešního kánonu, obřadů svěcení a čtení posvátného oficia i při recitaci v chóru. 

V obou případech, v letech 1965 a 1967, Svatý stolec nepromulgoval nové editio typica Římského misálu. Kongregace pro rity prostě promulgovala změny, které měly být včleněny do misálu stávajícího. Není tedy správné hovořit o Missale romanum 1965 či 1967. Nicméně všechny tyto změny upravily zákon, který vyžadoval exkluzivní používání editio typica z r. 1962. Editio typica jíž dále nemohlo být užíváno bez toho, aniž by se dodržovaly změny platně zavedené v tomto prvotním pokoncilním období. Ve skutečnosti, až v roce 1984 byla vydána opatření týkající editio typica z r. 1962 bez přihlédnutí ke změnám platně zavedeným v r. 1965 a 1967. 

Druhá fáze reformy Římského misálu začala v roce 1969, kdy bylo revidovanému Římskému misálu dáno předběžné schválení Pavlem VI. Protože ještě celý misál nebyl kompletní, byl publikován výňatek, obsahující Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Ordo missae, různé preface a čtyři eucharistické modlitby. Datum uvedení nového misálu bylo 30. listopadu 1969, první neděle adventní. S promulgací Všeobecných pokynů byly explicitně zrušeny Rubricae generales, Ritus servandus in celebratione et concelebratione Missae a De defectibus in celebratione Missae occurentibus, tedy všechny úvodní stránky editio typica z r. 1962. Apoštolská konstituce Missale Romanum Pavla VI. končí následující větou: „Chceme, aby tato naše ustanovení a nařízení byla a zůstala nyní i v budoucnu pevná a účinná, a aby jim, pokud to přichází v úvahu, nestály v cestě apoštolské konstituce a nařízení vydané našimi předchůdci, ani jiné předpisy, třeba i hodné zvláštní zmínky.“ Toto explicitní zrušení veškeré předchozí relevantní legislativy je jasně zřejmé, ne-li z textu samého, pak alespoň z následných dokumentů potvrzujících, že k této skutečnosti došlo. Posvátná kongregace pro bohoslužbu například vydala následující notifikaci: „Když biskupská konference rozhodne, že překlad Římského misálu nebo jeho části, například mešního řádu, je v daném regionu závazný, pak mše, ať už v latině nebo ve vernakulárním jazyce, smí být platně slavena pouze podle obřadu Římského misálu promulgovaného 3. dubna 1969 z autority papeže Pavla VI.“ Toto zůstalo oficiální pozicí Svatého stolce až do promulgace Summorum pontificum

Kdyby Pavel VI. nezrušil zákon, který vyžadoval používání dřívějšího Římského misálu, a nenahradil jej novým zákonem vyžadujícím exkluzivní užívání revidovaného Římského misálu, byla by dovolení pro slavení mše podle misálu z r. 1962 právně zbytečná: dovolení pro staré a nemocné kněze [1971]; okružní list Quattuor abhinc annos [1984], který diecézním biskupům poskytoval fakultu pro umožnění jeho užívání; apoštolská konstituce Ecclesia Dei [1988] žádající širší a velkorysou aplikaci předpisů Quattuor abhinc annos. Tyto předpisy – povolující výjimečné používání Římského misálu z r. 1962 za různých podmínek – ukazují, že dřívější zákon, dovolující všeobecné používání tohoto misálu byl ve skutečnosti zrušen. Pavel VI. tedy svou apoštolskou konstitucí Missale Romanum učinil dvě věci: 1) promulgoval revidovaný Římský misál s účinností od 30. listopadu 1969 a 2) zrušil všeobecnou legislativu svých předchůdců, která by s tím byla v rozporu. 

Ne-zrušení tzv. tridentského mešního ritu byla a je přesvědčením mnoha tradicionalistů již od promulgace revidovaného Missale Romanum Pavlem VI. Tento argument je primárně založen na předpokladu, že Pavel V. dokumentem Quo primum ustanovil „věčný indult“ a „kanonizoval“ tridentskou mši na věky. Pavel VI. se k podobným tvrzením vyjádřil jasně: „Ve jménu Tradice žádáme všechny naše syny a všechna katolická společenství, aby důstojně a s horlivostí slavili obnovenou liturgii. Přijetí nového Ordo missae není ponecháno na libovůli kněze či věřících. Instrukce ze 14. června 1971 stanovuje, že slavení mše podle předchozího ritu bude možné na základě dovolení ordináře pouze starým nebo nemocným kněžím přinášejícím oběť bez účasti lidu. Nové Ordo bylo promulgováno, protože po rozhodnutích II. vatikánského koncilu a následné zralé úvaze nahrazuje Ordo staré. Nejinak náš svatý předchůdce Pius V. po Tridentském koncilu učinil závazným misál reformovaný jeho autoritou.“

Závazná povaha revidovaného misálu Pavla VI. byla Svatým stolcem připomínána při mnoha příležitostech. Mnozí to stále popírají, a tvrdí, že Missale Romanum z r. 1962 bylo dovoleno i po promulgaci revidovaného misálu Pavla VI., a použití předchozího misálu nebylo zrušeno. Není to pravda; toto tvrzení ignoruje množství právních možností daných kompetentní církevní autoritě, aby bylo možné dovolit jeho použití, jako například výjimky pro staré a nemocné kněze a individuální privilegia contra legem, rozšířená skrze jednotlivé administrativní akty na ostatní. 

Zdá se, že si ti, kdo tvrdí, že Missale Romanum z r. 1962 nebylo nikdy zrušeno, pletou „zrušení“ – čistě právní pojem s přesným kanonickým významem – se „zákazem“. Jenže se nejedná o analogické termíny. Skrze promulgaci nového editio typica je zrušeno všeobecné použití dřívějšího odpovídajícího liturgického obřadu. Nicméně může být stále dovolen na individuální rovině, po nezbytném schválení ze strany církevní autority. Poslední edice obřadu exorcismu poskytuje dobrý příklad tohoto principu. Nová edice obřadu exorcismu byla promulgována 22. listopadu 1998. To mělo za následek, že všeobecné použití dřívějšího vydání, obsaženého pod Hlavou XII předchozího Rituale Romanum, není dále povoleno. Jako důsledek promulgace revidovaného ritu včetně doprovodných praentotand, je dřívější korpus liturgického zákona regulujícího použití a slavení obřadu exorcismu jednoznačně zrušen skrze celkové znovu uspořádání zákona. Nicméně téměř okamžitě po této promulgaci Kongregace pro bohoslužbu a svátosti sdělila svou připravenost dát na individuální bázi diecézním biskupům fakultu dovolující pokračování používání předchozího ritu. Předchozí obřad může být používán pouze tehdy, když je to dovoleno diecézním biskupem. Tato fakulta je získána skrze jedinečný administrativní akt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, která dává biskupovi autoritu dovolit používání dřívějšího ritu exorcismu, tj. dovolit někomu jednat proti normě práva, která vyžaduje po všech ostatních, aby zachovávali revidovaný obřad. Tím, že bylo toto dovoleno na individuální bázi, podobně jako používání Missale Romanum z r. 1962, Svatý stolec nedal v šanc promulgaci revidovaného ritu nebo zrušení předchozího zákona vyžadujícího používání dřívějšího obřadu; revidovaný ritus zůstává normativním obřadem exorcismu pro používání v latinské církvi, i když na individuální bázi může být dovoleno některým osobám používat obřad starší. Víceméně stejným způsobem bylo dovoleno používání Missale Romanum z r. 1969 i po promulgaci revidovaného misálu, na individuální bázi, jakožto výjimka obsažená v zákoně samém na základě privilegia jednat v rozporu s normou zákona. 

Zrušení by také nemělo být zaměněno s „odsouzením“ nebo „zavržením“. Svatý stolec někdy explicitně vyjádří odmítnutí některých praktik. Posledním příkladem je samozřejmě instrukce Redemptionis Sacramentum, jejímž prostřednictvím Kongregace pro bohoslužbu a svátosti formálně zavrhla množství liturgických nešvarů. Zavržení těchto praktik obsahuje vyjádření nesouhlasu, ale také dosahuje žádaného kanonického cíle. Kánon 24 § 2 říká, že „právní účinnosti zákona může nabýt obyčej, který je vůči kanonickému právu protiprávní nebo mimoprávní, pouze tehdy, jestliže je rozumný; avšak obyčej, který právo výslovně nepřipouští, není rozumný.“ Když je nějaká praxe zakázána – i když je zachovávána po nepřetržitou dobu plných za sebou jdoucích třiceti let (CIC, kán. 26) – nemůže nikdy získat sílu zákona. Na druhou stranu zrušení není odsouzením předchozího zákona, i když může existovat tichý předpoklad, že předchozí zákon se stal neodpovídajícím nebo že jakožto důsledek změněných podmínek se přežila jeho užitečnost. Když Jan Pavel II zrušil Kodex kanonického práva z roku 1917, neodsoudil své předchůdce nebo dřívější legislativu obsaženou v rámci toho kodexu či mimo něj. Pouze a jednoduše uznal, podobně jako Jan XXIII, který reformu kodexu inicioval, že nový kodex je ve světle Druhého vatikánského koncilu a současných pastoračních okolností potřeba. 

Pavel VI. promulgoval revidované Missale romanum stejným způsobem. Ve věrností Druhému vatikánskému koncilu a explicitnímu požadavku konstituce Sacrosanctum concilium bylo nové Missale romanum promulgováno na místo staršího. Zrušení tedy není odsouzení nebo zavržení dřívějšího zákona, ale prostě a jenom právní mechanismus, jímž zákonodárce prohlašuje za neplatný nějaký zákon a na jeho místě ustanovuje jiný. 

  

Pozn.: Není přeložena úvodní a závěrečná část článku. Překlad: R.T.

 

 

Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.